Služebník Jashinův-01První krok

Bílá kočka líně vysedávala u jezírka a lízala si kožíšek. Slunce jí hřálo do zad, a tak spokojeně předla. Tohle byl dokonalý kočičí život. Co víc by si mohla přát? V tom za sebou uslyšela nějaký zvuk. Bleskově otočila hlavou připravena kdykoliv vyrazit na útěk. Pak si to ale rozmyslela, když uviděla dvě fialkovo-šedé oči… ty přece znala. Patřily bratru její páničky. Kočka přišla k chlapci a začala se mu s vrněním třít o nohu. Dříve než-li stihla zareagovat, tak ji bleskově uchopily silné ruce, a vyzvedly do vzduchu…

„On ji zabil! Zabil! Mamííí!“ Černovlasé děvčátko s fialkovýma očima utíkalo ulicí a s hlasitými vzlyky se dovolávalo matky. Doběhlo na tržiště, a s brekem běželo k místu, kde máma obvykle prodávala květiny. „Mamíí!“ Černovlasá žena s šedýma očima vyděšeně ucukne od vázání kytice, a zadívá se směrem odkud slyší nářek své dcery.

Dcerka přiběhne k matce a s brekem jí obejme okolo pasu. Děvče bylo celé uřícené a po tváři se mu kutálely slzy.
„Co se stalo? Yori… mluv drahoušku!“
Dcerka se ještě víc přitulí k matce a začne hlasitě vzlykat.
„On…on… Hidan… zabil ji.“
Oči matky se rozšíří v naprostém zděšení.
„Koho zabil?! Koho Hidan zabil?!“
Děvčátko propukne v hysterický pláč.
„Vločku… zabil ji… zabil!“

„Tohle už přechází všechny meze… zatraceně co s tím klukem je? Vždycky s ním byly problémy, ale poslední dobou je nezvladatelný.“
Mohutný muž s krátkými havraními vlasy se mračí a za chůze máchá rukama.
„Já…já… nevím. Vždycky jsem se ho snažila vychovávat jak nejlépe jsem mohla. Ale… ale nestačím na něj. Můžu ho bít… můžu mu všechno zakázat… je mu to jedno. Nemá ze mě žádný respekt… neuznává autority.“
Muž se zamračí a podívá se na svou sestru.
„Chybí mu otec…“
Černovláska sklopí hlavu a v jejích fialových očích se zalesknou slzy. Od té doby co její manžel utekl pryč z vesnice s nějakou cizí flundrou, a nechal jí na krku dvě děti začal jít její život do pekel. Zbyl jí jen její bratr a dvě děti. Žena se se slzami v očích a úsměvem na tváři podívá na svou malou dcerku.

Konečně dorazili k domku. Od tržiště byl sice vzdálen necelých dvě sta metrů… přesto jim to připadalo jako celá věčnost. Pomalu šli a jejich obličeje se rozšířily v znechucení a zděšení. Vždy křišťálově čistá a zrcadlová hladina byla znečištěna krvavými skvrnami a chuchvalci mozku. Na jednom z ozdobných kamenů čnících z jezírka jako nějaký monolit byla krvavá šmouha a zbytky obsahu dutiny lebeční nebohé Vločky. Tělo kočky napůl plavalo a napůl viselo nabodnuto na jedné z tyčí, na kterých býval obvykle při nějaké slavnosti zavěšen lampion. Děvčátko opět propukne v hlasitý srdceryvný pláč. Strýc tiskne křečovitě ruce v pěst. Matka klesne na kolena a dá si ruku před ústa. Snaží se zabránit dávivému efektu… a taky utéct od pravdy, že takovou zrůdnost udělal její syn.

„Hidane! Pojď sem ty spratku! Pojď sem!“
Strýc se rozeběhne zuřivě k domu. Ještě než k němu doběhne se dveře otevřou, a v nich stojí šedovlasý chlapec s fialovo-šedýma očima. Na jeho tváři hraje úšklebek, a na jeho oblečení jsou krkvavé cákance. Nepadly žádná slova… padly jenom rány pěstí.

„Zmetku! Zmetku!“
Další a další rána dopadá na tělo chlapce. Ten se ani nebraní… vypadá jakoby mu to bylo jedno. Bolest pro něj nebyla ničím novým. Už od malička ho matka bila… myslela si, že tím zkrotí jeho bouřlivou a nevyrovnanou povahu… mýlila se. Jediné čeho dosáhla bylo, že se jí její syn ještě více vzdaloval, a temnota v jeho srdci rostla.
„Proč jsi to udělal parchante?!“
Muž se znechuceně podívá na svého synovce, který mu až příliš moc vzhledem připomínal svého otce.
„Ta malá kráva mě nasrala… posmívala se mi, že neumím hrát shougi tak dobře jako ona…“
Na Hidanův obličej dopadne další rána.
„A proto jsi zabil vaši kočku?! Odpověz zmetku! Proto si zabil zvíře, které jsi měl vždycky rád a ono ti důvěřovalo?!“
Hidan si otře krev z roztrženého rtu.
„No a proč bych zatraceně nemohl?! To tu malou krávu naučí, že si ze mě nemá utahovat!“
Muž jenom ohromeně zírá na tvora, který měl být jeho synovcem.

„Teldou… nech ho. Jdi prosím domů. Já si to tady vyřídím sama.“
Muž se nechápavě podívá na svou sestru, a pak chvíli váhá. Nakonec se ale sebere a beze slova odejde.

Matka se podívá na syna. Je to dlouhý pohled plný výčitek a věcí, které si ani nemusejí říkat. Rozumějí si beze slova, a přesto je mezi nimi nepřekonatelná bariéra. Tak blízko… a přece tak daleko.
„Hidane… pověz… proč? Co mám s tebou dělat?“
Chlapec se zamračí… už zase přicházel proslov.
„Dobře dobře… vím jsem ten nejhorší. Ublížil jsem zasrané kočce od Yori-neechan. Jak strašné, že chcípla jedna bílá koule. Stejně to zatracené zvíře dostalo jenom co si zasloužilo… už mě delší dobu sralo!“
Matka i dcera se nechápavě dívají na Hidana a mají slzy v očích… vzdaloval se jim… nadobro.
„Co tak civíš ty malá škaredá krávo?! He? Máš problém?! Jdi si postěžovat mamince! Vybreč se jí do sukně! Je mi z vás na nic…“
Hidan vyběhne z domu a běží někam pryč. Matka jenom mlčky otřeseně stojí. Yori opět propukne v pláč.

Nechápala kde se její syn naučil ta sprostá slova… nechápala kde se v něm bere ta zloba. Byla pravda, že přišel poněkud neslavně o otce. Byla pravda, že se mu ostatní děti někdy posmívaly. Byla pravda, že nebyl zrovna nejchytřejší. Byla pravda, že ho bila častěji než musela. Ale vždyť byly děti co na tom byly i mnohem hůř… tak proč zrovna on? Proč se choval jak se choval? Měl to snad vepsáno v knize osudu už od narození?

Žena dojde k fňukající dcerce, a ochranitelsky ji obejme. Jak byl jenom Hidan roztomilý, když byl stejně starý jako jeho sestra… jak byl jenom sladký. Jak ho zbožňovala, když za ní přiběhl a chtěl po ní, ať si s ním hraje. Byl to její milovaný prvorozený syn. Když jeho otec utekl, tak Hidan proplakal mnoho nocí… sám v pokoji… uzavřený od všeho a od všech. Chtěla za ním jít a utišit ho. Myslela si ale, že na to nebude mít sílu. Až teprve nyní si uvědomila svůj omyl… měla za ním jí… možná by to nemuselo tak dopadnou.

Hidan otráveně doběhl za roh a rychle oddechoval. Všichni mu už pořádně lezli na nervy. Bylo to jenom samé nesmíš a musíš… on si ale chtěl dělat co chtěl on… něco co by ho bavilo. Znechuceně zavrčel. Byl rád, když trpěli jiní… rád se díval na jejich bolest a pokřivené obličeje. Proč? Sám nevěděl… prostě se mu to líbilo. Ano… líbilo se mu to… rád ubližoval druhým. Konečně mu to plně došlo. Vražda té bílé koule byla jenom dalším krokem k poznání sebe sama.

V jezírku se pomalu srážela krev a chuchvalce mozku. Na kalné vodní hladině se matně a rozmazaně odrážely hvězdy. Až do dnešního dne se vždy odrážely jasně… nyní však jas nahradil kal. U mysli jednoho ztraceného chlapce… tomu však podle jeho názoru bylo naopak. Konečně našel svou životní cestu… toho dne se rozhodlo o mnoha dalších životech, které měly budoucímu služebníku Jashinovu zkřížit cestu. Jedna malá hádka… jedno špatné slovo… jeden život… zrodila se zrůda.