Život křehký jako kouř 2

Jarní sluníčko příjemně hřálo a Listová v jeho paprscích nabyla veselé zlatavé barvy. Lidem se ta barvička musela moc líbit, protože ulice byly tak přeplněné, jakoby všichni občané Vesnice ukryté v Listí vyšli ven podívat se na ni. Obchodníci vystavili své zboží a hospodinky o stošest smlouvaly ovoce, ryby, závěsy a nádobí. Krámky s oblečením byli přeplněny mladičkými vesničankami. Z komínů kavárniček stoupal vzhůru k jasné obloze dým a otevřenými dveřmi vcházeli dovnitř a zase ven celé tucty ninjů. A ti, kteří se nevešli dovnitř, stáli v dlouhých řadách u stánků s jídlem na ulici.
Byl téměř zázrak najít v tomhle přecpaném odpoledni nějakou volnou lavičku, Kushina to ale přesto dokázala, a tak si spolu s Minatem užívali sluníčka a první letošní zmrzliny. Nebo spíš, Kushina si užívala svých tří kopečků a Minato, který si rozumně napoprvé dopřál jenom jeden, uždiboval z kornoutku.
„Tohle je báječný den,“ spokojeně se zazubila Kushina lízla si z vanilkové.
„No jo, to je...“
„Jů, zníš smutně...“ zarazila se Kushina a bokem na něj koukla. „Spravila by to pusa?“
„Jo, ulepená od zmrzliny,“ zasmál se Minato.
„Alespoň bude slaďounká,“ zašklebila se a hned mu ji vtiskla. „Tak a teď vážně... Co se děje?“
„Nic se neděje,“ pousmál se na ni Minato a Kushina si spokojeně všimla, že i oči mu září smíchem. Nelhal jí.
„Tak jo, budu ti to věřit,“ usmála se spokojeně a vrátila se ke zmrzlině.
Minato se rozesmál.
„Máš to i na nose!“ smál se jí.
„Vážně?“ nevzrušeně si ještě jednou lízla a potom na něj koukla. „A jakou?“
„No, je to žlutý. Takže asi vanilkovou.“
„Páni, tu mám nejradši! Takové plýtvání! A nechceš mi to utřít?“
Minato, pořád ještě se smíchem vytáhl kapesník a jemně jím otřel Kushinin nos.
„Jo, to je lepší,“ skonstatoval spokojeně a strčil kapesník zpátky.
„Dík.“
„Dostanu za to ještě jednu pusu?“
„Hm... Ne.“
„A proč ne?“
Jak se takhle dohadovali, na protějším konci ulice se spoza rohu vynořil muž. Nebo spíš, mužíček. Nepříliš vysoký a už vůbec ne silný, ninjovskou pásku měl ale hrdě uvázanou na čele.
Bly to Chiko, Hokageho pravá ruka. Rozhlédl se ulicí a když spatřil Kushinu s Minatem, spěšně k nim vykročil. Už zdálky zaslechl jejich debatu, při které se kolemjdoucí otáčeli.
„Páni a co bys ještě po mě chtěla?“
„No, já nevím, co třeba...“
„Vždyť jsem ti už slíbil dvě velké zmrzliny! A oblíbený kunai! A ještě nejmíň čtyři další věci! A to všechno za jedinou pusu!“
„Hele a co třeba tkaničky do bot?“
„K čemu ti proboha budou tkaničky?“
„No, to já nevím. Ale jestli mi hned teď zaběhneš nějaké koupit, dám ti tu pusu.“
„No jasný, já odejdu a ty mi zatím utečeš!“
Zrovna když se zdálo že Kushina vyhraje a Minato jí pro ty tkaničky půjde, dopadl mezi ně na lavičku stín s obrysy lidské bytosti. Oba zmlkli a vzhlédli. Svrchu na ně koukal Chiko.
„Hokage-sama si vás přeje okamžitě vidět, Uzumaki Kushino,“ oznámil jí Chiko ledově klidným hlasem, i přesto že před chvilkou byl svědkem rozhovoru, při kterém všem ostatním kolem cukali koutky. Na Minata se přitom ani nepodíval.
„Co? Hokage?“ okamžitě vyhrkla Kushina a postavila se tak prudce, že Chiko byl donucen couvnout.
„Páni, tohle je vážně bezva den! Volá mě k sobě Hokage osobně a ty víš co to znamená!“ obrátila se na Minata. „Že dostanu nějakou super-tajnou a móc těžkou misi!“
„Obávám se, že to...“ začal Chiko a ruce si založil za záda.
„Ne, ne, určitě je to tak jak říkám!“ potřásla hlavou Kushina. „Mám jít hned teď?“
„Mám vás tam zavést hned,“ odvětil Chiko a zdůraznil slovo „zavést“.
„Ale vždyť k Hokagemu trefím sama!“ vymlouvala se Kushina. Myšlenky na procházku s nudným a upjatým Chikem se jí nějak nelíbila.
„Ale já vás tam zavedu,“ klidně se s ní hádal Chiko a Kushině nezbývalo než se vzdát.
„Tak jo,“ vydechla. „Můžem jít.“
„Ehm,“ Chiko se pronikavě zadíval na tající zmrzlinu v její ruce.
„Copak?“ Kushina sledovala jeho pohled a když jí dovedl ke zmrzlině, znejistěla. „Chcete líznout?“
„Kushino, ne!“ vzdechl si Minato, který byl za jejími zády až dosud zticha. „Jenom, k Hokagemu přece nemůžeš jít se zmrzlinou.“
„A proč ne?“
„No....“ Minato na chvíli znejistěl. „Protože se to prostě nedělá!“
Kushina koukla nejdřív na něj, pak na zmrzlinu a nakonec mu jí podala.
„Tak mi ji zatím střež!“
Pak se obrátila na Chika a dřív než otevřela pusu, Chiko přikývl a obrátil se. Na člověka s tak malýma nožkama se pohyboval dost rychle a Kushina musela popoběhnout aby mu stačila.
„A myslíš že to neroztaje?“ zavolal za ní ještě Minato.
„Určitě ne! Hlavně si nezkoušej líznout, ani jedou!“ zakřičela mu zpátky a pak už se mu její útlá postava ztratila v davu.

„Tady je, pane,“ oznámil Chiko Hokagemu poté, co s Kushinou v patách vstoupil do jeho pracovny.
„Výborně.“ Odpověděl mu Sarutobi, aniž by zvedl oči od nějakého papíru, který právě četl.
Kushiny se zmocnil nepříjemný pocit, když o ní takhle mluvili. Jako kdyby byla jenom nějaká věc, jako kus masa nebo tak.
„Našel jsem jí s tím Namikazem. Bavili se,“ hlásil dál Chiko. Kushině se nelíbil způsob, jakým vyslovil slova „bavili se“. Bylo v něm něco nepřátelského, znechuceného a výsměšného, téměř jako kdyby páchali nějaký zločin.
„Výborně. Teď můžeš jít, Chiko. Zavolám tě, až budu potřebovat.“
„Ano, pane.“
Jak za Chikem klaply dveře, Kushina se vzpřímila a čekala, až jí Hokage vysvětlí proč jí sem zavolal. Ten však byl zticha a dál soustředěně studoval ten papír na stole.
„Asi nějaký děsně tajný dokument. Možná o mé misi,“ zapřemýšlela Kushina.
Všechno jí teď připadalo strašně důležité a oficiální a najednou byla ráda, že nemá v ruce tu pitomou zmrzlinu. Za chviličku měla ale všechny oficiality a čekání nad hlavu a až se tak klepala od touhy vědět, co za úkol pro ní Hokage má. Sarutobi ale pořád studoval ten tajný dokument...
Alespoň to tak vypadalo. Ve skutečnosti přemýšlel, jak Kushině nějak opatrně sdělit zprávu kterou pro ni měl, podle možnosti tak, aby tím nevyvolala hurikán. A taky, přemýšlel o tom co teď řekl Chiko. Bavili se...
Jo, Chiko považoval v téhle době zábavu za hřích. Byla přece válka. Ale Kushina měla podivuhodný talent ignorovat ty špatné věci kolem a pořád mít dobrou náladu. Minato možná nebyl tak lehkovážný, ale další z Kushininých zvláštních talentů byl, že tou dobrou náladou dokázala nakazit kohokoli v její blízkosti. Při téhle mladé ženě se prostě nedalo neusmívat! A přesně to Sarutobi potřeboval. Usmívající se ninji. Mladé Shinobi s elánem a lehkou hlavou, kteří budou mise brát jako výzvu. Dobré vojáky. A Kushina... Jo, Kushina mu takové vychová.
Hokage konečně vzhlédl od papíru.
Kushina se narovnala jakoby jí projel elektrický proud. Hokage chytil tajný dokument za okraj a nadzvedl jej. Kushina se maličko natáhla. Určitě jí ho teď ukáže, i když bude nejspíš zašifrovaný a ona na šifry nikdy nebyla dobrá, ale vždyť Hokage jí to přeloží, konec - konců na tom tajném dokumentu jsou podrobnosti její mise...
Jenže Hokage papír pečlivě složil a nacpal do přeplněného vrchního šuplíku. Byly to včerejší noviny.
„Tak, Kushino,“ promluvil na ni a propletl si prsty, zatímco Kushina zklamaně zvadla. „Už je to pár let, co žiješ v mojí vesnici, viď?“
„Ano, pane. Už skoro deset let...“
„Myslím že ti můžu důvěřovat...“ pokračoval Hokage.
„Jistě, pane!“ snažila se mluvit klidně, ale ve skutečnosti Kushinu ta slova štvala. Jakpak by jí nemohl důvěřovat? Copak už nedokázala, že se na ní dá spolehnout? Může jí důvěřovat, to je přece jasný!
„Myslel jsem, že bych ti mohl svěřit nějaký náročnější úkol. Náročnější než hloupé mise,“ pokýval hlavou když viděl, jak se Kushina při zmínce o náročnějším úkolu rozzářila.
„Chtěl bych... Víš, si jedna z mých nejlepších kunoichi. Byl bych rád, kdybys teď předala svoje dovednosti dál.
Chviličku bylo ticho, jak se Kushinin úsměv pomalu ztrácel.
„To myslíte že bych jako měla učit v akademii?“ vykulila oči. „Tak to ne, já nemůžu! Já... Já mám alergii na křídu!“
No jo, byla to blbá výmluva. Jenomže Kushina nechtěla do akademie. Chtěla chodit na mise, prozkoumávat nová území, spát při ohni a držet hlídku v tichém lese, zažívat dobrodružství a mlátit do nepřátel. Zůstat zavřená v Listové? Ani omylem!
„Ne, tak jsem to nemyslel,“ se smíchem zavrtěl hlavou Hokage. „Spíš jsem tím chtěl naznačit, že k jednomu z týmů nových geninů postrádáme velitele - a učitele. Chtěl jsem je svěřit tobě...“
„To jako fakt?!“ Kushina vyletěla ze svého dřívjejšího místa rychleji než Minato a to Minatovi se přezdívalo Žlutý blesk. Její nos se zastavil jen pár centimetrů od Hokageho překvapeného obličeje a byla by nejspíš letěla ještě dál, kdyby jí nezabrzdily ruce, kterými narazila o desku stola. Stůl se při tom nárazu celý rozklepal a stojan na tužky se převrátil, přičemž se z něj s přenikavým klepotem vykutálela pera. Na zem se elegantně zneslo pár papírů. Otevřená lahvička s atramentem se zatackala a atrament z ní se rozlil po stole. Druhá lahvička, prázdná, se zakutálela někam pod stůl.
„Budu mít tým prcků, kteří mě budou poslouchat a říkat mi Kushina-sensei?“ Kushina odstoupila a dlaně si přiložila na tváře zahřáté radostí. „Páni, to je bezva! Budu je všechno učit a budu s nima chodit na ramen! A vždycky je budu chránit! Jů, a budou mě určitě moc obdivovat!“
„No ano, jsem rád že to vezmeš...“
„Jasně, že to vezmu!“
„Ano, to mě vážně těší...“ Sarutobi trochu smutně procházel pohledem po rozházeném stolu. Už na začátku věděl, že tohle se neobejde beze ztrát, ale že to odnese zrovna stůl, s tím nepočítal. Jenom chvíli před Kushininou návštěvou ho uklidil. Ale když se na to podíval objektivně, mohlo to dopadnou hůř.
„Sejdeš se s tím týmem ještě dnes?“
„To můžu už dneska? Juchuuu!“
„Beru to jako ano,“ usmál se Hokage a sklonil se pod stůl, aby našel tu prázdnou lahvičku, která se tam zakutálela. Musel být někde blízko, ctil jak ho při pádu udeřila do nohy ale tam dolů nebylo nic vidět a tak mu nezbývalo než hledat po hmatu. Zašmátral ještě kousek doleva a vzpomněl si na atramnet rozlitý po stole.
„Hele, Kushino, dones sem prosím tě tu utěrku co visí za dveřmi!“
Neozval se však žádný zvuk který by napovídal pohyb a Hokage vystrčil hlavu spod stolu.
„Kushino, slyšíš...“
Pracovna byla prázdná. Dveře byli ještě na kus otevřené a pomalu se zavíraly, až se nakonec s klapnutím zavřely.
Hokage zmateně hleděl na místo, kde ještě před chvílí stála Kushina a v pracovně se rozhostilo ticho. Za oknem zpívali ptáci. Temně modrá atramentová louže se roztékala až dosáhla okraje stolu až začala kapat na zem.
Kap, kap, kap...
„Pane, já zapomněla!“
Dveře se rozletěly a v nich stála prudce oddechující Kushina. Omluvně, rozpačitě se na Sarutobiho zašklebila.
„Kde se to mám s těma dětma sejít?“

Dokonalý den. Prostě dokonalý! Ptáci cvrlikají a vůbec - je nádherně. Nádherně. Ano, nádherně. Překrásně nádherně... No, proč si o tomhle pěkném dni trošku nezapřehánět, že ano.
Kráčel ulicemi, až mu pod nohama křupal písek. Jenom jemně, potichu a kdyby tu nikdo na ulicích nebyl, určitě by všechno to křupání slyšel víc než zřetelně. Na křupání písku se vždycky mohl soustředit a vždycky mu jenom tenhle obyčejný zvuk dělal strašnou radost. Připomínal mu totiž dětství... Konohu, jeho Konohu. Domov. Ano, tohle všechno dokázal obyčejný písek... Je to zvláštní, prostě zvláštní. Ale lidí tu bylo dost a dost, i kdyby uši napínal sebevíc, ani jedno písčité křupnutí by ani náhodou neslyšel.
Rychle se rozhlédl kolem sebe, protože zjistil, že dorazil na křižovatku. Právě bylo chvilku po poledni, slunko klesalo níž a níž - ale pálilo pořád stejně hodně - a on si vyšel na oběd. Vstal trošku, maličko, pozdě, takže když všichni ostatní obědvali, on snídal. A teď dostal chuť na oběd. Když všichni ostatní jedli odpolední svačinu. Což takhle nějaké... Dango? Sladké knedlíčky dango? Ale to se asi obědvat nedá. Tak... Udon. Dá si udon. Nudlí není nikdy dost.
Zabočil doprava. Šel velice pomalu, protože nebylo kam spěchat, pomalým, rozvážným krokem, ze kterého přímo sálala spokojenost, klid a... A... Něco přesně pro něj typického. Něco jako... Sebedůvěra? Možná trošku. Smířlivost? A-Asi. Ale... Bezstarostnost? Přesně! Přesně ta tam byla, stejně jako v určitém poměru tvořila část jeho povahy. Dětská - ale on už přece nebyl dítě, takže téměř dospělácká bezstarostnost. A ta čistá, nová a absolutně nepoškrábaná čelenka na jeho čele dodávala vší té bezstarostné chůzi odlesk, blyštila se na všechny strany, jak se od ní to klesající slunce odráželo.
"Ctihodný syne?!" zakřičel najednou někdo v pozadí, ale chlapec to nevnímal. Se stejně usměvavým výrazem, se stejnou lhostejností, pokračoval dál. Ale... Nepřidal trošku do kroku?
"Ctihodný syne!"
"Ach né," vzdychl. A zrychlil ještě víc.
"Ctihodný syne, počkej! Sarutobi-sama!"
Už zase! Zase mu za jméno dávají "-sama"... Jak on to nesnášel!
"Prosím stůj!"
Křičela to nějaká žena... Radši zpomalil a a otočil se. Ale pořád pokračoval dopředu, pomalými kroky pozpátku.
"Chcete něco paní?" obrátil se na ženu ve středních letech, trošku silnější, která za ním očividně hnala.
"Ano... Mohl bys prosím... Mohl bys prosím vyřídit..." oddechovala rychle a Ctihodný syn se rozhodl dál ji netrápit. Milosrdně zastavil a počkal, až k němu žena dojde.
"Mohl bys prosím vyřídit... vyřídit svému tatínkovi," oddechovala ztěžka ohnutá v pase, jednu ruku na břichu, "tvému ctihodnému otci, panu Hokagovi... Mohl bys mu prosím vyřídit, jestli by si nepospíšil s tím schválením zastavění parcely vedle našeho domu? Potřebujeme to rychle, manžel už shání dělníky..."
"Jo," zamručel chlapec.
"Děkuju, ctihodný synu!" usmála se zářivě. Nebyla nepříjemná, spíš jenom otravná. "Děkuju! Tady máš," vnutila mu do rukou košík, který do té doby nesla. "A nezapomeň! Parcela vedle domu rodiny Suzume!"
"Díky," chňapl chlapec po košíku a rychle se otočil, snad aby po něm ještě něco nechtěla. Všichni po něm něco chtějí... A říkají mu Sarutobi-sama nebo Asuma-sama, někdo si dokonce šplhá i přes Sarutobi-dono, a vždycky to zkombinují s tím "ctihodným vnukem"! To je hrozná otrava! A ještě nikdo... Ne, vážně nikdo mu neřekl "Asumo-kun"... Štvalo ho to, štvalo.
Pomalu a už ne tak bezstarostně se vydal za udonem dál, kousek za rohem položil košík plný zeleniny na zem a dělal, jakože k němu vůbec nikdy nepatřil.

Posadil se do rohu. Nerad seděl někde uprostřed, když tu byl sám, sedl by si tam jenom s přáteli. Vlastně... Ještě nikdy neseděl uprostřed. Nikdy.
Usmál se, trochu nuceně, a objednal si u paní, která k němu okamžitě přišla s malým zápisníčkem, tužkou a se slovy "A copak si dá Sarutobi-sama?"
Šplhna.
Udon zase příjemně zahřál jeho břicho. Nechtěl hned odcházet a tak se rozhodl ještě v tom rohu, v tom příjemném pocitu blaha, ještě chvíli posedět. A začal přitom trošku snít. Nad vším, co mu myšlenky nabídly... Ani si nevšiml, že si někdo sedl hned vedle jeho stolu - asi proto, že tam žádné jiné místo nebylo - a objednal si. A když skoro dojedl... Vlastně, nikdo ani nevěděl, jak se to stalo... Nějak... Hodně blbou náhodou, zřejmě se moc opřel a jak tomu stolu chyběl kousek nohy, no... Z Asumova stolu vylétl takovým velkým obloukem, vážně velkým, až to snad nebylo fyzikálně možné, hrníček s vodou, který mu, jako ostatně vždy, přidali zadarmo k jídlu, nějak se dost nešikovně obrátil a dopadl na zem se zvukem prasknuté keramiky, ze které byla vytvořená. A než se Asuma, ubohý malý kluk sedící v koutě místnosti vzpamatoval, už se na něho díval celý lokál.
A nastalo ticho, které by se dalo krájet klidně i vidličkou.
"Hej!" vykřikl někdo. Jakýsi chlapec, co mu seděl nejblíž. Ten, který byl mokrý vážně dost a před chvílí přišel.
"Nemůžeš dávat pozor?"
A v tom se začaly ozývat i další zvuky. Jakási žena od stolu kousek vedle to schytala na rameno, až ho měla celé mokré. Ale jinak byli všichni zhruba v pořádku. Asuma se nešťastně podíval na střepy na zemi a snažil se pochopit, jak to proboha ten hrneček zvládl všechno pomokřit.
"P-pardon," zakoktal na všechny zaskočeně. A po tom jediném pardon jakoby si začali všichni v místnosti s napjatou a dusnou atmosférou zlověstně šeptat. Zkusil se usmát. Ale ten chlapec, ten divný chlapec s maskou přes obličej a zvláštně bílými vlasy, si naštvaně stoupl, až z něho voda odkapávala. Teď ale vážně... tohle snad ten hrneček nemohl dokázat...
"Sakra, nemůžeš dávat pozor?" procedil skrze zuby.
"Já... Já..." Nevěděl, co by mu na to měl říct. Ale vždycky pomohlo jedno. "Můj taťka ti to zaplatí nebo vynahradí. Můj táta je Hokage."
Mělo to zároveň i sloužit jako nějaká obrana. Ale ten kluk reagoval jinak, než by měl...
"Ty seš syn Hokageho? Takovej packal?"
"Ehm... Já nejsem packal!"
"Hned se schovat za svýho tátu... Nejseš paskal, seš srab," zamračil se ten kluk a snažil se vodu ze svého modrého trička setřást.
A Asuma se zhluboka nadechl.
"Já nejsem žádnej srab! To ty seš!"
"A proč jako? To je mi argument... Jseš jeden ze zářnejch příkladů děcek, co potřebujou vážně hodně dospět."
Paní Šplhna začala rychle a zkušeně zametat keramické střepy a dělala, že se nic nestalo ani neděje. Jakože tu nikdo vůbec není, jenom ona, střepy a lopatka se smetáčkem.
"Hele, hele, nehádejte se," ozvalo se od vedle novým hlasem. Ta mladá žena s mokrým rukávem, které se namočily i vlasy. No aby ne, když je měla tak dlouhé. Veškerá ta rezavá barva chytla o stupeň tmavší, jak byla mokré a Asuma se trochu začervenal. On vážně není srab!
"Ale až to bude někdo někomu platit, chci taky," přisadila si a nějaký blonďák vedle ní ji rychle strhl zpátky na židli s horlivým "Kushino!" a něco jí začal šeptat. A ona se na něho hned potom s podiveným výrazem otočila.
"Já... Já..." Nemohl za to přece! "Pardon..." vykoktal. Tolik pozornosti... To bylo přece moc.
A navíc, nejenže tenhle divný kluk s maskou přes půlku obličeje vůbec nerespektuje jeho původ, ale ještě ho tak hnusně osočuje.
Rychle na stůl položil pár yenů a se slzami na krajíčku vyběhl z udonje. Zbývá hodina do jeho prvního srazu s týmem, musí... Musí se uklidnit. A získat zase tu svoji bezstarostnost, kterou vždycky, v těch nejtěžších chvílích zavolal k sobě. Byla jako jeho nejmilejší chůva, která mu pomohla všechno vypustit z hlavy.