Možná jednou....

Když se to spustilo a já začala bránit Konohu, náš domov, spatřila jsem ho. Nemohla jsem odolat. Musela jsem se na něj podívat i napřič shinobim, řítícím se na mne z každého směru. I on zvedl pohled. Věděla jsem, že zacítil moje žádostivé oči na něm. A i když byl na druhé straně, i když byl nepřítel, zabíjející mé přátele, rodinu, nemohla jsem se ubránit té lásce k němu.
Moje oči ho na chvíli museli opustit, abych zabránila mé smrti. Sedm shinobiů padlo po mém útoku.
Sakra, jeden z těch z**dů mně kunaiem trefil do ramena. Au, bolí to.
Rozběhla jsem se směrem k němu, ignorujíc tu bolest.
Stál tam, se svým mečem, vždy připraveným k zabíjení kohokoli. I mně. Když mi to došlo, s překvapením jsem zastala.
„Sasuke…“ zašeptala jsem bolestně, sledujíc ho, jak se vyřítil směrem ke mne, s mečem namířeným přímo na moje srdce. I když jsem byla naštvaná nemohla bych ho nenávidět. Milovala jsem ho. Tak moc až to bolelo.
Zavřela jsem oči. No musela jsem ho ještě spatřit a tak se moje oči otevřeli.
Trvalo to jen sekundu. Sasukeho meč se těsně při mém srdci stočil kousíček doprava a on zasáhl někoho za mnou.
Přitisknul se ke mne a stáli jsme v jakémsi divném objetí. Jedna jeho ruka mně objímala kolem pasu a druhá byla natažená s mečem zapíchnutým v jakési dívce.
Mírně jsem pootočila hlavu a uviděla, že je to Karin.
On zabil ji, aby ochránil mne? Problesklo mi myslí.
Ale proč? Já…já mu za to snad stála? Nemohla jsem tomu uvěřit.
A možná to byl omyl, možná se jeho ruka posmykla… S obavami jsem na něj po očku vzhlédla.
Díval se s rozšířenýma očima na to, co udělal, nebo co musel udělat. A pak na moje překvapení si přitiskl své rty na mé.
„Sakuro…“ vydechl. A pak mně políbil. Tak opravdu…vášnivě. Oplatila jsem mu to.
Všechno se událo jen za pár minut možná jenom sekund, no já si připadala jako ve věčnosti. Cítila jsem jeho zrychlený dech i splašený tlukot srdce. Náhle se ozvala bolest na rameni a vytrhla mně z mého snění. Ucukla jsem. Sasukem to trhlo.
„Sakuro, jsi zraněná? Co se stalo?“ ptal se. Omráčená jeho hlasem jsem nebyla schopná přemýšlet.
„Proč to děláš?!“ zašeptala jsem prudce, ignorujíc jeho starostivé otázky. Zarazil se, oči mu posmutněly. Nechtěla jsem mu způsobit bolest, no ani jsem nechtěla vidět zemřít někoho z mých přátel nebo rodiny.
Zadíval se mi přímo do očí. V těch jeho se třpytili slzy. Překvapeně jsme zamrkala. On plakal. Kolem nás zuřila válka, no ani jeden z nás si toho nevšímal.
Slzy mu stékaly, bylo jich stále víc a víc. Z ruky mu vypadnul meč a s hlasným rachotem dopadl na Karinino bezduché tělo.
Silně mně objal a rozplakal se, jako malý kluk. Vší mou silou jsem si ho přivinula, trhlo mnou, když jsem zase zacítila ostrou bolest v rameni. Oba jsme se v objetí svezli na zem. Seděli jsme tam, ignorujíc vše okolo. „Sakuro…já…nevím, co dělám“ začal.
„Konoha může za smrt mého bratra – a teda i rodiny…já…nepřemýšlel jsem o tom…co vlastně udělám…“ cítila jsem, jak se jeho tělo chvělo.
Vzala jsem jeho tvář do dlaní.
„Tihle lidi, Sasuke, nemůžou za to, co se onehdy stalo! Musíš odejít…Musíš tohle celé…zastavit“ řekla jsem tiše.
Dívala jsem se mu taky do očí a potoky slz mi už zmáčeli obličej. „Nemůžu…nevím jak…a nevím ani proč bych to mněl dělat…“ zašeptal tvrdě. Najednou mnou projela zuřivost.
Jak se jenom opovažuje?! Takhle mařit sny a životy všech shinobi Konohy pro nic za nic!
„Tak ty nevíš proč, jo?! Tak já ti řeknu, proč bys mněl tohle zastavit! Protože nikdo z těch lidí, co tady teď bojují, nemohou za to, co se stalo! Všichni co za to mohou, co to tehdy odhlasovali, jsou už mrtví!“ křičela jsem na něj.
„Tím, co teď děláš, ubližuješ, mne, sobě…Narutovi… “ prudce s ním trhlo, když jsem řekla to jméno.
Viděla jsem tu mučivou bolest v jeho očích, no i tak jsem pokračovala „nemyslíš, že jsi nám ublížil akorát dost?! Tak s tím už prosím přestaň…“ zašeptala jsem „i když nás zničíš, tvůj bratr se nevrátí…i kdybys tady našel ti, co to způsobily…a zabil bys je…taky by se ti nevrátil!“ znova jsem křičela.
Věděla jsem, že ta slova ho bodají přímo do srdce, no přesně tohle jsem v tu chvíli chtěla. Aby trpěl a odešel. To byl jediný způsob, jak zachránit mé drahé. Za cenu vlastní prázdnoty po zbytek mých dnů…
Stále se díval do mých očí. Viděl, jaké pocity se mi v nich míhali.
Nakonec se mi v nich usídlili zlost a hněv.
„Sakuro…“ jeho hlas byl naléhavý, chtěl, abych mu odpustila. No já jsem nemohla, věděl to stejně tak dobře jako já. Ještě chvíli jsme tam seděli a dívali se jeden druhému do očí, snažíc se uchovat si v paměti co nejvíc. Musela jsem si zarývat nehty do pěstí, abych nevykřikla
„Neodcházej, prosím, nedělej to!“.
A pak mne políbil. Náš poslední polibek byl plný všech emocí, lásky, hněvu, vášně, nespravedlnosti… Byl dlouhý, no mne přišel jen jako pár sekundový.
A pak jsme se postavili a rozhlédli se.
Všichni bojovali, no byli zjevně vysílení.
Naruto jako hokage bojoval vší silou, stejně jako jeho žena Hinata i ostatní…Kiba, Ino, Shino, Chouji, Shikamaru, Lee, Neji, TenTen i Gaara, Temari a Kankurou.
Všichni se spojili, aby tě porazili, Sasuke… napadlo mně.
Narutův pohled se setkal se Sasukeho.
Byl to pohled, kde se, podobně jako v našem polibku, odzrcadlily všechny emoce. A pak se Naruto usmál. Jenom se usmál. I Sasuke se na něj usmál. „Navždy nejlepší přátelé…“ zašeptal Sasuke a Naruto, slyšíc ho, přikývl.
Pak se od něj odvrátil a já, plná bolesti zašeptala
„Musíš odejít…“
„ Miluju tě…navždy…a třeba si tě jednou zasloužím…“ silně mně objal a pak zmizel.
A s ním i všichni jeho ninjové, jeho armáda. Vypařili se. Jenom Karin s jeho mečem v jejím těle tam zůstali.
Jo, zůstalo po něm ještě něco. Byla to naděje. Naděje, že možná jednou…