Suna Kurai: kapitola 1: hysterka v Gaarově pracovně

Nad Písečnou vesnicí se spokojeně tetelilo slunce. Byl příjemný den. Jen lehce vál vánek a hladil všechny obyvatelé vesnice po jemných tvářích.
Malé děti si vesele hrály s míčem a užívaly si krásného dne.
Jen kazekage seděl zavřený uvnitř své pracovny a papíroval. Už od samého rána seděl nad tou haldou dokumentů a zdálo se, jako by vůbec neubývaly.
Na chvíli odtrhnul svůj pohled od otravných papírů a zadíval se oknem ven. Jak rád by někdy vylezl a prošel se po městě. Jak strašně se mu chtělo občas si prohlédnout všechny kouty vesnice a lidi v ní. Ale nadbytečné množství práce mu to neumožňovalo.
Z přemýšlení ho vytrhla rána do jeho dřevěných dveří. Podíval se na ně a čekal, jestli se ten neomalenec alespoň omluví. Po chvilce do místnosti vstoupil jeho starší bratr Kankurou, držící za límec ve vzduchu černovlasou dívku, která se zmítala a navztekaně kopala kolem sebe.

Když jí ale došlo, že odpor v tuto chvíli nemá smysl, uraženě si založila ruce na prsou a spokojeně si visela než jí Kankurou pustil na zem.
Okamžitě vyskočila na nohy a vrhla se ke stolu kazekageho. Gaara nehnul ani brvou.
„Tahle milá osoba slídila před tvou kanceláří s kunaiem v ruce,“ obeznámil ho jeho bratr s leností v hlase.
„Co jsi chtěla dělat?“ pozvedl Gaara obočí a zabořil se svým pohledem do jejích očí.
„Vy si říkáte kazekage?,“ vyprskla na něj a pěstmi bouchla do jeho stolu. „Celý den jen prosedíte tady uvnitř a nestaráte se, co se děje venku!“
„Hej klidni hormon!“ okřikl jí Kankurou a odtáhl pryč od Gaary. „Nevíš co mluvíš!“
„Ale já to moc dobře vím!“ ohradila se drze. „Už jste někdy byl chudinské ulici? Viděl jste život těch lidí?! Na první pohled se zdá, že všichni v Písečné se mají skvěle, ale to je jen ubohá maska!“ otočila se zpět na kazekageho a propalovala ho nenávistnými pohledy.
„Proč se někdy nestaráte o ty, kteří ztratili domov, rodinu a nemají z čeho žít?!“
„Máš čelenku, takže soudím, že jsi ninja,“ pronesl na místo odpovědi Gaara svým hlubokým hlasem.
„To jsem,“ přitakala váhavě. „To s tím nemá nic společného. Vy jste stejně mizerný kazekage jako byl váš otec,“ odvětila ledově a sledovala jak se v Gaarově tváři mihlo překvapení.
Kankurou naprázdno polknul. „To by stačilo,“ snažil se jí zastavil, ale ona se nedala.
Znovu přešla ke stolu a opřela se o něj svými dlaněmi.
„Je mi líto jestli to tak bereš,“ řekl, ale pohledem neuhnul.
Napřímila se a zamířila ke dveřím. Na poslední chvíli se ohlédla přes rameno.
„Nenáviděla jsem vašeho otce a vás, jako jeho potomky taky nenávidím,“ načež zmizela ve dveřích místnosti.
Oba mladící se za ní chvíli dívali.
„Co to sakra bylo za hysterku?“ zamyslel se Kankurou.
Jeho bratr, ale neodpověděl a podíval se na slunce, které venku zářilo.
„Znáš její jméno?“ zeptal se ho na místo odpovědi a jeho bratr zakroutil hlavou.
„Promiň, ale mezitím co jsem jí z ruky vyrvával kunai a ona mě čtyřikrát kopla do holeně, jsem jaksi neměl čas,“ opáčil suše. „Alespoň je i někdo kdo nás nenávidí.“
„Ale proč? To je otázka,“ zamumlal Gaara.
„Děláš si zase jen zbytečné starosti.“
„Nemyslím si, že spokojenost vesničanů je zbytečná starost. Kde je chudinská ulice?“ chtěl vědět a konečně se na Kankoura podíval.
„Nejsem si jistý, ale mám dojem, že je to na severním okraji vesnice,“ vysvětlil Gaarovi, načež se na něj znepokojeně podíval. „Nechceš se tam jít podívat, že ne?“
„Samozřejmě že ano,“ kývl kazekage zamyšleně.
„Jsi blázen?! Co myslíš, že udělají až se jim tam zjeví sám kazekage?!“ vytřeštil na něj Kankurou oči.
„Nedělej si starosti,“ odbyl ho Gaara a dal se zase do papírování.
Jeho bratr usoudil, že je čas na odchod, ale trochu znepokojeně se ještě na Gaaru podíval. Ten mu však nevěnoval pozornost, jelikož byl hluboce zamyšlený.

Slunce pomalu zapadalo a kazekage konečně dodělal svou celodenní práci. Opřel se v křesle a znovu vyhlédl ven. Zajímaly ho slova oné dívky, která mu udělala tu malou scénku v pracovně.
Bez rozmýšlení vstal a přehodil přes sebe starý, zašedlý plášť, prožraný moly, který našel ve skříni.
Nebyl si tak zcela jistý, kdy naposledy někdo nahlédl dovnitř, aby zkontroloval její obsah, ale v tuto chvíli byl rád, že má něco co vypadá ošuntěle. Kolem čela si omotal kus béžové látky, aby skryl rudou hřívu vlasů a svůj znak na čele. Byl dokonale maskován a v tomto převleku vyšel ven před budovu. Nasadil si na hlavu kápi, která byla na kabátu a v tomto přestrojení se vydal směrem k severní straně vesnice, kde měla údajně být chudinská ulice.
Lidé kolem si ho nevšímali. Procházel pomalu a neslyšně zákoutí vesnice a sledoval počínání jejich obyvatel.
Po půl hodině cesty, když se blížil k severní hranici vesnice se zdálo, jakoby domy byly prázdnější a méně útulné než ty, které míjel před chvíli. Všude už byla tma a jen kousek před ním se tyčilo malé slabé světlo, které pocházelo z uličky za rohem. Uslyšel hlasy mladých i starých lidí a zamířil tímto směrem. Nakouknul za roh a naskytl se mu pohled na jakousi čtvrť. Velice široká, hlavní ulice, ze které se rozbíhaly užší a menší uličky.
Po stranách té hlavní seděli velice staří lidé. Někteří vypadali nemocně a zašle. Jiní už lépe. Ale Gaara souhlasil, že v tomto místě vládne chudoba. Nepozorovaně vklouznul mezi ostatní a snažil se nenápadně procházet ulicí. Pokud si myslel, že jeho oblečení vypadá zašle, nebylo to nic oproti tomu, co na sobě měli ostatní.
Sedl si do stínu na straně ulice a sledoval dění kolem něj. Ani ne za pár minut se mu naskytl pohled na černovlasou dívku, která starostlivě procházela mezi lidmi a dávala jim vodu a alespoň trochu jídla. Kontrolovala zranění, pokud byli nějakým postiženi a opatrně je léčila. Starala se jestli jim není zima nebo jestli nepotřebují něco dalšího. Kousek dál si hrál hlouček malých dětí, které vypadaly, že jsou a svůj život zvyklé. Gaara uviděl i mladší ženu, která na prádelní šňůry věšela omšené oblečení i přes to, že už byla dávno tma.
„Rizo-neesan!“ zavolala na dívku malá holčička se stejnou barvou vlasů.
Mohlo jí být maximálně kolem šesti let. Objala Rizinu nohu a vzhlédla vzhůru. Zazubila se na ni.
„Teď nemůžu Niko. Mám nějakou práci, běž si hrát,“ odehnala jí sestra a malá dívenka jí poslechla. Vesele se vrátila k hloučku dětí, které zrovna hráli na babu.
„Tady máte vodu baasama,“ naklonila se Rizo k jedné z velice starých žen.
„Děkuji ti Rizo. Nezanevřela jsi nad námi,“ zamumlala babička a vzala si od ní čutorku s vodou.
„Dnes jsem byla u kazekageho,“ oznámila dívka a ženu to očividně velice zaujalo.
Gaara, sedící nedaleko zbystřil a zaposlouchal se do jejich rozhovoru.
„Co jsi mu řekla?“
„Aby se začal starat o to, co se děje i v jiných částech vesnice, než je ta hlavní,“ odvětila Rizo a zašroubovala láhev s vodou. „Ale ten s tím nic neudělá,“ pronesla nakonec chladně. „Možná není vrah jako jeho otec, ale rodinná krev se nezapře.“
Nečekala na odpověď ženy a postoupila dál, aby vyměnila obvaz možná tak třináctileté slečně.
„Zlomenina se hojí, ale měla by sis dávat pozor až začneš pořádně chodit, jasné?“ pozvedla na ni Rizo jedno své obočí.
„Jasňačka,“ přikývla zraněná a usmála se.
Znovu se kolem sedícího Gaary prohnala hříva černých vlasů malé dívky. Přiskočila ke své sestře.
„Mazej domů Niko,“ přikázala jí.
„Nechci jít sama,“ odporovala dívenka a nahodila na Rizo prosebný pohled.
„Je pozdě a ty už máš spát.“
„Ale já nechci,“ dupla si Nika.
„Mazééééj!“ protáhla Rizo a její sestra se uraženě otočila a zamířila ven z ulice.
„Máš s ní starosti co Rizo?“ ozval se postarší muž přímo naproti Gaary.
Ona si povzdechla a přikývla.
„Chybí taková ta rodičovská výchova,“ kývla rameny a sedla si vedle něj.
Seděla tak naproti kazekageho, který se modlil, aby nevzbudil přílišnou pozornost.
Když si byl jistý, že je Rizo dostatečně zabavená rozhovorem, pomalu vstal a zamířil nepozorovaně pryč. Pomalu už vycházel z ulice, když se Rizo jen ledabyle ohlédla a měla pocit, že zahlédla zelené oči zpod pláště, který zmizel za rohem ulice.