Doma v listí: kapitola 15. - Svitek

Na místo určené pro zahájení druhé části chuuninské zkoušky se Iwahi dostavila zhruba ve tři čtvrti na pět, což bylo včas. V tuto ranní hodinu bylo celkem chladno, takže od Sakury dostala lehkou tmavou bundu se znakem Uchiha klanu na zádech. Předpokládala, že v lese stráví několik dní, takže si do kapes a brašniček kromě zbraní přibalila ještě zásobu ne moc objemného a nekazícího se jídla. Inoko, která i se svým bratrem přišla chvilku po Iwahi, měla místo svých oblíbených kraťasů na sobě dlouhé kalhoty a přes rameno tašku. Zřejmě také se zásobami. Inote svůj vzhled moc nezměnil, jen si zapnul košili a na opasek přidal další malou brašničku.
Postupně dorazili i Saya, Aoshi a Takimaro, stejně jako ostatní týmy, které prošly první částí zkoušky. Saya měla na sobě černé volné kalhoty a tmavomodrou mikinu s kapucí, která při troše představivosti připomínala tu, jež měl na sobě jistý týpek z Oblačné. Jenže ten ji měl bez kapuce a s blesky na rukávech, které, jak je Saya poučila, jsou znakem klanu Raizan. Aoshi na tom byl s oblečením podobně jako Inote, Takimaro svůj obvyklý vkus úplně změnil a byl navlečen do brčálově zelené teplákovky, která překvapivě dobře ladila s jeho světlehnědými vlasy, nijak hrozně to nevypadalo. Vlastně většina shromážděných geninů byla oblečena tepleji než na první části zkoušky.
Přesně v pět hodin se dostavil Aburame Shino a jeho asistenti, mezi kterými byli i Sarutobi Tesuma a Hyuuga Hanabi. Ostatní Iwahi neznala.
„Je vás dvacet čtyři týmů,“ začal zkoušející. „Ale ne všichni projdete touto částí. V Lese smrti je totiž schováno deset různých svitků. Vaším úkolem bude jeden z těchto svitků najít a přinést do věže, která je uprostřed Lesa. Máte na to přesně pět dní, to znamená sto dvacet hodin od chvíle, kdy vstoupíte dovnitř. Do další části postupují pouze týmy, které přinesou svitek před ukončením a jejichž členové budou všichni naživu. Svitky nesmíte otevřít. Teď všichni vyplníte prezenční listinu, ať víme, kdo všechno leze do Lesa a v případě jeho neúspěchu ho můžem jít hledat. Nebo to, co z něj zbude.“
Shino se odmlčel a shromáždění geninové začali reptat, šeptat si, případně se fackovat, prostě vyrušovali. Zmlkli ve chvíli, kdy se u skupinky dozorců v obláčku kouře objevil shinobi a stůl s několika papíry. Ninja měl hnědé ježaté vlasy a na sobě tradiční jouninský úbor a kolem krku zelenou šálu.
„Až se u tohoto stolu podepíšete, rozdělíte se k asistentům a ti vás odvedou ke vchodům do Lesa,“ pokračoval Shino.
„Proč zrovna já musim dělat papírování?“ ozval se nevrle jounin za stolem. „Mě to nebaví!“
„Konohamaru,“ zkoušející se na něj přísně podíval. Což se tedy pod tou kapucou a brýlemi nedalo moc poznat, ale účinek to mělo. „Já jsem tady hlavní zkoušející, takže mě budeš poslouchat a přestaneš reptat.“
Geninové hleděli na Shina a všem se honila hlavou jediná myšlenka: Hlavně ať ho nenaštvu.
Papírování i rozdělování týmů k asistentům proběhlo bez problémů a přesně v šest hodin byly otevřeny brány Lesa smrti a sedmdesát dva geninů vyšlo vstříc svému osudu.

„Takže máme dvě možnosti,“ Inoko se chopila iniciativy, když po několika minutách postupu Lesem zastavili. „Buď se pokusíme najít nějakej ten svitek, nebo půjdem ke věži a počkáme tam na někoho, kdo ten svitek bude mít a seberem jim ho.“
„Já jsem pro hledání,“ ozvala se Iwahi. „A až ho najdem, tak se budem tvářit, jako že ještě hledáme.“
Inote se na ni podíval pohledem to-je-přece-jasný, ale nic neřekl.

Po několika hodinách bezvýsledného hledání a zatím úspěšného vyhýbání se ostatním týmům se dívky unaveně posadily na padlý kmen.
„Už toho mam dost,“ rezignovaně prohlásila Inoko. „Radši pudem ke věži a počkáme na někoho, kdo to najde.“
„Neblbni,“ protestovala Iwahi, která si vybalila výživnou tyčinku a začala jíst. „Co když to takhle udelá každej? To pak nezbyde nikdo, kdo by ty svitky fakt našel.“
„No jo, ale tohle…“
„Výjimečně má pravdu,“ zarazil svou sestru Inote. „Jít ke věži si můžem dovolit až ten čtvrtej den, dřív ne.“
Blondýna i černovláska se na něj překvapeně podívaly.
„Ty umíš mluvit…“ konstatovala Iwahi ironicky. Inote se na ni podíval opravdu zle a vrátil se ke svému oblíbenému mlčení, ukusujíc při tom svou svačinu.
Chvíli všichni tři mlčky odpočívali a doplňovali energii, ale po jídle to Iwahi nevydržela a nervózně vstala.
„Jdu se podívat kolem,“ oznámila a vyskočila na nejbližší větev. Několikrát v různých vzdálenostech oběhla jejich stanoviště, ale nenašla nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo svitek.
Ty svitky museli schovat tak, abysme je mohli najít. Nemůžou bejt zahrabaný metr pod zemí, když jen jeden tým má Byakugan. Ale co když… Iwahi zapnula Sharingan a začala hledat nezvyklé pohyby nebo nepravidelné chování chakry. Proč jsem nedávala víc pozor, teď by se mi to hodilo… zastavila se a posmutněla. Proč se Inote takhle chová? To je pořád kvůli Takimarovi? Ne, teď hledam svitek, tohle vyřešim potom.
Po pár minutách skutečně našla něco, co se tvářilo jako genjutsu zobrazující křoví. Přišla blíž a jednoduchým Kai jej zrušila. Před ní se objevil bílý svitek s černým znakem pro číslo čtyři v černém čtverci. Sáhla pro něj. Půda kolem svitku vybuchla a odhodila Iwahi na kmen nejbližšího stromu. Rána do hlavy ji donutila vypnout Sharingan. Svitek vyletěl do vzduchu a ztratil se kdesi v dáli. Během několika vteřin dorazila dvojčata Yamanakovi.
„Co se stalo? Slyšeli jsme výbuch!“ spustila hned Inoko.
„Našla jsem svitek,“ Iwahi se pomalu zvedala ze země a kontrolovala, zda nemá nic zlomené. Naštěstí byla v pořádku, až na několik odřenin a bolest hlavy.
„Kde je?“ Inoko se rozhlédla kolem.
„Já…“ začala Iwahi, ale pak omluvně sklopila zrak. „Omlouvám se, chtěla jsem ho vzít, ale vybuchlo to tady a svitek zmizel někde tam,“ ukázala směrem, který si pamatovala.
„Ty seš blbá!“ naštvaně ucedil Inote. „Kdybys myslela na tuhle zkoušku a ne na toho blbečka, dopadlo by to jinak!“
„Cože?!“
„Tys mě neslyšela?“ zeptal se s ironií v hlase. „Máš hlavu plnou toho kreténa z Vodopádový místo toho, aby ses soustředila na zkoušku. Jako ninja seš úplně k ničemu!“
„Takimara si do huby neber!“ rozkřikla se Iwahi. „Já se na zkoušku soustředim. Nenecham se jen tak rozptylovat. Prostě to bylo dobře chráněný!“
„Dobře, když se tak soustředíš, tak ten svitek přines!“
„Fajn!“ odsekla černovláska a zmizela mezi stromy ve směru, kde viděla předtím mizet svitek.
Neběžela dlouho, po několika desítkách metrů našla svitek číslo čtyři mezi kořeny jednoho vzrostlého stromu. Když přišla blíž a sehnula se pro něj, mírně se jí zamotala hlava.
Podcenila jsem to, asi to bude mírnej otřes mozku.
Popadla svitek, tentokrát už bez pastí, zastrčila jej do jedné z vnitřních kapes její bundy a chtěla se vydat na cestu zpátky. Jenže kudy zpátky? Ztratila smysl pro určení směru a bylo jí trochu na zvracení. Než se stihla rozhodnout, co udělá, někdo se k ní zezadu připlížil a zakryl jí rukou ústa.
„Psst! Buď ticho, jo?“ zaslechla Takimarův šepot. Přikývla a on ji pustil.
„Co tady děláš?“ zeptala se také šeptem.
„Hledam svitek,“ odpověděl pohotově. „Navíc jsem slyšel výbuch, tak jsem se chtěl podívat.“
„Jo, byla tu past.“
„Neměla bys chodit po Lese takhle sama. Obzvlášť když ti není dobře.“
„Proč ne?“
„Tobě je asi fakt špatně, co? Jednoduše proto, že by tě někdo mohl napadnout. Bejt to někdo jinej, tak ani nevíš, kdo na tebe zaútočil.“
„Ale seš to ty, tak je to v pořádku, ne?“ zeptala se a sedla si na zem, aby neztratila rovnováhu.
„No, jak se to vezme,“ odpověděl zamyšleně a vytáhl kunai. „Mam totiž za úkol tě zabít.“