Děti Suny - 10. kapitola - Utajený hřích

Nad plačícím chlapcem se zhmotnil stín. Když světlo z právě vycházejícího úplňku ozářilo mužovu siluetu, všichni obyvatelé okamžitě poznali svého Kazekageho.
„Pohleďte! Můj syn právě zachránil vesnici!“
Lidé vylézali z domů a zvedali se z prašné ulice. A pak… se před Gaarou uklonili. Chlapeček na ně zůstal nevěřícně zírat. Dělo se tu něco, čemu ani za mák nerozuměl. Někteří si sice stále něco špitali, ale nad tím se nikdo nepozastavoval.

Nadšený dav vzal hošíka mezi sebe a nesl ho až před dům, v němž sídlil Kazekage a jeho služebnictvo. Vůdce vesnice kráčel důstojně za nimi. Jak se zdá, jeho plán vycházel. Nepřátelé byli zastrašeni, a hned tak se zpátky nevrátí.

Džana už jen odfukovala. Byla sice zvyklá na zběsilé úprky, ale to, co viděla dnes, jí přece jenom otřáslo. Takové monstrum! A všechny ty vojáky to něco doslova rozmetalo. Byla zděšena, ale daleko hůře to nesla malá Temari. Seděla na zemi, tiskla si kolena a hlasitě vzlykala. I jí se vůbec nelíbilo, co před pouhými několika minutami viděla. To přece… nemohl to být její malý bráška…. ta věc, která se podobala z větší části mývalovi.
„No tak…“ Džana ji přivinula k sobě. Uměla dítě cvičit, ne tišit. „Už nebreč. Buď ráda, že jsme obě živé.“
„Ale… co to bylo?“ zeptala se dívenka a vyčítavě hleděla na ženu, která si právě upravovala oděv.
„Já nevím,“ přiznala bez okolků. A v té chvíli se ukázalo, že děvčátko se střapatými vlásky má přemíru dětské fantazie.
„Tamto… napadlo to brášku! Musím za ním!“ A vyběhla rovnou za nosem.
„Ale ne!“ zafuněla Džana a začala dívenku pronásledovat. „Stůj! Ani nevíš, kudy se tam dostaneš!“
Temari se zastavila. „Strýček Yashamaru tvrdí, že pravý obyvatel Suny vždycky najde cestu domů,“ nenechala se odradit.
„Toho snílka bych chtěla poznat,“ zavrčela Džana a s odevzdaností osudu následovala dceru Kazekageho.

Čin vůdce Skryté písečné nezůstal bez povšimnutí. „Pane! Rada vesnice žádá o slyšení!“
„Co zas chce ta banda starých bláznů?“ zeptal se velitel spíše pro sebe a pomalu se vydal za poslem.
Společenství už se mezitím zuřivě dohadovalo. Vzrušené hlasy přerušilo až Kazekageho rázné zakašlání.
„Právě jsme hovořili o tom, že…,“ začal jeden z mužů v bílých rouchách.
„Nikdo z nás nechápe, co se vlastně stalo tam venku!“ další si vzal slovo.
„Je pravda, že se vrátil Shukaku?“
Strohé: „Ano.“ vůdce vesnice mnohé zarazilo.
„Ale… jak je to možné?“
„Můj syn je hostitelem jednoocasého,“ odpověděl Kazekage s ledovým klidem. Shromáždění zalapalo po dechu.
„Váš syn… je Jinchuuriki? Ale… proč?“
„Za hostitele se vždy vybírali jen skvělí bojovníci. Byla to pro ně nesmírná čest. Ale zapečetit démona do bezbranného dítěte je zvrhlost!“ prohlásil nejstarší z Rady.
„Udělal jsem to pro dobro vesnice. On ji ochrání, když ho naučíme držet jednoocasého na uzdě.“
„To se ale ještě nikdy nikomu nepodařilo!“ namítl kdosi.
„Tak budeme první!“ zahřměl Kazekage. „A chci, abyste mého syna Gaaru brali jako doposud, přestože je napůl démon.“

Zděšený dětský výkřik se prohnal sálem. Nebylo pochyb o tom, že tajný rozhovor vyslechla Kazekagova dcera.
„Temari!“ Vůdce vesnice vyběhl za svým nejstarším potomkem.

Paní Chiyo se opřela o stůl a zkoumavým pohledem se dívala na nějaké plány, které si zde před chvíli rozložila. Přemýšlela a ani si nevšimla, že do dveří vstoupil její bratr.
„Nerad ruším, sestřičko, ale zdá se mi, že ten chlapec nás opustil.“
„Zatrápené děcko!“ rozčílila se stará paní. „Teď abychom ho hledali zas po všech čertech!“