Snowflake 01-Příchod

Byl krásný sluneční den a Shikamaru, jako obvykle, pozoroval mraky. Když na chvíli od bílých obláčků odvrátil pohled a čirou náhodou se podíval na cestu, která vedla k jeho rodné vesnici, zpozoroval postavu. Měla na sobě potrhané oblečení, které zakrýval kousky potrhaný černý plášť s kápí. Šla rychlou chůzí, i když její vzhled dával jasně najevo, že je na cestě už hodně dlouho a musí být vyčerpaná. Asi v polovině cesty zůstala najednou stát, podívala se na modrou oblohu a vzápětí se sesunula k zemi.
Shikamaru se rychle posadil, rozhlédl se na všechny strany, jestli nikdo nejde a pak se pomalu postavil.
„Jak problematický.“
Pomalu došel k místu, kde ta osoba ležela. Sundal jí potrhaný plášť a spatřil dlouhé špínou a krví slepené vlasy neidentifikovatelné barvy.
„Takže je to dívka,“ pomyslel si s úžasem a jemně jí vzal do náručí. Omylem zavadil i o její bosé nohy. Ucítil něco mokrého. Podíval se na dlaň a jeho oči se rozšířily zděšením. Celou dlaň měl totiž od krve. Položil tedy dívku na zem a podíval se na její chodidla. Byly celé od krve a byly vidět známky toho, že musela jít bez zastávky několik měsíců. Nakonec si uvědomil, že by neměl dlouho zahálet a tentokrát jí vzal do náruče bez sebemenších rozpaků a rychle pospíchal do nemocnice.
Už ze dveří na všechny sestry křičel.
„Sežeňte rychle Tsunade-sama, honem!“
Jakmile sestřičky uviděly o jak vážnou věc jde, sehnaly Tsunade ani ne za pět minut.
„Panebože,“ hlesla, když spatřila dívku v Shikamarově náruči.
„Sežeňte mi Sakuru!“
„Já jsem tady, Tsunade-sama,“ ozvala se růžovlasá osmnáctiletá dívka.
„Dobře, pojď se mnou a vezmi tu dívku.“
„Hai!“
Sakura převzala od zmateného Shikamara zraněnou a rychle odcupitala za Tsunade.
Když jí konečně mohl Shikamaru navštívit, Tsunade ho stejně zarazila.
„Nech jí odpočívat.“
Ale..“
„Potřebuje klid.“
„Mohu se aspoň zeptat, co s ní je?“ zeptal se úsečně.
„Jen byla v bezvědomí z důvodu velkého vyčerpání. Podle stavu jejích chodidel soudím, že ušla hodně velkou dálku za krátký čas. Také její dlaně a vlasy svědčí o tom, že musela velmi často vraždit, ale proč, to netuším.“
„Kdy jí můžu vidět?“
Pátá se usmála.
„Vidím, že o ní máš starost. Tak se za ní zastav třeba zítra, to už by měla být vzhůru.“
Shikamaru se otočil a rychle vyběhl za ostatními.
Zpráva o tom, že Shikamaru přinesl do vesnice dívku se po Konoze roznesla rychlostí světla.

Pomalu otevřela oči a vzápětí je ihned zavřela. To oslňující světlo osvětlovalo celou místnost. Po chvilce dívka oči opět opatrně otevřela.
„Kde to jsem?“ zeptala se sama sebe a rozhlížela se po pokoji.
„To vypadá jako nemocniční pokoj.“
Vrzly dveře a dívka sebou trhla.
Ve dveřích se objevila růžovlasá žna v bílém plášti, za ní se objevila žena s culíky a za ní kráčel Shikamaru.
„Takže už jsi vzhůru. Jak se cítíš?“ přistoupila k posteli žena s culíky.
„Docela dobře. Kde to jsem?“
„V Konoze,“ odpověděla jí žena v bílém plášti.
Konoha. To jméno jí něco říkalo, ale nevěděla co.
„Konoha je skrytá vesnice v zemi Ohně a tohle,“ ukázala růžovláska na ženu s culíky, „ To je Tsunade-sama, Hokage. A já se jmenuji Sakura.“
Po prohlídce, která netrvala ani půl hodiny, se jí Sakura zeptala na téma, které bylo pro dívku velmi citlivé.
„Mohla by si nám říct svoje jméno?“
Dívka posmutněla, a to se Shikamarovi nelíbilo.
„Já… Nic si nepamatuju. Nevím jaký mám jméno a nevím odkud jsem. Ani rodiče si nepamatuju.“
„Takže ti zatím budeme říkat Yosomono, to znamená Neznámá,“ usmála se Tsunade a společně se Sakurou odešla.
„Ahoj, já…“
Yosomono si až teprve teď všimla kluka jejího věku.
„Kdo jsi?“
„Já jsem tě sem přinesl, když si zkolabovala. Byl jsem kousek od tebe.
„Ještě si mi neodpověděl. Leze to z tebe, jak z chlupatý deky.“
Shikamaru zrudl.
„Jsem to ale tupec. Na co mm proboha IQ 200? Na strategii? Asi jo.“
„Tak co bude?“ hrála si prsty Yosomono.
„Jmenuji se Shikamaru, Shikamaru Nara. Můžu ti říkat Yoso? Je to kratší.“
„Tak dobře,“ usmála se dívka.
Shikamaru zavadil pohledem o hodiny.
„Už musím jít. Zatím se měj, Yoso.“
„Jo dík. Ty taky.“
Yoso Shikamara bedlivě sledovala a jakmile se zaklaply dveře, usmála se.
„Byl docela milej.“
Pomalu vstala a jakmile přenesla váhu na chodidla, projela jí tělem palčivá bolest. Okamžitě si sedla na postel, ale po chvilce se na studenou podlahu pokusila zase postavit. Povedlo se jí to, jenže po každém kroku měla pocit, jako kdyby šlapala na ostří nože. Došla k oknu a zahleděla se ven. Krásně svítilo slunce a děti si hrály u chodníku kuličky. Trošku se usmála a otevřela okno.

„Tsunade-sama, Tsunade-sama!“ přilítla do kanceláře Shizune.
„Co je zas?“
„Ona zmizela! Prostě se vypařila!“
„Kdo? Mluv jasněji.“
„Yoso, to je ta dívka, kterou přinesl Shikamaru.“
„Tak jí běžte hledat! Na co čekáš? Běž!“
„Hai, Tsunade-sama.“
Shizune tryskem vyběhla z kanceláře a sháněla někoho na hledání.

Yoso stála u říčky, která protékala v parku. Dívala se, jak malé drobné kvítky plují po hladině a unáší je proud. Z dáli jí sledovala osoba. Chvíli ji pozorovala, ale nakonec přešla k ní.
Dívka koutkem oka zahlédla, že se k ní někdo blíží a rychle uskočila. Jako kdyby byla divoké zvíře, které není zvyklé na lidi. Zapomněla však, že má na nohou obvazy a málem spadla na zem. Ten někdo k ní rychle přiskočil a chytil jí za ruku, aby nespadla do vody.
„Promiň, že jsem tě vylekal,“ omluvil se jí.
„To nic,“ zamumlala a dál se dívala do vody.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí muž.
„Yoso. A vy?“
„Kakashi, Hatake Kakashi.“
„Moc mě těší,“ usmála se Yoso.
„Tu přinesl Shikamaru? Vypadá jako kdyby dřív byla kunoichi.“
Yoso byla stále zahleděná do čiré vody a hovor vázl.
„Opravdu si na nic nevzpomínáš?“ zeptal se jí po chvíli.
„Ne,“ zakroutila dívka hlavou. „Jen pořád ve svých snech slyším jedno jméno.“
„Jaké?“
„Itachi Uchiha.“
Kakashi strnul. Yoso se na něho letmo podívala a ihned pohled odvrátila zpět. Jounin si jí mohl pořádně prohlédnout.
Měla vlasy dlouhé po pás a měly barvu stříbra. Když se jí Kakashi podíval do očí, měl pocit, jako by se utápěl ve zlatavém moři. Postavu měla také nádhernou. Když se pohybovala, vypadala jako zraněná, ale důstojná labuť.
„Měla by ses vrátit,“ hlesl.
„Kam?“
„Do nemocnice, kam jinam?“
Yoso se usmála, otočila se a pomalu šla směrem, který jí Kakashi určil.
Díval se na ní, dokud mu nezmizela z dohledu a pak se vydal opačnou cestou.

Když se k večeru Shizune chystala uklidit po Yoso pokoj a otevřela dveře, dostala šok. Spatřila totiž hledanou díku, jak spí ve své posteli. Zavolala tedy Sakuru, aby se na ní podívala a šla spokojeně Tsunade ohlásit, že se Yoso objevila ve svém pokoji. Jakmile odešla i Sakura, Yoso se vzbudila. Sedla si a zadívala se na zbytky jejího oblečení, které měla na sobě než zkolabovala. Ležely na židli a ta nebyla od postele daleko. Znovu tedy vstala, přešla k židli a popadla ty hadry se záměrem vyhodit je. Opatrně našlapovala ke koši, když v tom uslyšela tiché cinknutí.
„Pak se pro to vrátím.“
Vyhodila to, co měla v ruce a šla pro to, co se válelo na podlaze. Uviděla bílý pruh látky. Zvedla ho a v dlaních ucítila kov. Podívala se pozorněji a vzpomněla, že tohle je čelenka pro ninji.
„Je tedy možné, že bych byla kunoichi? Ale znak na čelence neodpovídal žádné vesnici, dokonce ten znak neexistuje, nebo ano?“
Znovu se podívala na znak. Jisté bylo, že jí zrak neklamal. Na čelence byla vyrytá sněhová vločka.