Slzy štěstí (naruhina)

„Hin, jak mě můžeš takhle trápit?“
Sklopil hlavu a snažil se zahnat slzy, které se mu vlívaly do očí. Pěstí bouchnul do stolu. Potřeboval ze sebe ten vztek dostat.
„Kdybych neodešel s Ero-senninem trénovat, možná bych tě teď vodil za ruku já a ne Kiba.“
Vztekle se zvedl ze židle a přešel k oknu.
„Mám ti říct, že tě miluju? Že na tebe myslím ve dne v noci, že se mi o tobě zdá…Ne, nejsem podrazák. Ale chci ti to říct, alespoň by se mi trochu ulevilo a pořád bych si neříkal, že mám nějakou šanci, že ho kvůli mně opustíš. Takhle mě můžeš poslat pryč a měl bych dobrý pocit, že jsem to zkusil, že jsem se nevzdal.“
Vzal triko z postele, oblékl si ho.
„Ano, musím jí to říct!“
Vyběhl ven, nevěděl, kde jí má hledat, ale to mu nevadilo. I kdyby měl prohledat celou Konohu, tak jí musí najít.
Běžel, narážel do kolemjdoucích, nemohl ji nikde najít. Začalo se stmívat a to mu v jeho pátrání moc nepomohlo. Dokonce vytvořil několik klonů, aby mu pomohly, ale stále nic.
Najednou se zastavil, bylo mu divné, že už na ulici nikoho nepotkává. Uvědomil si, že jí hledá pěkně dlouho. Okamžitě mu došlo, že už bude doma. Ihned se tam vydal.
Když konečně doběhl před její dům, nemohl ani popadnout dech. Byl tolik vyčerpaný tím pobíháním po Konoze. Opřel se zády o vysokou zídku.
V hlavě se mu honila spousta otázek a obav.
„Je to opravdu dobrý nápad? Co když to řekne Kibovi? Co když mě ani nevyslechne?“
Opět vstal.
„Musím to risknout! Ale které je její okno?“
Zamyšleně si prohlížel všechna okna, ohnul se a sebral pár kamínků. Chvíli je jen žmoulal v ruce, pak si jeden položil na pravou dlaň, sevřel pěst, napřáhl se a hodil.
Slyšel, jak někdo otevírá okno.
Cítil, jak se jeho celé tělo zalívá horkem, za chvíli jí uvidí, za chvíli jí řekne, co k ní cítí.
Okno už bylo otevřené, někdo vykoukl ven.

„Naruto? Co tu děláš?“
„Hinato, promiň, že ruším tak pozdě, ale musím s tebou mluvit.“
„Dobře, hned jsem dole.“
„Je tady, co mi asi chce?“ Musela se usmát, byla šťastná, že s ním může být, vždyť ho pořád miluje. To kvůli němu nebyla s Kibou nikdy úplně šťastná.
Otevřela dveře, vyšla ven. Podívala se na něj a hned ji zas mozek přestal poslouchat.
Nemohla z něj spustit oči. Lehký vánek mu cuchal vlasy a měsíční svit ještě více rozjasňoval jeho nebesky modré oči.
Zavrtěla hlavou, aby se probrala ze snění a šla k němu blíž.
„Posadíme se?“ Ukázala na dvě houpačky zavěšené na nedalekém stromě.
Byl tak nervózní, nevěděl, kde začít. Napadal ho jeden způsob za druhým, ale ani jeden mu nevyhovoval. Nakonec to vzdal a přestal přemýšlet nad otřepanými frázemi, které každý používal k vyznání lásky.
Chce být originální, má jedinou šanci zapůsobit, tak ji nesmí promarnit prázdnými slovy.
Zhluboka se nadechl, podíval se na ni. Ona na něj.
Čekala, nechtěla pokazit tuto vzácnou chvíli, kdy je s ním sama.
„Hin, víš já…“
Polkl.
„Od té chvíle, co jsem odešel z vesnice, jsem na tebe pořád musel myslet. Nejdřív jsem nechápal proč, snažil jsem se myšlenky na tebe zahnat, nepustit tě do mé hlavy. Zbytečně, vždycky sis tam našla cestu, která nevedla zpět. Možná to zní divně, možná se mi budeš smát, ale kdykoli jsem někde viděl tmavovlasou dívku, tak mi srdce poskočilo radostí, sevřelo se mi hrdlo, nemohl jsem pořádně dýchat a víš proč?“
Sklopil zrak a smutně se usmál.
„Protože jsem doufal, že jsi to ty, až když jsem ji viděl zblízka mě ten pocit přešel. Ale tobě nestačilo mě trápit ve dne, navštěvovala jsi mě i v mých snech. Vždy jsme se v nich drželi za ruce a jen tak jsme se procházeli, nebo jsme skotačili na louce a ty ses smála, tak krásně. Úplně si mě omámila a já se pokaždé vzbudil s úsměvem na rtech.“
Opět se jí podíval do očí.
„Pak už jsem to pochopil. Od toho dne jsem se ještě víc snažil co nejrychleji se zlepšit, abychom se už mohli vrátit do Konohy. Chtěl, ne, musel jsem tě už vidět. Dny a týdny plynuly, ale mně to přišlo jako věčnost.“
Začal být nervózní z jejího pohledu, proto se raději zadíval na oblohu, na krásné jasné hvězdy. Na chvíli se odmlčel, trochu se nohama odstrčil a tím uvedl houpačku do pohybu.
Znovu se zhluboka nadechl.
„Když mi Ero-sennin řekl, že se vracíme, tak….Nevím jak to popsat slovy. Bylo to, jako kdyby se mi v těle rozpoutal obrovský ohňostroj. Všechna ta radost, nedočkavost se mi nahrnula do hlavy. Připadal jsem si jako opilý, smál jsem se, pořád jsem se smál.“

„Naruto-kun?“ Špitla, nechtěla ho přerušovat, ale nemohla uvěřit vlastním uším.

„I když jsem tenkrát ani nevěděl, jestli se ti alespoň líbím, představoval jsem si, jak spolu trávíme volné chvíle, jak spolu chodíme na ramen. Jak máš oči jen pro mě a já pro tebe.“
Zas se trochu odrazil od země.
„Ale byl jsem blázen, teď to vím. Nevím, jak jsem si mohl myslet, že bys mě mohla chtít. Moje veškeré naděje zemřeli, když jsme se konečně vrátili. Pln odhodlání jsem se tě vydal hledat. Zanedlouho jsem tě uviděl. Seděla si v Ichiraky, málem jsem tě ani nepoznal. Hodně si dospěla a ještě více zkrásněla. Byl jsem v tu chvíli neuvěřitelně šťastný, ale co jsem uviděl potom, mě srazilo na kolena.“
Smutně se díval do země.
„Někdo tě chytil za ruku a to mě donutilo se podívat na druhou osobu sedící vedle tebe. Nemohl jsem se pohnout, všechno štěstí ze mě ve vteřině vyprchalo. Pořád jsem se na vás díval, ne proto, abych vás šmíroval. Prostě jsem nemohl uvěřit, že ani nebudu mít šanci tě získat.“
Pootočil na ni hlavu, zvedl k ní zrak.
„Proč vypadá tak šťastně? Proč se usmívá? To je tak zlomyslná?“
„A teď proč ti to vše říkám. Vím, že máš Kibu, přeji vám to, i když mi to rve srdce, chci pro tebe to nejlepší a Kiba je dobrej chlap. Chci abys věděla, že pro mě jsi nejdůležitější člověk na světě, že tě před čímkoli ochráním, že na tebe nikdy nezapomenu a vždy při tobě budu stát. Nikdy mi nebylo souzeno být šťastný, takže si snad zvyknu, ale nikdy tě nepřestanu milovat.“

To už Hinata nevydržela, nejdřív své emoce zamaskovala malým úsměvem, ale po tomhle už své slzy štěstí neudržela.

Pomalu se začal zvedat.
„Po-počkej prosím, zůstaň tu ještě chvíli, také bych ti něco chtěla říct.“
Nechápavě se na ni podíval a zas si sedl.
„Když jsi odešel, tak jsem na tebe pořád myslela. Podle toho, cos říkal, jsme na tom byli stejně. Ale pak mi Kiba-kun řekl, že mě moc miluje, už dlouho. Já jsem věděla, jak se cítí, úplně stejně jsem se cítila já. Ten koho milujeme má rád někoho jiného. On miluje mě, já tebe, tys měl oči jen pro Sakuru a ona pro Sasukeho.“
Trochu zvýšila hlas.
„Proto jsem s ním začala chodit, nechtěla jsem, aby se mu jeho láska nenaplnila. Ale to byla chyba. Vůbec jsme si nerozuměli, ale nedala jsem nic najevo. Věděl, že jsem vždycky milovala jen tebe. Trápilo ho to, ale nic neřekl. Vlastně ani nemusel, bylo mi to jasné. Svědomí mi nenechalo spát, pořád mě hlodal pocit viny. Už jsem to nemohla vydržet. To byl také důvod, proč jsme se dnes večer rozešli.“
S nadějích v očích se na něj podívala. Jejich pohledy se střetly.
Váhali, připadalo jim to jako sen.
Oba se usmáli.
Jednou rukou pustil provaz, připevňující houpačku ke stromu, a čekal na druhou ruku, která patřila osobě sedící na druhé houpačce. Dočkal se, přiložila svou dlaň k jeho dlani a zapletli se prsty.
Přitáhl si ji k sobě. Volnou rukou si ji k sobě přivinul a díky tomu osiřela jedna z houpaček. Ale těm dvěma to bylo jedno, ona mu spokojeně seděla na klíně a on ji pevně objal.
Špičkou nosu ji brouzdal po tváři a ve vlasech. Sem tam jí je něžně políbil.
Nastavila mu svá ústa a on tuto výzvu s chutí přijal.
Celá se rozechvěla, tento polibek zničil všechny zábrany, které měla. Všechna ta láska k němu, hromaděná sedm let v jejím srdci, se uvolnila a nedovolovala ji myslet.
Odtáhli se od sebe, vzal ji do náručí a položil ji do trávy. Lehl si k ní, pohladil jí po tváři.
Znovu přitiskl své rty na její.
Projížděla mu prsty ve vlasech. Přitulila se k němu, políbila ho na tvář.
Cítil se skvěle. Kdyby ho pustila, tak by se bál, že snad ulétne. Proto se k ní raději co nejtěsněji schoulil.
„Hin?“
„Ano?“
Usmál se.
„Miluju tě.“
Usmála se.
„Já tebe víc.“
Když viděla jak otevírá pusu, aby něco namítl, tak mi na rty přiložila ukazováček.
„Pššššš…“
Políbila ho.
„Měli bychom jít. Nechtěla bys se mnou zítra jít na snídani?“
„Ráda.“