Hnědý a černý

Hnědý a černý

Dva ninjové seděli na větvi starého stromu. Oba byli podle oblečení k nerozeznání. Jediný patrný rozdíl mezi nimi byla odlišná barva vlasů. Oba měli na čelence znak vesnice skryté v listí. Seděli tiše a sledovali ptačí hnízdo několik metrů pod nimi, kde zrovna ptačí rodiče krmili svoje mladé. Ve chvíli, kdy byla hrdla mláďat zaplněna, a starší ptáci odletěli hledat další potravu, jeden z ninjů promluvil.
„Stejně nechápu, proč si musíš pořád něco dokazovat,“ řekl černovlasý.
„Jak to myslíš?“ odvětil ten s hnědými vlasy, i když zhruba tušil, o co půjde.
„Mno, to tvoje neutíkání z boje, snaha stát se hrdinou a přijímání i těch nejpodřadnějších úkolů pro studenty akademie. Vždyť už jsme oba chunini,“ vysvětloval první.
„Hmm. Nechci dělat špatné jméno svému otci. Chci, aby na mě mohl být pyšný. Jeho jméno je vytesáno do památníku hrdinů…“
„Tímhle způsobem tam brzy bude i to tvoje,“ přerušil jeho proslov kamarád, „proč si radši nevydechneme, můžeme přeci pomáhat dávat dohromady vesnici po útoku Akatsuki. Někam si zalézt a prospat se. Nehlídat stále hranice s jinými zeměmi a nasazovat krky.“
„Můj otec byl chunin už v jedenácti letech, já zkoušku udělal loni a to je mi dvacet. Musím se víc snažit, aby ze mě byl schopný ninja. Však se podívej na Uzumakiho. Co se z něj během chvíle stalo za bojovníka a to je o pár roků mladší než...“
„Není fér, srovnávat nás s elitou vesnice. Každému bylo něco dáno a tak jsme každý takový, jaký máme být. Snaha ti sice může pomoci, ale rozhodně tě neposune do nebeských výšin,“ přerušil ho zase v půlce věty.
„Hmm. S tebou se nedá mluvit, nemáš vůbec žádné ambice. Ale stejně teď musíme zpět do vesnice, podat hlášení, že je tu klid. A nepřerušuj mě stále, když mluvím,“ řekl hnědovlasý a seskočil ze stromu.
„Pane, ano pane,“ prohodil posměšně druhý ninja a seskočil za prvním.
Cestou zpět do vesnice mlčeli, pohybovali se rychle a neslyšně, tak potichu, že je ani zvířata nestačila zaznamenat a rozprchnout se. Každý přemýšlel o svém a nesnažil se prolomit ticho dalším rozhovorem. Znali se až moc dobře, vzájemně se doplňovali a jejich rozdílné názory nedokázali narušit jejich přátelství a týmovou spolupráci.
V provizorním stanu, kde nyní sídlili vůdci vesnice, se stále něco dělo. Každou chvíli proběhl někdo třímající plány na nové budovy nebo hlášení o stavu raněných, kterých bylo po srovnání vesnice se zemí požehnaně. Všichni mrtví byli pochováni již před týdnem a mnoho lidí se ze ztráty svých přátel, kolegů a rodinných příslušníků ještě vzpamatovávalo.
Hokage uvítala jejich dobré zprávy o klidu v oblasti, kterou měli hlídat. Na čele jí opět dominovala tajemná pečeť, která se v době útoku Akatsuki záhadně ztratila. Mnoho ninjů tvrdilo, že pomocí té pečeti zachránila většinu vesničanů i bojovníků, kteří se nacházeli v místě, kam monstrózní technika dopadla. Ale ani jeden z dvojice ninjů, kteří před hokage stáli, neměl dost odvahy se na to zeptat.
„Pánové, víte, že tu máme krizi. Byla bych ráda, kdybyste si odpočinuli, ale jak také víte, nepůjde to. Budete muset jít kontrolovat další oblast,“ promluvila Tsunade dívající se na střed kráteru, který teď tvořil větší část vesnice.
„To snad nééé..“
„Bude nám potěšením, Tsunade-hime,“ přerušil tentokrát hnědovlasý černovlasého.
„Dobře, nerada vás posílám jen dva, ale víte, že teď nemáme příliš lidí nazbyt. Kdyby něco, pošlete sokola se zprávou. Pošlu vám posily, jak jen to bude možné.“
„Ano, Tsunade-hime,“ řekl hnědovlasý.
„Ano, Tsunade-hime,“ zapitvořil se černovlasý.
„Rozchod,“ řekla Hokage a opět se k nim otočila zády.
V okamžiku, kdy se dvojice dvojice dávala na odchod, do stanu vlétla oranžová šmouha a začala rychle drmolit: „Už jsem v pořádku, vždyť mi skoro nic nebylo, totedajó. Proč nemůžu jít dělat pořádnou práci a nebo trénovat-tedajó?“
Tsunade se chytla za hlavu a pokynula dvojici, ať odejde. Oba ninjové se na sebe podívali, usmáli se a vyrazili na nové místo určení.
Cesta jim zabrala půl dne, takže k místu, které měli hlídat, dorazili až k večeru. Najedli se a přes noc se střídali na hlídce, aby se oba dostatečně vyspali a nabrali energii.
„Jak dlouho tu vlastně máme být?“ zeptal se černovlasý, když se zase rozvalili ve větvích stromů.
„Asi dva dny, stejně jako minule. Nevím, co ti tak vadí, stejně tu jen čekáme a tudíž nepřicházíš o své lenošení. Chápu ale, že si musíš stěžovat už jen z principu.“
„Máš mě prohlédnutého,“ zasmál se první, podložil si rukama hlavu a zavřel oči.
„Cítíš to? Někdo hodně silný. A nesnaží se skrýt svou přítomnost,“ zašeptal najednou ten, se světlejší hřívou.
„Ano cítím, klasická formace? Přivolám sokola a odešlu zprávu.“
Čekali jen chvíli, zpoza zákruty cesty se vynořila trojice ninjů, kteří nepatřili k listové. Byli oblečeni dost netypicky a dva z nich nesli na zádech dlouhé meče.
Trojice se zastavila a zpozorněla. Nebyl důvod déle čekat.
„Kdo jste a co děláte na území spadajícím pod ochranu Vesnice ukryté v listí?“
„Jsme tým Samui, Bleskoví shinobi, neseme zprávu od Raikage pro Hokage. Nezkoušejte nás zastavit.“
„Co budeme dělat? Jsou mnohem silnější než my, nemáme proti nim šanci. Už jsem poslal ptáka se zprávou, ale posilám bude trvat, než sem dorazí,“ zašeptal černovlasý.
„Tentokrát máš pravdu, sebevraždu spáchat nehodlám. Pošleme s nimi můj klon jako doprovod, pokud jsou poslové, nebude jim to vadit, pokud klon zničí, budeme moci jednat a dát další zprávu vesnici.“
„Dobře, pujč mi svůj povolávací svitek, ať můžu poslat dalšího ptáka, už žádný nemám.“
Hnědovlasý ninja odepnul přezku a do ruky mu z kapsy vypadl malý svitek. Ten pak podal druhému se slovy: „Tenhle je také můj poslední, tak to nepokaž jak minule.“
„Tss,“ odfrkl si černovlasý.
„Čekáme,“ křikla jedna z bleskových.
Nedaleko od ní se rozhrnulo křoví. Vylezl z něj hnědovlasý ninja.
„Jsi buď hloupý, nebo odvážný, ukazovat se, když nás zdržuješ,“ řekl Omoi
„Nebo obojí,“ nadhodila Karui.
„Ujišťuji vás, že nejsem ani jedno. Pokud jste poslové, nebude vám vadit menší doprovod, zdržovat samozřejmě nebudu, navíc vám můžu ukázat přímou cestu,“ promluvil hnědovlasý.
„Dobrá tedy, jdeme,“ řekla vedoucí bleskových. Trojice ninjů a klon vyrazili po cestě k listové.
Listoví sledovali, jak se poslové a jejich doprovod vzdalují.
„Dobře napíšu, že jde s největší pravděpodobností o posly, že je doprovází tvůj klon a že vyrazíme kousek za nima. Myslíš, že jsme to zvládli dobře?“
„Nejlíp jak to šlo, ještě chvíli počkáme a půjdeme. Kdyby zničili můj klon a chtěli na naši vesnici zaútočit, můžeme pomoci posilám, co nám pošle Ho…“ zasekl se světlovlasý, rychle se otočil a hodil dva kunaie. Ty srazily dvě šipky letící na černovlasého. Oba listoví ninjové odskočili z cesty a skryli se ve stromech.
„Co to bylo? Obvyklá formace? Dobře.“
Na cestě se objevila čtveřice ninjů. Tři muži a jedna žena. Žena stála uprostřed a skládala složité ruční pečetě, pak se zastavila a něco zašeptala. Tři muži vrhli další šipky ve čtyřech směrech, přesně na místa, kde stáli shinobi z konohy a jejich klony, doplňující počet na obvyklou jednotku. Oba chunini i jejich klony útoky odrazili a změnili pozici. Čtveřice ninjů se semkla, opět poslechla instrukce kunoichi a znovu vrhli šipky, tentokrát jen jedním směrem. Vodní klon hnědovlasého muže z listové nebyl schopný vykrýt všechno a rozlil se po větvích stromu, na kterém se skrýval.
Černovlasý přiskočil ke svému příteli a řekl: „Stáhneme se!“
„Nestáhneme, ta ženská nás cítí, musíme ji zneškodnit, pak už to nejspíš zvládnem.“
„Blbej hrdino,“ zabrblal černovlasý.
„Tupej srabe,“ oplatil mu hnědovlasý, složil pár pečetí a z kaluže před ním pozvedl další vodní klon, „Já tam naběhnu a ty se je jich snaž dostat, co nejvíc.“
Do stromu, u kterého stáli, se zabodlo několik šipek. Listoví se rozeběhli každý svou cestou. Hnědovlasý vyškobrtal na cestu, hodil na zem svitek se znakem znějícím voda. Složil ruční pečetě, dupl na svitek a všude po cestě kolem něj se rozlil mokrý příval. Čtveřice shinobi se na hnědovlasého začala soustředit. Dva si stoupli vedle sebe a oba současně vypustili své techniky. Ať to není blesk, pomyslel si hnědovlasý.
„Oheň: Technika Ohnivé Koule,“zakřičel jeden.
„Vítr: Velký Rozdmíchávač,“ zakřičel druhý.
Obě techniky se spojili v jedno velké ohnivé peklo řítící se na muže z listové. Ten zrovna dokončoval pečetě pro svou techniku.
„Voda: Vodní Štít,“ z velké kaluže se zvedla dva metry vysoká zeď dostatečně široká, aby za sebou skryla hnědovlasého ninju. Peklo narazilo na odpor a celá vodní plocha se začala pomalu vypařovat.
„Voda: Vodní Smršť,“ ozvalo se z páry. Kapičky vody se začaly zvedat z vlhké země a nemilosrdně útočily na neznámé shinobi. Nezpůsobovaly žádná fyzická zranění, ale bodaly do očí a zmáčely nepřítele. Jejich soustředění polevilo a obě techniky, oheň i vítr, byly zrušeny. Hnědovlasý se válel po zemi ve snaze udusit plamínky, které zachvátily jeho oblečení, když jeho chabá obrana nebyla schopna dál odolávat dvěma spojeným technikám.
Nepřátelé listových se snažili vytřít si vodu z očí a zorientovat se, když se mezi nimi objevil černovlasý, sekl kunoichi kunaiem přes krk. Ta začala nekontrolovatelně krvácet a odklopýtala stranou. Černovlasý rychle složil pečetě: „Země: Rychlý Únik.“
Země ho pohltila. Třetí z nepřátel, který byl zasažen vodní smrští nejméně, ale stihl zareagovat a zachytil unikajícího ninju za ruku.
„Mám ho, rychle!“ Zbývající dva nepřátelé se otočili a zároveň vytáhli krátké lehce zahnuté meče. Najednou z nebe spadlo těžké tělo. Zasáhlo toho, který držel černovlasého za ruku do zátylku, a rozpadlo se na kusy. Hliněné kusy. Nepříteli hlasitě křuplo v zádech a ten začal padat na zem stále pevně třímaje ruku listového shinobi. Když ninja dopadl na zem, ozvalo se další křupnutí, jak povolila kost v ruce černovlasého.
Dva zbývající nepřátelé vrhli svoje krátké meče po hnědovlasém, který se sbíral ze země. Z lesa vylétly dva kunaie a oba meče srazily stranou.
„Teď nemá vodu, honem! Oheň: Technika Ohnivé Koule,“zakřičel jeden.
„Vítr: Velký Rozdmíchávač,“ zakřičel druhý.
Další ohnivý hurikán se řítil na hnědovlasého. Ten si jen začal rukama chránit hlavu a obrátil se k blížícímu se peklu zády. To ho celého pohltilo.
„Jednoho máme, teď druhého. Koukni, co je s velitelkou, já dám pozor,“ řekl jeden z ninju.
„Hmghh..“ ozval se druhý. První se otočil a viděl, jak jeho druh padá k zemi s vlastním mečem zaraženým v zádech tak hluboko, že čepel vyjela ven hrudníkem. Kousek za ním byla hromádka hlíny podobná krtinci. Shinobi vyskočil do vzduchu, ale za nohu ho v poslední chvíli chytla něčí ruka.
„Tuhle mě naučil kopírovací ninja, znáš ho? Země: Skryté Setnutí.“
Nepřátelský shinobi se propadl do země tak, že mu zůstala vidět jen hlava. Černovlasý k hlavě přistoupil a prudce do ní kopl. Z koutku úst se vyřinul potůček krve.
Černovlasý se otočil ke svému příteli. Tím stále zmítaly plameny. Z lesa vyběhl klon a těsně před listovým ninjou se rozpadl. Na hnědovlasého dopadlo velké množství vody a ta uhasila plameny. Shinobi se ale nehýbal. Černovlasý se k němu rozeběhl, zakopl a po zemi doklouzal ke svému kamarádovi.
„Hahahaha, “ ozvalo se sípavě ze rtů popáleného člověka, „měl bys na sebe dávat větší pozor, když pospícháš.“
„Měl jsem o tebe strach, blbe,“ odpověděl mu jedovatě druhý ninja, ale stěží potlačoval radost.
„Promiň. Asi mě budeš muset ten kus do vesnice nést, “ dostal ze sebe hnědovlasý.
„Na to se ti můžu vykašlat, sám mám nejspíš zlomenou ruku a ještě se táhnout s tim, co je po hlavu v zemi na výslech, ne děkuju.“
„Hahaha…“ zasípal hnědovlasý a upadl do bezvědomí.
„Mno, co teď s tebou. A hlavně co s támhletím,“ kývl hlavou k jedinému přeživšímu nepřiteli. Otočil se zpět ke kamarádovi. Na cestě před ním klečela kunoichi v růžovém a za ní stál shinobi v oranžovém. Kunoichi už se skláněla nad jeho kolegou a začínala ho léčit.
„O támhletoho se postarám já, totedajó. Zbyli ještě nějací?“
„Ne, myslím, že ne.“
„Sakra. Já doufal, že tu konečně budu moci zkusit nové techniky-tedajó.“
„Dobře, můžeme jít do vesnice, na ruku se ti podívám tam, teď ti jí jen narovnám.“
„Au,“ potlačil výkřik ninja, „Jak..“
„Když jsme vás neviděli jít za posly z bleskové, vyrazili jsme vás hledat. Naruto, můžeme?“
Černovlasý se rozhlédl, kolem něj byli čtyři lidé v oranžovém. Jeden měl na zádech hnědovlasého, druhý svázaného nepřítele, třetí stál stále za Sakurou a čtvrtý se před ním skláněl a čekal, až na něj černovlasý nasedne.
„Mno šup šup, tvůj kamarád pořebuje, abysme byli rychlý-tedajó.“
Černovlasý vylezl Narutovi na záda.
„Pevně se drž-totedajó“ řekl Uzumaki a odrazil se.