Gaaro!Osud nelze změnit 17: Poslední sbohem

Pár dní trvalo než se Gaara dostal z horeček a úplně se uzdravil. Yuti se snažila být doma co nejméně a tak se vyhýbat jeho společnosti.
Bolelo jí, když viděla jeho tvář a sledovala jeho tak dobře známá gesta. Vracely se jí všechny vzpomínky a pocity, které cítila když byli spolu.
Tolik ho toužila políbil, ale sama si to odpírala.
Byl už úplně čilý když se jednoho rána postavil z postele a mlčky jí rentgenoval pohledem.
Chvíli civěla do desky dřevěného stolu, u kterého seděla, ale její povaha jí nutila podívat se na něj. Pohlédla do těch zelených očí, lemovaných tmavými kruhy. Chvíli si hleděli mlčky do očí. Za těch pár nepatrných dní se ani jeden nedostali k podstatnému jádru věci. Oba se jakoby vyhýbali tomu, co je teď stejně čekalo.
Ani jeden se neměl k tomu začínat rozhovor jako první. Bylo nepříjemné trapné ticho, které přímo bušilo do jejich ušních bubínků.
Yuti naprázdno polkla a její hrdlo se naplnilo nevyslovitelnou touhou zakřičet co nejvíce to šlo. Držela ale své nutkání na uzdě a znovu polkla.
„Co teď?“ zeptala se tiše a snažila se kontrolovat svůj nepravidelný dech.
Znovu nastalo řezavé ticho. Gaara se posadil naproti ní. Velice pomalu a opatrně tak, aby snad neudělal sebemenší zvuk.
„Proč jsi sem přišel?“ následovala další její otázka.
„Neptej se na otázku, na kterou znáš odpověď.“
„Neměl jsi to dělat.“
Trochu se zamračil a jen na zlomek vteřiny zavřel oči.
„Všechno jsem obětoval, abych tě našel. Vystavil jsem nebezpečí celou vesnici svou nepřítomností.“
Yuti vstala a přešla mlčky k malému oknu s výhledem na zasněžený dvoreček.
„Můj život už je jiný, pochop to. Změnila jsem se-,“ zhluboka se nadechla, „tys mě změnil. Nic nebude jako dřív, tak mi ani prosím neříkej nic co by mi mohlo ublížit a jen tiše odejdi.“
Ano měla pravdu, změnila se. Předtím ještě byla nedospělá a ztřeštěná. Sama se divila jak se mohla tolik změnit za těch pár měsíců. Slyšela podstatný rozdíl ve svém vyjadřování i ve svém už dospělejším chování. Někde uvnitř to sice byla pořád ona, praštěná se smyslem pro humor, ale na vtípky a škádlení teď nebyl čas ani nálada.
„Promiň, ale to nejde,“ odmítl její slova rozhodně.
Neotočila se na něj. Věděla, že výraz, který uvidí v jeho tváři by způsobil kolísaní jejího rozhodnutí.
„Jen mi řekni-,“ začala, ale nebyla si naprosto jistá jestli to má vlastně smysl. „co tě vedlo změnit na mě názor? Opovrhnul jsi mnou a pořád před tebou stojí ta, která patřila k Akatsuki.“
„Při každém pomyšlení na tebe se mi hrdlo stahuje a nejsem schopný dýchat. Každá vzpomínka se jakoby rozprostře v celé mé mysli a nejsem schopný racionálně přemýšlet,“ přešel k ní a chytl jí za loket. „Pořád mám někde v mysli uchovanou tvou vůni vlasů, která se snad vsákla do stěn, mezi kterými žiju tak, že všude kde procházím jí cítím. Je to jako droga a já jako bych si musel přijet pro svou dávku,“ domluvil sotva slyšitelně svým hlubokým hlasem, který se zdál najednou trochu jiný.
Sotva popadala dech z jeho slov. Nepříjemně se jí stáhlo hrdlo a cítila divoké bušení srdce, které pomalu ale jistě ještě více zrychlovalo. Nebyla si jistá, jestli to doopravdy vydrží a nebouchne jako nějaká sopka.
Zavrtěla divoce hlavou a vysmekla se mu ze sevření.
„Přestaň.“
„Ne,“ odmítl a nehnul se z místa.
„Nic se nezměnilo. Já jsem pořád ten záporák a ty kladný hrdina, který všem pomůže z nesnází,“ snažila se o mírný úsměv, ale místo toho vytvořila jen nepřirozenou grimasu.
„A šťastné konce nejsou pro ty záporné,“ dořekla tiše.
„Odmítám přiznávat tvoje slova.“
„Odmítej co chceš, ale pravda je taková ať se ti to líbí nebo ne,“ trvala si na svém tvrdě. „Nemáš ponětí kolik jsem pro Akatsuki zabila lidí, i ty jsi byl na mém seznamu pamatuješ? Mí přátelé jsou členové té organizace a nejspíš to nezměním. Teď chci, abys odešel,“ naléhala a trochu se od něj ještě odtáhla.
Chvíli bylo ticho jako v hrobě. Svitla jí v mysli malá naděje, že by se snad teď otočil a poklidně odešel, ale jeho výraz ve tváři byl tak pevný a rozhodný.
„Já chci, abys šla se mnou,“ odpověděl na to a založil si ruce. Zaujal tak svou klasickou pózu.
„Nevíš co riskuješ, když mě vůbec žádáš o takovou věc.“
„Vím co riskuju, když tě o ní nepožádám.“
„Všechno se to sice krásně poslouchá, ale kdybych šla s tebou jsi ty, celá tvá vesnice i sourozenci v nebezpečí. Jsem hledaný zločinec třídy S pamatuješ?“ snažila se ho neustále odrazovat.
Pravda, ne že by nechtěla být s ním. Jen si byla vědoma nebezpečí, které by hrozilo kdyby se někde okamžitě rozneslo, že je v Písečné a poklidně si žije po boku kazekageho. A nejspíš…šťastné konce opravdu nebyly pro člověka jejího typu, i když by opravdu ráda.
Přešla místnost a nadějně otevřela dveře ven, aby mu naznačila, že je čas odejít.
Dovnitř vletěl studený vítr a rozčechral oběma vlasy. Gaarova rudá hříva se jen lehce zatetelila a zase se poklidně a nehybně usadila na jeho hlavě.
„Jsem ráda, že jsi se uzdravil, ale teď už je opravdu čas jít,“ pronesla do náhlého ticha.
„Myslíš, že jsem tě půl roku hledal jen tak pro nic za nic?“ opáčil na to.
Už jí pomalu začala docházet kuráž. Jestli to rychle neukončí tak popustí uzdu emocím.
„Nechtěla jsem to říkat tak přímo, ale myslela jsem, že to z mého chování pochopíš, já-,“ začala a zhluboka se nadechla. Pohlédla na něj a jejich oči se střetly.
„Nic k tobě necítím,“ sykla a nasadila poslední zbytky svého tvrdého výrazu. „Už to chápeš?“
Na tváři kazekageho se mihlo překvapení a následně i šok.
Chtěl něco říct, ale nezmohl se ani na slovo. Fakt, že by jí měl zase nechat jít ho bodal do srdce jako ostrý nůž.
Yuti pevně semkla rty a znovu pootevřela dveře. Tiše čekala a k jejímu překvapení se po chvíli místností roznesly kroky.
Gaara došel až ke dveřím a zastavil se naproti Yuti. Díval se na ní a ona se bála opětovat mu pohled. Bála se co v něm uvidí. Vzhlédla a rázem hořce zalitovala.
Tolik bolesti, kterou v něm uměla přečíst jen ona a on to dobře věděl.
„Nemám sílu na to, abych se držel od tebe dál,“ zašeptal na konec a vyšel ven.
Yuti zůstala stát na místě a do očí se jí neúprosně draly slzy.
„Neměl jsi sem chodit,“ zašeptala si sama pro sebe a lehce popotáhla. „Všechno se to zase opakuje. Pořád to stejné.“
„Sbohem,“ ohlédl se přes rameno když scházel menší kopec před jejím domkem.
Pak už jen zmizel. Rozplynul se na písek, který se zlatavě zaleskl v horském slunci.
S hlasitým třísknutím praštila dveřmi a sesunula se zády po nich. Schovala si hlavu v dlaních a konečně jí nebránilo nic se pořádně a neskrývaně rozvzlykat.