Prázdnota

Po dlouhé době sem přidávám nějaké moje dílko. Vím je to strašně krátké, ale poslední dobou mám strašné deprese (asi z toho počasí) tak sem se musela trochu vypsat. Jinak, něco podobného se mi stalo a myslím že nejsem jediná, ten pocit zná snad každý, kdo aspoň jednou miloval...

***

Koukala jsem do jeho krásných očí a jediná myšlenka byla:
„Proč? “ zeptala sem se ho a opřela hlavu o velkou cihlovou zeď. Nechápavě se na mě podival, vždy mu podlehnu...
„Proč tě chci? Proč, i po tom všem cos mi udělal, i po tak dlouhé době, proč tě ještě pořád chci?“ Zeptala jsem se ho a po tváři mi stekla slza, byla slaná, jako všechny slzy, které jsem do teď vyplakala, ale pořád je zvláštní, že je ještě mám. Že mám ještě pořád co brečet.
„Na to ti nedokážu odpovědět.“ zamrkal a pak se pomalu přiblížil k mým rtům.
Na sucho jsem polkla a z očí se mi vyhrnulo ještě víc slz. Nemůžeš brečet, ne před ním. Abys mu zase ukázala, jak moc jsi slabá. Jsi směšná...
Jeho rty se letmo dotkly mých. Prosím ještě....
Můj rozum mi říkal, že to bude ještě horší, jenom posílím svoje city k němu a on si potom zase odejde.
Ale touha byla větší než rozum. Tolik po tom toužím. Chci aby se mě dotýkal, chci cítit jeho rty na mých.
Zavřela jsem oči a nechala dešťové kapky stékat po mé tváři, cítila jsem jeho dech.
A najednou......nic.....ticho....
Pomalu sem si dřepla a hlavu složila do klína. Ronila jsem jednu slzu za druhou, nemohla jsem zastavit.
Ta prázdnota, měla jsem pocit, že mě roztrhá. Zase to udělal....a ty si mu zase naletěla......zase odešel a nechal mě tu.....prázdnou a zlomenou...