Nepovedenné jutsu 06

Nepovedenné jutsu 06

Sasuke se překvapeně otočil tím směrem, ale nikoho neviděl a tak se zeptal: „Cože?“
„Naruto je mrtvý,“ zopakoval ten hlas znovu. Ze stínu vystoupila Kushina a svýma modrýma očima se zadívala do těch Sasukeho černých.

Sasuke se díval na tu dívku, která beze strachu stála před ním. Díval se a přemýšlel, proč je mu tak povědomá, i když si byl na sto procent jistý, že jí nikdy nepotkal. Tuhle by si pamatoval. Neuvěřitelně dlouhé vlasy, pěkná postava a podle postoje odhadoval, že i dobrá kunoichi. Ale nejvíc ho fascinovaly ty vlasy. Dlouhé a zlaté. Zbožňoval dlouhé vlasy, ale nikdy by to nahlas neřekl.
Z jeho zadumání ho vyrušil až Saiův hlas. Překvapeně sebou trhl, lehce zčervenal a stočil na něho pohled.
„Kdo je ksakru Naruto,“ ptal se právě. „Všichni o něm mluvíte, tak kdo je to?“
„Naruto,“ povzdychla si Sakura. „Byl můj týmový kolega. Vlastně můj a Sasukeho.“
„Prosím,“ nechápal Sai znovu. Myslel si, že jejich tým se skládal ze Sasukeho, Sakury a Kushiny. Týmy byly většinou tříčlenné plus velitel, tak jak to, že mluví o dalším členu. Sai si připadal, jako ve špatném snu.
„Naruto,“ povzdychla si Kushina. Všichni se na ní otočili a viděli, že se jí v obličeji mihl smutek.
Sai se zeptal: „Ty jsi ho znala?“
„I tak by se to dalo říct,“ zamumlala v odpověď.
Sasuke se po tomto prohlášení na ní zahleděl ještě více pozorně. Když se jejich pohledy znovu setkaly a on se střetl s tím neuvěřitelně modrým pohledem, který znal jenom u jednoho člověka, v hlavě mu něco sepnulo a on ho poznal.
„Naruto,“ zavrčel vztekle. Ta dívka se mu líbila a nakonec z ní vyleze Naruto. Fuj. „Už zase to tvoje sexy no jutsu.“
Chvíli bylo ticho. Kushina zrudla, Sasuke vypadal, že někoho zabije. Kakashi to všechno sledoval s klidem sobě vlastním a ještě se neuvěřitelně bavil.
Sakura se nadechovala, že Sasukemu vysvětlí, jak se věci mají, ale přerušil jí Sai: „Tak vysvětlí mi to konečně někdo!“
„Velmi jednoduché,“ zavrčel Uchiha. Hlavou kývnul směrem ke Kushině a spustil: „Tamto idividuum je Naruto Uzumaki. Největší idiot, kterého znám, s jeho debilními technikami.“
„Ale,“ namítl Sai znovu.
„Já.. ,“ koktla Kushina celá rudá.
„To není tak úplně pravda,“ ozvala se Sakura, poprvé od té trapné chvíle.
„Další překvapení,“ rýpnul si Sasuke.
„Naruto je skutečně mrtvý,“ použila Kushininu větu.
Sasuke si odfrknul, pohodil hlavou směrem ke Kushině a ironicky se zeptal: „A toto je co?“
Sakura si povzdechla, věděla, že to s ním bude těžký: „Naruto se už nemůže změnit zpátky. Do konce života z něho bude dívka.“
Když domluvila, Sasuke vypadal, že dostane mrtvici. Zblednul a v obličeji se mu objevilo překvapení míšené s nevěřícností.
„Ech,“ vydal ze sebe povzdech.
„Já..,“ zkusila to znovu Kushina.
Sasuke se na ní prudce podíval a ona okamžitě zmlkla. Znala ten pohled. Sasuke zuřil.
„Zmizte! Hned!,“ vyštěkl na ně.
„Ale my máme úkol,“ namítla Kushina.
Nikdo nepostřehl, kdy se pohnul, ale najednou stál Sasuke před Kushinou a díval se jí do očí.
„Už to vzdej! Nikdy se nevrátím,“ pronesl jí zblízka do obličeje.
„Ech.. já… totiž,“ koktala rozhozená z jeho blízkosti. Nikdy si jako kluk neuvědomovala, že má tak pěkný oči. Ježíši, na co to myslím, okřikla se v duchu.
„Tak na to zapomeň,“ odtušila nahlas Kushina.
Sasuke, který vždycky bral všechno s ledovým klidem, teď vypadal, že někoho zabije holýma rukama. V očích se mu nebezpečně blýskalo a celý jeho postoj byl napjatý. Pak se ale jako mávnutím kouzelného proutku uklidnil a zase nasadil ledovou masku.
„V tom případě,“ promluvil tiše, aby ho slyšela jenom Kushina. „Tě budu muset zabít. Měl jsem to udělat už před lety.“
„Neudělal jsi to tenkrát, neuděláš to ani teď,“ odvětila dívka tiše.
Sasuke se jí zadíval hluboko do očí a pak se zeptal: „Myslíš? Opravdu si myslíš, že jsem se za ty roky nezměnil?“
Kushina se mírně zachvěla, ale s pevným odhodláním pronesla: „Jsem o tom přesvědčena.“

Sakura, která sice stála kousek od nich, neslyšela z jejich rozhovoru ani slovo. Pouze viděla, že si vyměňují názory. Byla z toho mírně nervózní. Sasukeho neviděli přes dva roky, a jí přišlo, že se změnil. Měla o Kushinu strach.

Sasuke si jí ještě chvíli prohlížel, některé rysy měla stejné jako Naruto, ale v některých se podstatně lišila. Například v postavě.
Ale povahově se nezměnila vůbec. Pořád byla stejně otravná jako Naruto kdysi. A pořád mu věřila, i potom co ho/jí skoro zabil, a i po těch letech, co se neviděli.
„Musím je odtud dostat dřív, než je najde,“ mihlo se mu hlavou. Znal jedno tajemství Orochimara, které si pečlivě střežil.
„Musíš zmi…,“ zarazil se uprostřed slova. Prudce se otočil a ztuhnul. „Pozdě.“
„Cože,“ nechápala Kushina, ale i tak ucítil, že za jeho zády ztuhnula jako on. Podivil se tomu, že by se až tolik zlepšil. Zahnal tyhle myšlenky, a radši se plně soustředil na hledání. Věděl, že tam někde je, ale neviděl ho, jen cítil.
„Sakra, kde je,“ uslyšel za sebou zavrčení a v duchu se musel usmát, i když je z Naruta holka, povahově se moc nezměnil.
„Co se děje,“ nechápala Sakura, když uviděla, jak se oba přestali bavit a začali pozorně sledovat okolí.
„Ticho,“ zavrčel Sasuke a vypadalo to, že poslouchá. Kushina, která stála za ním, měla ve tváři podobný výraz soustředění.
Sakura se tedy otočila na Kakashiho, ale ten se netvářil o moc chápavěji. Z jejich němého očního rozhovoru je vyrušilo, až Kushinino zavrčení.
„Kde se ten zmetek, sakra schovává.“
Kakashimu se teď tvář rozjasnila pochopením, i on už ucítil přítomnost někoho dalšího: „Nejsme tady sami.“
Sakura po tomto upozornění zaujala postoj, zády k Saiovi a oba pozorně sledovali okolí.
Sasuke pohledem metodicky propátrával okolí a hledal. Přitom stále cítil za sebou tu dívku, která dříve byla chlapcem. Vnímal ji celou svou osobou. Voněla pěkně. „Moment! Voněla? Sakra… a dost.. je to Naruto. Naruto, slyšíš. Nejsi přece nějaký úchyl,“ šrotilo Sasukemu v hlavě.

„Ale, ale my máme návštěvu,“ ozval se za nimi syčivý hlas. „Styď se Kabuto, nic jsi mi neřekl.“
„Omlouvám se, Orochimaru-sama,“ přidal se další slizký hlas.
Sasuke se otočil, plynulým pohybem za sebe schoval Kushinu a zasyčel na ní napůl úst: „Schovej se!“
„Co,“ nechápala Kushina, ale i přesto zůstala stát za jeho zády. Něco v jeho hlase jí varovalo, aby ho poslechla.
„Sasuke-kun,“ pronesl Orochimaru s úsměvem. „Vidím, že se věnuješ našim hostům. To je od tebe milé.“
Uchiha na to nic neřekl a dál tiše pozoroval svého mistra. Ten se díval na nezvané návštěvníky a řekl: „Ale, ale koho nám to sem osud zanesl. Zdali pak to není Kakashi a jeho slavný tým.“
„Slizký had,“ zavrčela si Sakura spíše pro sebe, ale bylo to slyšet na míle daleko.
Orochimarovi to úsměv z tváře nesmazalo, spíše se ještě prohloubil, když se podíval na Sakuru: „Tebe si maličká pamatuju. Vyrostla jsi, ale to bych měl očekávat po tolika letech.“
Prohlížel si jí od hlavy k patě a od paty k hlavě, až se Sakura z toho pohledu zachvěla a měla z něho špatný pocit. Ten pohled se jí vůbec nelíbil, mrazilo z něho.
Sasuke to sledoval nevrlým pohledem, moc dobře věděl, co ten pohled v Orochimarových očích znamená. Ještě pořád občas v noci se probudil ze snu, ve kterém slyšel ten hrozný vysoký křik.
Z jeho myšlenek ho vytrhnul až otázka: „A kde jste nechali toho liščího spratka? Tolik let se za námi honí a teď si to nechá ujít, nebo že by se bál?“
Černovlasý mladík ucítil, jak se mu za zády pohnula Kushina. Měl vědět, že jí to vyprovokuje.
„Ty jeden hadí úchyle, tebe se nebojím,“ vyprskala ze sebe Kushina a vystoupila zpoza Sasukeho zad, ten si jenom povzdychl.
Orochimaru obrátil pohled na tu blonďatou dívku a ve tváři mu hrálo překvapení. Kabuto, který stál kousek vedle, na to nebyl o nic lépe. Oba se dívala na Kushinu a přemýšleli.
Sannin těkal pohledem ze Sasukeho na Kushinu a zpátky, když promluvil: „Uzumaki?“
„Co je, ať ti nevypadnou oči z důlků,“ prskala Kushina dál.
„Ale, ale to jsou nám věci,“ odtušil Orochimaru a na obličeji se mu pomalu objevoval úlisný výraz. „Tak z tebe je holka. Zajímavé. Ale musím uznat, že i celkem pěkná.“
Při těchto slovech se Sasukeho tělo podvědomě napjalo, jakoby se připravovalo k útoku. Samozřejmě to neušlo Orochimarově pozornosti: „Zřejmě si to myslí i Sasuke-kun, když tě tak schovával.“
Kushina po tomto prohlášení zrudla, ale nebyla si jistá, jestli vzteky, že si z ní utahuje, nebo rozpaky nad tím prohlášením.
„Kabuto, zbav se jich,“ řekl klidně sannin. „Ale tu maličkou ušetři. S ní mám svoje plány.“
„Jistě, Orochimaru-sama,“ odtušil Kabuto s úsměvem. Moc dobře věděl, co tím chcete jeho pán říct.
Pohnul se kupředu a kolem jeho dlaně už svítila chakra. První se mu do cesty postavila Sakura. Moc dobře věděla, jaké jsou jeho techniky. Dostala od Shizune podrobnou instruktáž, jak bojuje, jaké používá techniky i to jak by se mu dalo dostat na kobylku.
Prudce udeřila pěstí do země těsně před Kabuta a vytvořila tím další kráter. Pozorně sledovala, jak se vyhnul jejímu útoku a doskočil nedaleko nové díry. Natočila se směrem k němu, ukázala mu zatnutou pěst a temně zavrčela: „Tebe smetu ze světa já, Kabuto.“
Nečekala na jeho reakce a už se na něho vyřítila s novým útokem. S pěstmi zaťatými a chakrou kolem nich. A na jejím obličeji bylo vidět odhodlání konečně to vyřídit s tímhle hmyzem, který znepříjemňoval život jak Konoze tak i týmu sedm.
Kabuto se znovu a znovu musel vyhýbat útokům Sakury, která byla opravdu rozjetá jako parní stroj. Pokusil se několikrát z obrany přejít od útoku, ale pokaždé byl nucen znovu se bránit zuřivým pěstím. Orochimaru stál stále na horní plošině a s jemným úsměvem sledoval Kabutovo snažení, ale pak jeho pohled sklouznul na Kushinu stojící vedle Sasukeho. I když stojící není tak úplně správný termín. Kushina se snažila strhnout si z paže Sasukeho ruku, která ji pevně držela, aby se nerozběhla na pomoc Sakuře. Nutno ještě dodat, že ti dva na sebe vrčeli a prskali a slušné to zrovna nebylo.
„Pusť mě, ty egocentriku,“ syčela Kushina nevrle. „Musím jít Sakuře na pomoc.“
„Na to zapomeň,“ odsekl Sasuke ledově. „Ty nikam nejdeš nebo přesněji řečeno půjdeš, ale zpátky do Konohy a expresně.“
„A mám toho dost,“ rozčílila se dívka. Nadechla se, vyčistila si hlavu a pak upřela ledově klidný pohled do Sasukeho očí. Možná čekala, že v nich uvidí něco jiného než stejný ledový výraz, jako měla ona sama, ale neviděla.
„Ale copak,“ ozvalo se zleva od nich. „Neviděli jste se tady kolik let a už se hádáte?“
Oba se překvapeně otočili po hlase, který patřil Orochimarovi. Ani jeden z nich si nevšiml, kdy se tam objevil. Byli tak ponořeni jeden v druhém a v jejich hádce, že si ani neuvědomovali svoje okolí.