Aby jednou... 01

Pozn: Asi si říkáte: Ona je cvok! Pouští se do další sériovky a přitom má tři nedodělané. Ale naštěstí pro mě(a možná i pro vás-jinak by jste pokráčko nejspíš neměli) to byla původně dlooouhá jednorázovka, kterou jsem začala psát před x měsíci a už jsem ji dopsala
...

Aby jednou... 01

Muž seděl na skalním převisu. Temnýma chladnýma očima, která z části překrývala unavená víčka, sledoval vřavu bitvy, odehrávající se pod ním. Každou chvíli tam někdo zemřel, každou chvíli přišel na zmar něčí život, skončil nějaký příběh. V nesmyslné bitvě umíraly stovky ninjů… Pro své rodiny, svou zemi, feudální pány, jejich příkazy a třeba i jen hrdost…
Ale jak se zdálo, jeho to nechávalo ledově klidným. Nijak se do bitvy nezapojoval. Nepatřil k žádné straně. Seděl tam a sledoval je, jako tichý pozorovatel nic netušící mravence v jejich neskutečné drobnosti.
Nebyl na něm znát jediný cit, ani to pohrdání mu nečíšelo z očí… Nic…
A do jeho nitra nikdo nenahlédl… Zůstávalo uzavřené a skryté, stejně jako teď jeho ústa za vysokým límcem toho černého pláště.
Ale tam kdesi hluboko to cítil… To, jak se mu vybavují vzpomínky. Vše, co v sobě tak dlouho potlačoval, teď vyplouvající na povrch jeho mysli jako mrtvé ryby na hladinu vody…
A on je nechával pomalu plynout po proudu myšlenek, překvapený tím zvláštním pocitem, který se ovšem skrze jeho tvrdou schránku nemohl nijak projevit…

Chlapec se krčil v rohu…Třásl se strachem a nepříliš dobře potlačovanými vzlyky. V doufání, že zde ho ti cizí ninjové nenajdou. Nemohlo mu být víc než čtyři roky a zůstal na ulici sám, i přes zoufalou snahu všechny evakuovat. Zděšení ho úplně celé ovládalo…
Dlouho se tam krčil, jako zvíře zahnané do kouta. Ale potom to… utichlo. Pomalu se začal uklidňovat, prvotní vyděšení pomaloučku sláblo. Vždyť i ten úzkostlivý ruch už utichl. Nebylo slyšet vlastně nic. Vůbec nic. A to se ještě před tím nedalekou hlavní ulicí rozléhaly vystrašené výkřiky těch, co neutekli. Cinkání zbraní, pokřikování soupeřů a nešťastná poslední zavytí, jenž potom s jakýmsi odporným zvukem nečekaně umlkla.
Slunce pomalu sláblo, jak se do odpoledne pomalu kradl podvečer. Chlapec se neohrabaně postavil. Jeho tělo bylo stále strnulé strachem. Křečovitě sevřel roh zástěny, za kterým se skrýval. Chtěl se aspoň očkem podívat, co se děje, když mu tělem projel další nával hrůzy…
Té ochromující a panické…
V uzoučké uličce se rozduněly kroky, rozhodně mířící k němu. Začaly trhat na kusy to ticho, vládnoucí před tím… Ničily onu naivní iluzi bezpečí, konce jedné nepříjemné bouřky nynější války. Nedokázal se ani pohnout. Slyšel tlukot svého srdce, jenž se jako by náhodou v jistých chvílích začal shodovat s tempem kroků. V hlavě měl jeden velký uragán. Nedokázal nijak uvažovat, přestože již byl v tak ranném věku nadprůměrně šikovné dítě.
Neudržel další vzlyk a ústy mu prošlo jakési zajíknutí. I když už nedokázal své chování ani myšlení nijak řídit, uvědomil si, že tímto se definitivně prozradil. Že už není žádná cesta ven.
Zavřel oči.
Tak, jako to dělávají malé děti, třeba jen u lékaře, když mají dostat injekci. On přeci byl malé dítě…
Nevěděl, co by mělo následovat, hodně toho ještě nevěděl o světě shinobi. Ale tušil, že to nebude nic příjemného, chvělo se to ve vzduchu…
Potom však uslyšel hlas. Tak zvláštně povědomý a především konejšivý. Otevřel konečně oči a něco se mu v nich zachvělo. Uviděl její tvář, na níž se táhl úsměv, který on zrovna teď nejvíc potřeboval.
„Mikeko-obasan…“ špitl rozechvělým hláskem.
„Taky tě ráda vidím. Kde jsi byl? Ani nevíš, jak se o tebe tvá matka bojí!“ V těch slovech zněla hraná káravost a hlavně značná úleva.
„Bojí…?“ řekl sám pro sebe a pak znovu vzhlédl ke své tetě, která k němu právě přidřepla. Na tváři stále usměv.
Chlapec se k ní přitiskl a do očí mu vhrkly slzy. Dokázal je však potlačit. Je už přeci v bezpečí… Zabořil tvář do jejích tmavých vlasů, splývajících po netvárné chuninské vestě. I žena ho objala.
Potom ale z nenadání bystře zvedla hlavu a střelila pohledem z uličky. Vzala chlapce do náručí.
„Musíme pryč. Neboj se… Ochráním tě.“ Promlouvala k dítěti. Vykročila k hlavní ulici. Věděla, že je to nebezpečné, ale jiná cesta nebyla.
„Slib mi něco… Až teď půjdeme, zavřeš oči. A neotevřeš je, dokud ti neřeknu.“ zašeptala mu do ucha.
„Ale proč Mikeko-obasan?“ zeptal se s jakýmsi naivním podivením, načež žena neodpověděla.
„Teď zavři oči a radši se mě pevně drž!“ sykla k němu a on to udělal.
Dala se do běhu. Ve vzduchu se vznášel podivně kovově páchnoucí opar, smíchaný s prachem, jehož nejmenší částečky se vznášely v proudech větru. Snažil se to nevnímat, ale po chvilce byl donucen kýchnout. Ještě víc sepnul víčka.
Drobounkou skulinkou se mu však do mysli vkrádala další nejistota… Podivná, jenž ho nutila ke zvědavosti…
Pootevřel oči… Víčka mu z nenadání povolila víc…
Zachvěl se. Celý se třásl. Na zemi leželi mrtvý, v uhasínajícím slunci se třpytily tmavé kaluže, jež jakoby neměli konce. Úzkostí mu znovu otrnulo celé tělo. Ještě pevněji se chytil své tety. Měl pocit, že se ocitl v nervy drásající noční můře, ale stále tu nebyl nikdo, kdo by ho z ní vytrhl…
Ne, tohle byla realita, tohle byla válka…
Marně se uklidňoval, že za chvíli bude u mámy a táty, v bezpečí…
Náhle ho polil studený pot. Znovu zamžoural, ale teď si byl jistý. Blížila se k nim silueta…
Rychle se k nim přibližoval cizí ninja, v napřažené ruce kunai, na tváři děsivý škleb…
Sledoval je celou dobu?
Chtělo se mu vykřiknout. Uchvátil ho další zával strachu. V krku měl ale náhle vyschlo, zmohl se jen na další zajíknutí.
Žena ho naštěstí uslyšela.
Vše trvalo pár sekund. Jemu se to zdálo ale jako několik minut.
Otočila se. Slyšel, jak přejela katana po kunai. Uskočila shinobiho útoku, křečovitě chlapce svírala v náručí. Neviděl souboj, jen stíny, míhající se po prašné zemi.
A potom najednou zase nastalo to ticho. Žena stála, bez jediného pohybu. Zaryl své nehty hlouběji do vesty. Vzlykl a přivřel oči.
Uslyšel zvuk. To divné svištění, jak katana proklouzávala čímsi…
Víčka se mu pomalu oddalovala, pohled se chvěl. Hypnotizoval jím zem…
Jen pár stínů na zemi.
„Už je to dobré. Neboj se…“ ozval se její zadýchaný hlas…
Půdu postříkaly další kapky krve. Další zvuk proťal jeho mysl. Tělo muže se těžce povalilo na zem.
„Vše bude v pořádku. Brzy budeš u rodičů…“ Měla tak milý hlas…
Chlapci se rozšířily zorničky. Ještě mu naposledy utkvěl zrak na těch kapkách na zemi, dokud jeho tělo i mysl v mdlobách nezvláčněli…

Řekli mu, že to byl jen ošklivý sen…