Srdce a trny 02-Stín nad Konohou

Byly jich miliony... miliony klenotů nacházejících se v temné nicotě. Miliony světélek zářících věčnou tmou. Všem těmto světluškám dominavala jedna obrovská panensky bílá perla. Všechny tyto poklady zde byly už od pradávna, a budou zde až do skonání světa. V celé své kráse se odrážely ve dvou zrcadlech... tato zrcadla však svou krásou zastiňovala i veškeré klenoty noci. Byla ještě bělejší, než-li ona panenská perla a ještě více jasnější, než-li všechny nebeské světlušky. Dvě záclony se pomalu přetáhnou přes zrcadla, a nastane černo-černá tma.

Je podzim... slunce pomalu zapadá za vrcholky hor. V lese sotva slyšitělně šustí opadající listí. Nikde není ani živáčka. Krom šepotu větru a rozšiřujících se stínů zde není nikdo... téměř nikdo. Pod mohutným dubem se do klubíčka choulí malé děvče. Vánek se pomalu převaluje po okolí a jemně zvedá opadané listy. Několik lístků se dostane i k děvčeti a protančí mu před obličejem. Uzlíček neštěstí poděšeně vytřeští svá bílá kukadla. Děvče křečovitě zatne své maličké pěstičky. Tak strašně se bála... tak strašně moc... nechtěla jít domů... nechtěla ale ani zůstat tady v lese. Věděla, že tatínek se bude zlobit... věděla, že přijde krutý trest. Ona se ale bála. Bála se všeho a všech... bála se toho, že to navždy bude tak jako doteď... že bude jen a jen sama.

Vzpomínky... oční víčka se pomaloučku otevřou. Už zase vidí nádhernou noční oblohu. Nakloní svou sličnou hlavu trošku na stranu a pozoruje měsíc... byl tak nádherný. Málokdy se stávalo, že byl úplněk tak jasný. Konohagakure no Sato vypadala ve stříbřitém světle hvězd a měsíce doslova pohádkově. Děvče si okouzleně povzdychne. Milovala noc a odlehlá romantická místa s kouzelným nádechem. Přesně taková místa jako byla hora tyčící se nad Konohou. Chodila sem celkem často. Utápěla se zde ve vzpomínkách a nenaplněných snech. Její největší sen a hlavní důvod, díky kterému se ona sama dokázala změnit... byl jako vždy... nedosažitelný. Kolikrát mu jen chtěla říct, jak moc ho miluje? Kolikrát mu jen chtěla říct, jak moc mu věří? Kolikrát si přála usínat po jeho boku a druhého dne ráno se vedle něj spokojeně probouzet? Kolikrát mu chtěla říct, že by pro něj položila i život, kdyby si to přál? Kolikrát jen...?

Nikdy se však neodvážila říci to, co doopravdy cítí. Teď už na to bylo pozdě. Odešel... a s ním odešla i ona. Odešla s ním ta jediná, kterou on vždy miloval. On a ona spolu odešli hledat jejich přítele... osobu, které přísahali, že ji donutí vrátít se domů. Sem domů. Zpět do Konohy.

Děvče si zničeně povzdychne a tiše špitne. „Naruto-kun.“

Jediné, co mohla dělat, bylo čekat. Čekat, modlit se a doufat, že se jednoho dne vrátí. A tehdy mu to snad všechno z celého svého srdce vypoví. Bude jí jedno, jestli se bude držet se Sakurou za ruku... ona mu řekne, co cítí a potom tiše odejde a upadne v zapomění. To trápení trvalo již příliš dlouho. Ona ho bude navždy milovat, ale konečně se během těch dvou let co byl pryč konečně rozhodla. Chtěla jenom, aby věděl... chtěla mu dokázat, že si zapamatovala to, co ji on sám naučil... nikdy se nevzdávat.

Lehne si a dál a dál pozoruje oblohu. Sleduje hvězdy skrývající se za mraky. Pozoruje zářící lunu. Je uchvácena kouzlem noci.

Posledních pár let bylo všechno doslova jako idylka. Po porážce Akatsuki se svět uklidnil. Byla sice pravda, že ve světě tam venku vládl hladomor a že menší kraje a vesnice trpěly na úkor těch velkých skrytých. To všechno ale nikdo neviděl... všichni si mysleli, že přišla doba míru. Hinata se spokojeně usměje.
„To všechno díky tobě... Naruto-kun.“

Podepře si rukou hlavu a dál pozoruje oblohu. Slyšela nějaké zvěsti o bojích v severních teritoriích. Menší vesnice se začínaly bouřit a koalice skrytých vesnic se začala rozpadat. Mír byl krásný a křehký jako porcelán... a vždy byl vykoupen krví. Hinata se trošku zachvěla. Měla strach... bála se, že by mohla doba pokoje a blahobytu skončit... a bála se hlavně o něj. Už půl roku o sobě vůbec nedal vědět. Vzdorovitě zakroutí hlavou a uteče od chmurných myšlenek... byla přece tak nádherná noc.

Kdesi na druhém konci vesnice.
Muž znuděně típne cigaretu o popelník, a poupraví si své dioptrické brýle. Potom si dá ruce za hlavu a ležérně hodí nohy na stůl. Dnes byla opravdu nádherná noc. Na jeho tváři se rozlil široký úsměv.
„Hej, Nami, pojď sem! No není to nádhera?!“
Od vedlejšího stolu venkovní restaurace se k muži vykuleně přišourá rusovlasá žena v přiléhavém oděvu ANBU. Děvče v jedné ruce drží skleničku se saké a druhou poněkud podrážděně drží v bok.
„Ani ve snu by mě, June, nenapadlo, že by se z tebe vyklubal romantik.“
Nami se na brejlouna zlomyslně ušklíbne. Znali se už od dětství. A už od dětství bylo jejich největší zábavou provokovat jeden druhého. Byli doslova jako kočka a pes. Muž na její poznámku jenom ledabyle mávne rukou.
„To víš, zlatko... mám sice pěkných pár dioptrií, ale to mi nebrání koukat na hvězdy. Nebo ti to snad vadí? Pokud chceš, můžu klidně začít hledat na tvojí hrudi ty věci, co obvykle ženy mívají... obávám se ale, že to bude pěkně na dlouho.“
Dívka se nasupeně na svého společníka podívá. Tyhlety urážky strasně nesnášela. Jun byl v tomhle ohledu strašně zvrácený a zákeřný perverzní hnusák.

„Ženský plecko... není všecko. To bys snad už mohl vědět, June! A nebo sis už stihl vyhulit mozek? Jejda, promiň... já zapoměla, ty jsi tady zdravotník... ty bys měl vědět nejlíp, co je zdravé... a co ne.“ Pronesl muž u vedlejšího stolu, od kterého před chvílí odešlo děvče.
Má krátké bílé vlasy a poněkud divoce střiženou ofinu, která mu padá jako lavina do ledově modrých očí. Pomalu vezme ubrousek a začne si jím utírat ústa od značně krvavého steaku, který před chvílí dojedl.
„Ehh... Chejivane, ty tu ještě jsi? Promiň, jak bych mohl zapomenout... otrava je vždy zákeřná a do rány si cestu najde neomylně. Nu což... kouřím, protože to mám rád. Nejsem na tom závislý! Já to vím ze všech nejlíp! Kdybych chtěl, tak s tím klidně přestanu!“ Začne Juno kvapně máchat rukama na svou obranu.
Nami se jenom škodolibě usměje. Chejivan vždycky věděl, jak Juna vyvést z míry. Na druhou starnu Chejivan byl taky hodně zahořklý člověk, s kterým nikdy nebyla moc řeč a spíše se stranil ostatních. Přesto měl svoje zvláštní a tajemné kouzlo. Chápala, že za sebou nemá jednoduchou minulost... přesto se jí mnohdy jeho chování moc nelíbilo.
„Tak co je, děcka! Rozjedem to ne?!“
Nakrátko ostříhané děvče s kaštanovými vlasy zapne rádio a nadšeně doběhne k Junovi. Na nic se ho neptá a vytáhne ho tančit ploužák. Údajně „nezávislý kuřák“ se chvíli brání, ale nakonec krásce podlehne. Na línou odrhovačku se pomaloučku kymácejí do rytmu. Juno drží děvče za zadeček a blaženě se usmívá. Tohle bylo něco pro jeho zvrácenou mysl.

„Grrr... zatracená Kaito!“
V Nami to doslova vře vzteky. Když udělala zkoušky do ANBU, tak netušila, že dostane tak potrhlý tým. Arogantního a zahořklého Chejivana, který dokázal akorát prudit ostatní a po večerech bloudit po vesnici a utápět se ve svém žalu. Dále kuřáka a zvrhlíka Juna... který jí byl už od mladička velmi sympatický, i když ona sama si to nikdy nepřipustila, ani by na to nikdy nepomyslela. A v neposlední řadě byla jejím týmovým kolegou Kaito! Dobře stavěná ženština s povolnou a divokou povahou. Jak ona ji jen nesnášela!
„Nami...“
„Co je, Chejivane?!“ Odpoví děvče nevrle.
„Raději nic...“
„Řekni to!“
Bělovlasý mladík se zvedne od stolu a pomalu projde okolo ní. „To neřeš... netrap se tím. Raději se soustřeď na zítřek. Dovolená nám končí a zítra může klidně přijít tvoje první mise. Jsi v ANBU úplný nováček... já jen, že... nebude to procházka růžovým sadem.“ Pobledlý mladík jí otcovsky poplácá po rameni. „A Juna neřeš... ten má stejně oči jenom pro tebe!“
Okolo Chejivanovy hlavy proletí Namina sklenička se saké.
„Baka!“ Zařve děvče na odcházejícího kolegu. Vůbec se v něm nevyznala... a vůbec nevěděla o čem to mluvil. Vždyť jí se přece Jun vůbec nelíbil. Podívá se na tančící pár a ihned zrudne hněvem a žárlivostí... Jun se jí přece nemohl líbit!

Brzy ráno v budově Hokage.
„Godaime-sama! Godaime-sama!“
Posel s naléhavou zprávou zběsile útíká prostory hlavní budovy Konohy. Málem zakopl na schodech, ale v poslední chvíli chytil balanc. Doběhne až k osobním komnatám Páté a vystrašeně zaklepe.
„Co chcetééé?!“ Ozve se z místnosti výkřik, kterého by se zalekla i dravá šelma.
Poslíčkovi se roztřesou kolena. Viděl se zmlácený do němoty a s přelámanými žebry. Dveře se rozletí do kořán a v nich stojí půvabná žena velmi, velmi plných tvarů v noční košilce, která toho zrovna moc neskrývá. Poslíček by i začal slintat... nebýt toho vražedného výrazu právě vzbuzené lvice. Předá ženě zprávu a zběsile utíká zpět do centra pro příjem poštovních zpráv.

Godaime rozlomí pečet na zprávě a kvapně si ji přečte. Její oči se začnou rozšiřovat v děsivém údivu.
„Ino! Vstávej!“
Vedlejší dveře se rozletí do kořán a na chodbu vyběhne poplašená pohledná blondýnka v růžovém pyžamu s ofinou přes jedno oko.
„Háááííí, Hokage-samáá?!“ Vypískne Ino poděšeně.
Od smrti Shizune při útoku na Konohu pracovala Ino jako Tsunadin osobní pomocník. Mělo to své výhody i nevýhody... večný strach z hněvu Páté byl Inin denní chleba.

„Máme problém Ino... vypadá to, že mír, který jsme tak dlouho budovali... je v ohrožení. Okamžitě svolej všechny lidi, které můžeme postrádat.“
Ino vytřeští oči v úleku nad jejími slovy. „Ale... ale Godaime-sama... jak, co? Kdo?!“
Pátá jenom zakroutí hlavou. „Hned!“