No future- V - Strach

„Hinato? Slyšíte mě? Nemusíte se bát... nic se vám nestane!“ řeknu tiše k Hinatě, ležící na zemi. Prášek už přestává působit a ona se probouzí.
„Co... jak jsem se dostala sem? A... kam vlastně?“ nasucho polkne a přitlačí se zády do zdi místnosti.
„Jste ve skrýši Akatsuki.“ odpovím po pravdě. Její zděšení je skoro až komické. Spodní ret se jí zachvěje, když si začne ťukat ukazováčky o sebe.
„Proč jsem tu?“ zeptá se pisklavě.
„Našemu vůdci se něco stalo. Byl zraněn na misi a teď nejspíš umírá. Hinato, musíte ho uzdravit! Prosím. Já... prosím vás o to, je to jeden z mála lidí, co pro mě hodně znamenají, nechci ho ztratit!“ sepnu ruce a přikleknu si k ní.
„Ake, já... vím, že to nemáš jednoduché, mám tě ráda, ale... tohle by byla zrada vesnice. Nemůžu a... ani nechci to udělat. Promiň, ale ne, neuzdravím ho!“ zavrtí hlavou. Moje rysy v obličeji trochu zesmutní ale v klidu se postavím.
„Chápu. Čekala jsem tu odpověď. Pak ale budete muset pochopit vy, že tu zůstanete, dokud si to nerozmyslíte! Máte na vybranou. Buď ho zachráníte a můžete jít a nebo tu zůstanete. Volba je na vás. Važte rychle, nemáme na to čas... večer se přijdu zeptat. Pošlu sem někoho, aby vám přinesl něco k jídlu. Zatím se mějte, nashledanou.“ kývnu a vyjdu ze dveří. Ztěžka za mnou zapadnou a já konečně mohu tu kamennou a neprostupnou tvář vyměnit za ztěžklou a plnou obav. Dlaní si projedu vlasy a dlouze vzdychnu.
„Tak co?“ vykřikne Konan, která se nečekaně objeví na chodbě.
„Nic...“ řeknu už zase chladně.
„Jak nic? Jak to myslíš, jako že...“
„Jako že nic! Prostě to neudělá!“ vykřiknu nervózně.
„Ale to pak...“
„Musíme jí dát čas. Rozhodně k ní nehodlam nikoho pouštět. Ani tebe. Vyhrožováním bysme ji akorát utvrdili v rozhodnutí, že nic neudělá. Musíme na to jít jinak. Hinata je chytrá, věřím, že si vybere správně. Nic jiného stejně dělat nemůžeme. Přinutit ani nic podobného. Prostě jí teď necháme trochu času!“rozhodnu. Konan na mě vrhne vražedný pohled.
„Počkáme, až se rozhodne? Ake, posloucháš se vůbec? Musí k němu co nejdřív! On zemře! To chceš? Musíš něco udělat, nějak ji přimět...“
„Ne! Bude to jak jsem řekla a konec!“ tím debatu zakončím, seberu se a co nejrázněji odkráčím do pokoje.

***
„... jako by to bylo už takhle snadný! Ne... ještě mi k tomu spustí hysterák!...“ melu pod fousy sotva třísknu starými, oprýskanámi dveřmi. „Co si myslí? Že je mi to jedno?“ teatrálně rozhodím ruce. Za mnou zapraská skříň. Rychlost, jakou se otočím a nechám si z dlaní vylétnout ostře nabroušené čepele by se dala srovnávat s bleskem. Pomalu a opatrně přistoupím ke stěně a prudce dveře otevřu.
„Nami?“ otáži se když na mě vyděšeně pohlédne těmi svými krvavými kukadli. „Co tu děláš? Málem jsem tě propíchla!“ hubuju ale když vidím jak se jí klepe spodní red přisednu si k ní. „Co se děje?“ pozvednu obočí a schrnu jí vlasy z obličeje.
„Já.. bojím se! Slyšela jsem o Hinatě a Konan. Ona Peinovi nepomůže a Pein umře a mi všichni budeme k ničemu. A já.. zase budu sama! S ní... ona bude zlá a já zase chudinka. Nechci být sama, oan to ví.. a vyžije toho.. já se bojím!“ malé slzičky jí stékají po ustrašené tváři. Najednou nevím jak se zachovat. Nakonec jí k sobě nešikovně strhnu a obejmu.
„Neboj. To bude v pořádku! Určitě ano...“ šeptám zatímco jí houpu na klíně. „Jdu za Hinatou!“