Ohnivá vůle se nevzdává! Itachiho dedukce, část 4.

„Tak jsem si to myslel dobře!“ vykřikl znenadání Itachi a všechny přítomné vyděsil.
„Hernajs Itachi, to nemůžeš nejdřív upozornit než takhle vyjedeš?“ namíchl se Yahiko.
„Tak, promiň, ale mám jistotu, že je to správně,“ pochlubil se Itachi.
„A řekneš nám to?“ chtěla vědět Lina.
„Jistě, ale jak víme, strejdův meč se jmenuje Hokanagi – meč dvou živlů, takže jeho dvojče musí mít přinejmenším podobné významové jméno, ne?“
„Itachi, máš pravdu a odpověď na tu básničku/hádanku?“ Minato byl zvědavý ostatně jako všichni tady i ten nejposlednější člen posádky věděli, že jejich život závisí na ninjích z Konohy.
„A jak si na to přišel?“ i kapitán, i když chtě nechtě se účastnil porady a luštění.
„Hned, ale bude to trochu delší… no tak první verš je o té rase: ,Existuje jeden národ, rasa, jejich velká masa. Ovšem mají jednu slabinu, nesnáší pevninu!‘ k tomu až na závěr. Další část je o: ,Ale nikdo je neporazí všichni jsou to vrazi. Něco je pro oko skryté, vevnitř je to duté, na povrchu slepé, myšlení je kruté.‘ Tahle část se zabývá jejich vlastnostmi a je lepší se s nimi nepotkat – to je všem jasné – avšak pokud jsou původními majiteli mečů, tak proč hledají pouze to zlé dvojče? Na to nemám odpověď – možná se to někdy zjistí – pak je tu: ,Kdo je jen zahlédne, smrti do tváře pohlédne! Spása spočívá v odpovědi, život, láska napovíti.‘ jistě se si všichni domysleli, že se jim nesmíme podívat do očí a při vyřčení odpovědi se musíme řídit svými zkušenostmi a svou láskou…“
„Jasně ty Sherlocku!“ přerušil Yahiko Itachiho výklad.
Itachi po něm střelil nevraživý pohled, ale pak už klidným hlasem pokračoval a svými dedukcemi všechny šokoval: „Kde jsem to skončil? Ahá, tady… možná jsem to neřekl, ale tahle část není ta nejdůležitější, je pouze doprovodná a v některých verších zavádějící od skutečného jména… Teď se malinko vrátím k prvním veršům, jak jsem již naznačil, tak jejich jméno se liší a to podle toho, který meč nebo zbraň vlastní. Pravá a skutečná hádanka je ta druhá: ,Mám dvojče, z druhé strany, nesu označení smrt! Mými společníky dva živly jsou a denně dokazují moc svou! Znáš mé jméno.‘ Ty dva živly jsou: oheň a vítr, pokud se zamyslíte, když je to dvojče z temné strany, tak musí mít v sobě černý oheň, ale vítr je neutrální a není pro černý oheň pravým spojencem, pravý spojenec je samozřejmě oheň... a tady se už pomalu dostávám ke jménu, které zní…“ nedořekl, protože ho přerušil Minato: „Hokunagi! Meč černého ohně!“
Po zaznění jména všem naskočila husí kůže a cítili jakoby jimi proběhl elektrický proud.
„To není fér, Minato, já to chtěl říct.“ Obvinil Minata Itachi, ale to ani jeden z nich netušil, že Minato při vyřčení jména zpečetil svůj osud, kterým je…

Na dně oceánu

Hokunagi dosud spočíval klidně, ale jak vycítil, že bylo vysloveno jeho jméno, tak si zapamatoval hlasovou vibraci a úplně mu vyhovovalo, že nakonec dostane takového nadějného pána, ne jak toho slabocha Keichiho, který vůbec nic nevydržel a pod tíhou svých činů se zhroutil a nikdy si neodpustil, že zabil svou rodinu a svěřenou vesnici vyvraždil…
Na svého pána Hokunagi čekal moc dlouho, aby si nechal ujít příležitost opět vrazit mezi rodinu klín a pokračovat tak ve své oblíbené činnosti, vraždění a k tomu mu stačil prostředník a pohrát si malinko s jeho mozkem a stvořit další stvůru…
Jediné co nenáviděl byl Hokanagi, kterého se zároveň i bál. Jenže strach byl zasunut do pozadí a převládla nenávist.
Začal uskutečňovat svoji nedohranou hru, protože se ho Keichi zbavil dřív než ho donutil, aby se zabil, ale to nebylo zapotřebí. Keichi umřel stejnou zbraní jako Shitara, jeho milovaný bratr…

Pět námořních mil od přístavu Todoroki

„Cítili jste to?“ zajímal se Gaara.
„Ano a dokonce můj meč se začíná zahřívat a to je špatné znamení,“ vyjádřil svoji obavu Naruto.
„Nestraš, ale i když je to možné,“ poznamenal Sasuke.
„Asi bylo vysloveno jméno dvojčete,“ přidal se do hovoru Semix se zcela správnou dedukcí.
„Taky si myslím, ale to by pak znamenalo, že někdo nás předběhl…“ nedořekl Naruto, který byl přerušen Nagatem.
„To si nemyslím, ale třeba je někde také skupinka, která to vyřešila za nás?“
„Kéž by, ale radši bych se přesvědčil na vlastní kůži, ale takhle je to jenom odhad,“ namítl Sasuke.
„Souhlasím se Sasukem,“ i Gaara si myslel úplně to stejné.
„Jak dlouho to bude trvat?“ změnil téma Nagato.
„Asi podle kapitána, tak dva dny než je doženeme,“ odpověděl Semix.

Konoha

Opět celá Konoha věděla, že Naruto někam znovu zmizel, ale lady hokage, Hinata je ujišťovala, že Naruto i Minato se vrátí jen co jim to okolnosti dovolí. Zatímco dočasně úřadovala a Naruto nebyl k zastižení, tak se vydání posledního dílu jaksi opozdilo…
Ale jak to tak bývá, tak mladý Jiraiya, syn rokkudaimeho se čím dál víc podobal na svého jmenovce a díky Byakuganu, který zdědil po matce měl vše jednodušší i nevinné pozorování dam…

Suna

„Kankurou?!“ volala ho Matsuri.
„Ano!“ zahučel oslovený.
„Můžeš nahoru?“
„Jistě, hned jsem tam!“ a odložil své čištění loutek, které objevil nedávno a opět jejich autorem byl Akasuna no Sasori…
„Jak se má Gaara?“ uhodila na něho Matsuri sotva vešel do dveří.
„Jo, dobře, psal mi a nechá pozdravovat tebe a děti,“ lhal Kankurou jako, když tiskne.
„Já mám zase zprávu, ve které se píše, že Nagato také opustil vesnici, za účelem vysvobození jejich syna a také tam stojí, že je i naše dcera Lina v nebezpečí, no jak mi to vysvětlíš, milý švagře?“ Matsuri zachovávala naprostý klid, ale uvnitř ní to vřelo.
„Gaara nechtěl…!“
„Já vím nechtěl mě znepokojovat, ale také nejsem žádná hlupačka!“ to už jí oči svítily s velmi jasným cílem…
„Ehm… no… víš… já… už… musím… Seshita…“ s koktáním se vyporoučel z domu kazekageho a utíkal co mu nohy stačily, ale pak zjistil, že za ním Matsuri vůbec neběží.

Ame

Juugo řekl: „Neboj Nagato se vrátí jako v minulosti, kdy se vrátil a nic mu nebylo…“
„Díky za útěchu, ale tentokrát ji nepotřebuji.“
„No to je skvělé konečně jsi v něho začala věřit?“ rýpl si Suigetsu.
Konan se na něho zatvářila jakoby ho chtěla zabít, ale pak jí to přešlo, když viděla jak Karin zbledla a utíkala na toaletu.
„Karin? Jsi v pořádku?“ strachovala se Konan, ale věděla, že strach není na místě a po: „Jsem v pořádku, neboj,“ se Konan usmála a pomyslela si: „Tak další potomek na cestě…“