Konec přijde... I.

„Naruto!“
„Sakura…“
„Naruto nemluv a buď v klidu. Ale hlavně neusínej. Nezavírej oči Naruto! Vstávej! To bude dobrý!“
„Nebude… Znám svoje tělo lépe než kdokoli jiný.“
„Ale nejsi medik. Tak nemluv. Tohle přežiješ to ti slibuju.“
„Neslibuj nic co nemůžeš splnit. Mohla by jsi se poučit. Taky jsem slíbil, že přivedu Sasukeho zpět a teď? Umírám…“
„Neumíráš Naruto! Sakra slyšíš mě, ty neumřeš!“
„Sbohem Sakuro a vyřiď Konohamarovi, že jednou z něj bude velký Hokage…“
„Né! Naruto, sakra Naruto. Otevři oči, ještě není konec! Ještě není konec…“
„Sakuro měli bychom…“
„Nech mě napokoji Shiko!“
„Sakuro pořád tu jsou nepřátelé, pokud chceš Narutovu smrt pomstít, tak si vybij vztek na nich.“
„Ale to mi ho nevrátí. Copak to nechápeš. On je mrtvý!“
„Já vím Sakuro. Ale když tu takhle zůstaneš, tak zabijí i tebe. Pokud chceš splnit co jsi slíbila spolu s ním, tak musíš přežít! Chápeš to?!“
„Slib, přežít, nepřátelé…Sasuke.“
„Ano Sasuke. Toho chceš přivést zpátky.“
„Tobi…“
„Ano, Tobi ho zabil.“
„Pomstít jeho smrt. Nezemřít.“
„Správně Sakuro, konečně ti to začíná docházet.“
„Shikamaru-sama prolomili naše pozice na levém křídle a na pravém je situace k neudržení!“
„Fajn nemáme jinou možnost než ústup. Rozhlas to. Setkáme se za druhou obranou zdí u Údolí.“
„Hai.“
„Sakuro slyšela jsi to. Musíme pryč nebo nás zabijí.“
„Ano slyšela jsem… Pomoz mi s ním. Nemůžeme ho tady nechat. Zaslouží si pořádný pohřeb.“
„To máš pravdu, ale hlavně rychle.“

Les ve, kterém doteď zněly zvuky odrážející se ocele se najednou utišil. I míhaní stínů mezi stromy ustalo. Jen na jednom z mnoha palouků se shromáždila osmičlenná skupina. Všichni v černých pláštích s rudými mraky. Akastuki a Taka. Sedm z nich se otočilo na postavu v oranžové masce. Tobi vytáhl z každého rukávu jeden svitek a potěžkal je v ruce. Jeden podal Sasukemu a druhý Peinovi. Potom kývl hlavou a všichni zmizeli v obláčcích prachu a mlhy. Tobi ještě chvilku stál na mýtině zahleděný nahoru na hvězdy. V měsíční záři se mu na krku zaleskly potůčky krve. Těsně pod okrajem masky se mu táhla dlouhá řezná rána. Vzpomínka na Šestého Hokageho.

Co se to tam stalo. Nechápu to. Jak? V jednu chvíli ještě bojoval potom už ležel na zemi. Stihla jsem jen zahlédnout tu tobiho masku. Jak ho proboha mohl zabít. Naruta. Šestého Hokageho. Vůdce Skryté Listové Vesnice. Jednoho z pěti velkých Kage. Posledního poustevníka. Devítiocasého jinchuurikiho… Mého nejlepšího přítele. Co teď budu dělat? Ve vesnici. Jistě po tom hrozné peinovu útoku je každá ruka dobrá. Ale v tomhle stavu jim vůbec nebudu užitečná. Novým Hokage se stanem skoro se stoprocentní pravděpodobností Shikamaru. Tedy dokud se situace neuklidní natolik, aby to mohl předat, protože ho to bude nudit. Shika ví jak mi je, takže se mi bude snažit dávat práci, abych zapomněla, jenže to nepomůže a ještě navíc to po mě bude muset někdo opravovat. V tomhle stavu nejsem schopná nic dělat. Vlastně jsem. Jsem schopná se pomstít. Tedy ne zcela. Ale jednou budu. Nechám se inspirovat. Sasukemu se to nakonec taky podařilo. Odejít a trénovat. Ale kdo mě bude trénovat? Kdo mě to naučí? Kdyby tu byla moje sensei. Ale už není. Zabil jí Pein. Ale kdo jiný? Kdo má tu moc a předpoklady? nebo se mám učit sama? No každopádně odejdu. Po Narutově pohřbu. To mě v Konoze uvidí na dlouhou dobu naposledy. Neříká se snad: „Každá se sakura jednou opadá.“

Najednou se Sakura zastavila. Stejně tak i zbytek skupiny. Konoha, teď prozatímně sídlila jinde. Vytesaná do skály v minulosti. Soustava jeskyň, které měli sloužit v dobách největšího nebezpečí, jako kryt. No a ta situace nastala. Všichni udělali smluvené heslo a vstoupili do podzemních prostor. Procházeli hlavní chodbou na jejímž konci byla jakási více stupňová terasa sloužící jako radnice. Všichni, kteří je cestou potkali a spatřili mrtvé tělo jen nevěřícně hleděli. Mrtvý Hokage. V tak krátké době dva za sebou. Před radnicí průvod zastavil a Sakura s Shikamarem položili Narutovo bezvládné tělo na nosítka. Těch se ujala Sakura a Shizune. Společnými silami je zvedly a zmizely v jednou z průchodů. Shikamaru se obrátil k lidem shromážděným před radnicí a začal mluvit.

„Dnes nás potkala další velká ztráta. Zemřel náš Hokage. Zemřel v souboji s ninjou, který byl silnější a bojoval fér. Přesně, tak si Naruto přál zemřít. Jeho poslední slova patřila Sakuře a Konohamarovi. Pokud je chce Konohamaru znát, tak ať se zeptá Sakury, až se vrátí. Umíral s úsměvem na rtech a láskou v srdci. snad by bylo správné připomenout, že tento Hokage nikdy neztratil víru v lepší zítřek. Nikdy nic nevzdával. To byla jeho cesta ninji. Hokage byl velký muž s ještě větším srdcem. A předal nám dál do života jednu velice důležitou věc. Vždy je tu ještě naděje. Protože naděje umírá poslední.“

Travnatá louka. Vane mírný vítr. Uprostřed stojí kamenná žába, vlastně ropucha. Věčná vzpomínka na Hokageho. Před ním, pak mahagonová rakev potažená bílím plátnem. Okolo ní stojí všichni v černém. Nejblíže jsou přátelé, protože rodinu neměl. Dál jsou známí a potom i obyčejní lidé, které tenhle neobyčejný kluk ovlivnil. Kjuubiho chlapec. Pláčou všichni bez výjimky. I Gaara. Nejlepší přítel Naruta. První k hrobu přistupuje Sakura s bílou k květinou a celá se třese. Stále se ještě nevzpamatovala z jeho smrti. Po ní přicházejí další. Ale to už není důležité. Když položí svou květinu, tak se otočí. A jde vpřed. Neotáčí se a jde dál. Ví, že kdyby se otočila, ta už to nedokáže. Nedokáže odejít.

Sbohem a zapomeňte na mě. Sakura už není. Neexistuje. Sakura zemřela toho dne, kdy zemřel Naruto Uzumaki. Teď už žije jenom stín. Ale stín čeho? Stín smrti. Protože to bude to jediné co přinese. Nevím komu, ale vím, že to bude smrt. Šelest křídel. Tisíce perutí. Černý vítr a v srdci prázdno. Padlý anděl, který nevěří.