Pravda nebo lež...? 11

,,S Hinatou jsme vážně šťastný. Její smích mi dodává odvahu se jí zpříma dívat do očí, i když jsem s tím měl vždy problém. Každou minutu co jsem s ní cítím, že ona je ta pravá. I když to není tip dívky, který jsem si představoval, nebo měl za vzor, tak jí…začínám milovat…Asi je to tím, že ona není tak dokonalá, nebo krásná jako jiné dívky, má v sobě víc než módu, nesnaží se být něčím čím není.
Ona je prostě sama sebou, nebojí se své city dávat na jevo a proti ní jsem já v tomhle srab.
Vždy když mám jít sní ven bojím se, že bude taková ta trapná chvilka mlčení, že si sní nebudu mít o čem povídat, protože se mi zdá, že o ní vím úplně všechno, ale tak to není. Povídáme si o všem, někdy ani nevim jak jsme na to mohli přijít… Jdeme ruku v ruce a já se jí snažím vždy když se naše oči střetnou v delší okamžik políbit, tak že to zkouším skoro pořád… Jsem rád když můžu holku dobývat a Hinata se k tomu perfektně hodí. Někdy mi dokonce prolítne hlavou, že jsem v mém bytě osamělí a potřeboval bych někoho k sobě…ale to jsou jen..vlastně nejsou. Když si jen představím, že by Hinata semnou byla pořád, každý okamžik, na tváři se mi vždy objeví mizivé červené tváře, když si jen pomyslím, co bychom tam spolu dělali…

,,Shizune, zavolej všechny kdo se zúčastní mise, které velí Sasuke, a řekni jim ať se pomalu už vydají na cestu a ať naberou cestou Sasukeho…Díky.“ Dořekla Tsunade, sklopila hlavu a rukou si protřela čelo, na kterém se jí usadil pot. Byla z toho nešťastná, že tohle musí udělat, ale jak řekl i Sasuke, nešlo jinak.
,,Ano Tsunade, už jdu na to.“

,,Naruto jsi vážně ten praví kluk. Snila jsem o tom, že takhle spolu půjdeme ven (na rande) několik let a konečně… Už jsem si myslela, že se to nikdy nestane, protože jak se znám, já v životě moc štěstí nemám, ale tohle se mi zrovna poštěstilo. Jsem s Naruta úplně odvařená. Když se mě pokaždé snaží políbit, chci být taky nedostupná, aby to neměl tak lehké, ale v hloubi srdce bych nedělala nic jiného, než ho líbala. Já vím, že nejsem zrovna jeho tip, ale přece si ke mně našel cestičku a já k němu konečně taky.
Přitáhla jsem si ho blíž a políbila ho, aby si nemyslel, že vše musí dělat on. Hned potom jsem se podívala dopředu a spatřila jsem Sakuru se Sasukem.
,,Hele Naruto, támhle jsou ty dvě hrdličky.“ Ukázala jsem na ně prstem, a usmála se. Narutovi však nebylo do smíchu, což mi přišlo hodně divné a chvilce řekl…
,,Promiň Hinato omluv mě na okamžik.“ Pustil mou ruku a rozeběhl se za nimi. Já jen nechápavě zírala v povzdálí…

,,Ahoj Sasuke, Sakuro.“ Řekl Naruto a oba mu pozdrav opětovali. Sakura byla v objetí Sasukeho a tvářili se tak, že se nechtějí nikdy opustit.
Za mými zády jsem uslyšela hlasité povykování, dupání a různý šramot zbraní. Zvuk se ke mně rychle blížil a už jsem spatřila skupinu několika ninjů z naší vesnice. Sakura je ihned spatřila taky, ještě víc se přitiskla k Sasukemu a z očí jí kapaly slzy velké jako hrášky.

,,Sasuke zůstaň semnou, prosím! Neodcházej…Nevím co si tady bez tebe počnu, budeš mi strašně chybět.“
,,Sakuro…Znamenáš pro mě všechno, nechci tě opustit, ale jinak to vážně nejde… Nic jiného si nepřeji, abych tu s tebou mohl zůstat.“
Držel mě za ruce a díval se mi zpříma do očí, když mi takhle zraňoval srdce, věděla jsem, že to myslí upřímně, ale teď jsem jen chtěla slyšet..,,zůstávám tu s tebou“, ale to se bohužel nestalo.
,,Sakuro..“
,,Sasuke musíme jít!“ Zakřičel jeden z mužů, který bude stát mému milému po boku. Byla to ta nekrutější slova co jsem kdy slyšela. Pomalu mi Sasukeho odváděli pryč do nebezpečně dálky.
,,Ano, jen ještě minutku…“ Zavolal zpátky. Jen co to dořekl, nadechl se a sklonil hlavu.
,,Sakuro, budeš mi chybět, každý den na tebe budu myslet a buď opatrná.“ Objal mě a jak mě pouštěl rychle ucukl pryč, aby to pro něj nebylo ještě těší.
,,Naruto…“ Ukázala na něj prstem.
,,Dávej mi na ní pozor!“ Usmál se a pomalu odcházel pryč. Já jen nehnutě stála a jakoby celý svět ztichl a jediné co bylo slyšet, byl tlukot mého srdce a padání slz na suchou zem. Nevydržela jsem to…
,,Sasuke!!!“ Zařvala jsem a rozběhla se k němu. On se otočil…
,,Sakuro…“ Zašeptal. Zvedl mě do náruče, několikrát mě v objetí otočil a přitom mě líbal. Tak vášnivý polibek už nikdy nedostanu, říkal mi…zůstaň semnou, nikdy na tebe nezapomenu, počkej na mě a miluji tě. Nechtěla jsem odrhnout svoje rty od jeho, přála jsem si aby to tak bylo napořád. Naše ústa mokřily slzy co nám oběma kapaly z očí, sahali jsme si do vlasů a po tváři. Nechtěli jsme se jeden druhého vzdát. Pomalu mě položil dolů a už jsem začala cítit uvolňování našich rtů, což jsem rozhodně cítit nechtěla.
Naposledy se mi podíval do očí a řekl.
,,Sakuro miluji tě nadevšechno, neboj já se vrátím.“ Pohladil mě a odešel.
Já se na jeho odchod dívat nemohla a tak jsem se rozeběhla druhým směrem, kde mě chytil do náruče Naruto a jak to udělal, podlomily se mi kolena a úplně jsem se složila.
,,Sakuro, on se vrátí neboj, přece tě tu nenechá…“ Dodával mi Naruto špetku naděje, ale já viděla jeho pohled a z něj jsem mohla vyčíst, že i on ví opak. Ani nevím kdy za námi přišla, ale spatřila jsme tam i Hinatu, která mi do ucha také něco šeptala…
Brečela jsem jako malá holka celé hodiny.

V srdci jsem cítila prázdnotu a smutek, byla jsem najedou tak sama, chyběly mi jeho doteky, polibky, krásná slova, smích a hlavně jeho přítomnost. Sasuke mi dával to jediné co k životu potřebuji a to jeho lásku a úctu, kterou ke mně chová. Nikdy předtím jsem si neuvědomovala jak moc mě to bude bolet až mi odejde na misi a ještě k tomu takovouhle, ale teď už to vím a už to nechci nikdy zažít. Jediné co mi teď dává sílu kromě mých přátel, je naše dítě co nosím pod svým srdcem.“

,,Už je to skoro měsíc co Sasuke odešel a skoro nic se v mém srdci nezměnilo. Každý den koukám z okna na cestu, jestli náhodou nespatřím Sasukeho jak za mnou kráčí zdraví s úsměvem na tváři, ale jak dny ubíhají začínám se víc a víc bát, že se mu něco stalo…

,,Tsunade! Tsunade!!“ Volá dychtivě Shizune a vpadne nekontrolovatelně do kanceláře.
,,Co se děje Shizune?!“ Překvapeně si jí Tsunade prohlíží.
,,Přišel dopis ze Sasukeho mise!“ Rychle podá dopis čtvrtému hokage, aby se konečně dozvěděla co v něm stojí. Tsunade v ruce drží skleničku v které má svůj oblíbený alkohol a pomalu popíjí.
Otevřela dopis a rychle přejíždí řádky očima, najednou z ruky upustí sklenku, která dopadne na zem a rozbije se. Její pohled je zoufalý a po chvilce ticha řekne…
,,Sasuke…je mrtví.“ Skloní hlavu a ani Tsunade, tak silná osobnost neudrží city v sobě. Pak už jen potichu dodá…
,,Mise dopadla úspěšně.“ Se slzami v očích si nechá od stejně vypadající se Shizune zavolat Naruta.
Za pár minut se ozve bouchání na dveře, Naruto neváhá a jde honem dovnitř.
,,Co se děje Tsunade, nějaké zprávy o Sasukem? Tsunade se mu nedokáže podívat do očí…
,,Ano mám zprávy o Sasukem…“ A pomalu mu podá dopis, ve kterém je vše napsáno.
Naruto začne číst a když už je u konce, ruce mu spadnou bezvládně dolů. Chvíli tam stojí, ale pak odhodí papír a uteče pryč.
,,Naru-to.“ Zašeptá Tsunade…

,,Ne to není možný! Sasuke ty, ty nejsi…mrtví!!“ Pletly se mi nohy sem a tam a už nemůžu dál, ale musím spěchat za Sakurou, abych jí šetrně řekl co se stalo…
Zaklepal jsem na dveře, kde za nimi čeká Sakura, nevědomky co se stalo.
,,Ahoj Naruto! Ráda tě vidím, pojď dál…Co se děje jsi nějaký zmlklý.“ Sakura se odmlčí a čeká, co jí řeknu.
,,Sakuro víš…“ Chytnu ji za ruce a přisunu se k ní blíž.
,,Ano Naruto…?“
,,Přišel dnes ráno dopis od mise kde byl Sasuke…“
,,Vážně?! A co, co vrací se domů? Je zdraví? Dopadlo to dobře?“ Sakura má spousty otázek, ale ani na jednu jí nechci odpovědět.
,,No víš…mise dopadla úspěšně, ale…“ Sakuře spadne úsměv z tváře.
,,Ale co.. Tak co?!“
,,Sasuke…umřel.“ Sakura mi pustí ruce a já jen vidím jak se jí oči začínají zalévat slzami, najednou se chaoticky zvedne a rozeběhne se ven z chalupy. Já se vydám za ní a konečně jsem jí chytil, vzal jsem jí do náruče a pevně ji držel. Dalo mi vážně práci abych ji udržel.
,,NEEE!!!“
,,NEEE, to není možný, Sasuke kde jsi!!!“ Řvala Sakura, ale pak hned potom omdlela. Vzal jsem ji do náruče a rychle ji odnesl do nemocnice, bál jsem se aby se nestalo ještě tomu malému uvnitř…

,,Pořád na tebe musím myslet, strašně mi chybíš, lituji toho, že jsem tě nechala odejít na ,,tu“ misi, která tě stála život. Přál sis vidět jak roste tvoje dítě a to ti nemůžu splnit. Někdy je to na mě až příliš, vychovávat sama našeho syna, i když mám Naruta pořád po boku, ale táta mu chybí a jediné co mi dává sílu žít je právě on. Je ti strašně podobný, je to jako kdybys nikdy nezemřel a byl tu semnou. Má tvé tmavé oči, černé havraní vlasy a tvojí nezkrotnou povahu.
Sasuke…nikdy na tebe nezapomenu, chovám tě pořád ve svém srdci, nikdy tě nepřestanu milovat..!
,,Mami, mami!“
,,Ano?“
,,Jdeme už domů?“
,,Ano jdeme, Sasuke…“