Arigatou 27 - Nové dobrodružství

Dvě postavy, obě zahalené v černých pláštích kráčely městem. Bylo zrovna poledne, takže obě přitahovaly velikou pozornost. Všichni lidé, kteří prošli kolem, se na ně podívali, někteří se dokonce zastavili, aby si je mohli prohlédnout co nejlépe. Do obličejů jim však nikdo ani přes obrovskou snahu neviděl, poněvadž jim je zakrývaly vysoké čepice.
Obě postavy, nejspíš oba muži, prošli hlavní ulicí města až k radnici. Vystoupali po vysokém schodišti, otevřeli dveře a vstoupili. Někdo je však sledoval z nedaleké kavárny.
„Není pochyb,“ začal mluvit jeden z neznámých v kavárně, když muži vešli do radnice, „jsou to oni.“
„Jak to víš?“ vyptával se druhý, „mají zakryté obličeje.“
„Znaky na jejich prsou,“ vysvětloval první, „přesně odpovídají popisu.“
„To ale neznamená, že to jsou oni!“ oponoval druhý, „tyhle pláště si mohl nasadit kdokoli!“
„To by se nikdo neodvážil.“
„A proč myslíš? Může to být past!“
První po tomhle argumentu nějakou dobu mlčel.
„Myslím si,“ začal po chvíli, „že to jsou skutečně oni. A městská stráž nic nepodnikla! To znamená, že město Dras spolupracuje s Ryouyou. Do radnice právě vešli dva hledaní nukenini třídy S, Tokori Rhonoki a Midori no Mori!“
„Takže to jdeme ohlásit vládci?“ ptal se druhý.
Na to první jen kývnul, načež se oba zvedli od stolu a odešli.

Bylo už po večeři a Naruto ležel v posteli a přemýšlel nad věcí, která mu už chvíli ležela v hlavě.
„Moje nabídka stále platí,“ ozýval se mu v hlavě Hinatin hlas, „jestli chceš, můžeme si o tom promluvit u mě na pokoji, dneska večer,“
„Měl bych jít…“ řekl nahlas a překulil se na druhý bok, „nebo ne?“
V hlavě se mu objevil další obrázek, jak na něm Hinata ležela na misi v Luyi a málem ho políbila…
„Emm… nevím,“ řekl a zvedl se z postele.
„Nakonec, chce si jenom promluvit o té misi v Luyi, ne?“ zeptal se sám sebe a vzpomněl si, jak Fuuzaki zabil plukovníka Tenjiho.
„Byl to věrný voják. Je mi líto, že zradil. Už kvůli té nemoci, co má jeho bratr.“
„Myslíte si, že Tenji zradil, aby mohl vydělat peníze na lékaře?“
Naruto vyrazil ke dveřím do pokoje a vyšel ven. Hinatin pokoj byl hned vedle.
„Jdeš za Hinatou?“ zeptal se najednou Shino.
„Ksakru! Myslel jsem, že už spí,“ postěžoval si sám sobě v duchu Naruto.
„Ne, jen na záchod,“ zalhal a vyšel.
„Záchod?“ opakoval Shino, to už však Naruto neslyšel.
Vzal za kliku do Hinatina pokoje a vešel dovnitř. Pokoj byl přesně takový, jako když tu byl Naruto poprvé. Závěsy růžové, postel temně fialová a peřiny krvavě rudé. A na nich ležela Hinata. Vypadala, že už spí.
Venku byla tma a sem do pokoje pronikal jen jediný proužek měsíčního světla, který teď dopadal Hinatě do vlasů. V tu chvíli Naruto úplně zapomněl na Izumi, protože Hinata vypadala opravdu…
„…překrásně,“ pomyslel si blonďatý ninja a přešel blíž.
Celou dobu Hinatu nespouštěl z očí. Když byl u ní, pomalu, aby ji nevzbudil, si sedl na její postel. Sám ani nechápal, proč to dělá, proč neodejde a nenechá ji spát. Ale stejně neodcházel, jen ji dál sledoval.
A netrvalo dlouho, možná minutu, možná dvě, když najednou Hinata pootevřela oči a podívala se přímo na Naruta.
„Naruto?!“ vykřikla a s trhnutím se posadila, přičemž si držela peřinu tak, aby jí nešlo vidět na prsa.
Narutovi chvíli trvalo, než mu to došlo, po chvíli civění na Hinatu si to však uvědomil a se stejným vylekaným výrazem, který měla před chvílí Hinata, rychle vyskočil z postele a koktal: „Né! Hinato, to není, jak to vypadá! Jen jsem tu čekal, než se probereš! Já… já…“
Hinata se při tomhle pohledu pobaveně usmála.
„V pořádku, Naruto. Přišel jsi za mnou, protože jsem ti to přece sama řekla, ne?“
„Ehm… jo,“ dokoktával Naruto, stále ještě překvapený z Hinatiny reakce.
„Víš,“ začal Naruto, když si zase pomalu sedal na Hinatinu postel, „smrt toho plukovníka Tenjiho… já nevím. Nepřišlo mi to správné. Dělal to jen pro svého bratra…“
„Naruto…“ hlesla Hinata, „je pravda, že ani já nesouhlasím s tím, co Fuuzaki Tenjimu udělal. Ale to už nevrátíme. Měl vymyslet něco jiného, aby svému bratrovi pomohl.“
„Ale co jeho bratr teď? Co bude dělat?“
Hinata se posadila vedle Naruta, peřinu si stále držela tak, aby jí nebyly vidět prsa.
„Ani nevíme, co má za nemoc. A možná má i jiné příbuzné nebo…“
„A co když ne?“ skočil jí do řeči Naruto, „co když měl jenom Tenjiho? Vlastně je to mnohem pravděpodobnější, proč by Tenji jinak tolik riskoval?“
Naruto se podíval do země a zdálo se že nad něčím usilovně přemýšlí.
„Chce mu snad nějak pomoct?“ přemítala Hinata, když se na něj dívala, „mohla bych… ne. Nemáme k jeho bratrovi žádné vodítko. A Tajine-sama by nám to stejně nejspíš nepovolil…“
Nastala chvíle ticha…
Naruto dál sledoval zem, zatímco Hinata sledovala jeho a snažila se vymyslet, co by měla dělat teď. Najednou si všimla, že Narutovi se v oku leskne slza. Chvíli se třpytila v měsíčním světle a pak mu sklouzla po tváři.
„Naruto…“ hlesla znovu Hinata.
Blonďatý ninja se k ní obrátil. Nedalo se říct, že skutečně brečel, sem tam mu však skápla nějaká ta slza.
„Chtěla bych ti nějak pomoct,“ začala znovu Hinata, „ale nevím, jak…“
Naruto se znovu zadíval do země.
„To je dobrý, já…“
Naruto ztuhl uprostřed věty. Hinata ho právě objala, čelo mu přitiskla na spánek a zavřela oči.
Ninja se chvíli nehýbal, nevěděl totiž, co v takové situaci dělat.
„Hi… Hinato…“ dostal ze sebe, když se vzpamatoval, Hinata však nijak nereagovala.
A pak Naruto udělal něco, co ani on sám nečekal. Jakoby ho vlastní ruce neposlouchaly, objal Hinatu kolem pasu a obrátil se k ní, takže se teď jejich čela dotýkala.
Hinata měla stále zavřené oči, když to však Naruto udělal, pousmála se a trochu se začervenala.
Měsíční světlo jí stále dopadalo na tvář, která teď vypadala vážně kouzelně, a v tu chvíli nebyl na světě šťastnější ninja, než Naruto.
Znovu se mu v mysli objevila vzpomínka na misi v Luyi. Tahle situace se tomu vlastně docela podobala.
Naruto se trochu přiblížil svými rty k Hinatiným. Ta udělala ten samý pohyb k němu.
Blonďatý ninja se už chystal, že zavře oči, když vtom měsíc zašel za mraky, pokoj zalila temnota a skrz pootevřené okno se začala ozývat hlasitá, nepříjemná meluzína.
To už Naruto i Hinata měli otevřené oči a dívali se směrem k oknu.
„V pořádku,“ poznamenal Naruto, „to jen měsíc zašel za mraky.“
„Mě se to ale nelíbí,“ nesouhlasila Hinata, „podle mě to nevěstí nic dob…“
Větu už ale nedokončila. Venku za dveřmi se ozval hlasitý zvon a po chvíli na chodbě šly slyšet chaotické kroky skupiny lidí.
Naruto s Hinatou rychle vyběhli z pokoje. Všichni tam už byli.
„Kde si sakra byl Naruto?“ ptal se naštvaně Kiba, když ho viděl vybíhat z Hinatina pokoje.
Hinata se po těch slovech podívala do podlahy, celá zrudla a ťukala o sebe špičkami ukazováčků.
„Neřeš to teď,“ rozkřičel se na obranu Naruto, „a radši mi řekni, co se tu krucinál děje!“
„Dostali jsme zprávy o pohybu Ryouyou,“ ozval se ze tmy Fuuzakiho hlas.
Všichni se s trhnutím tím směrem podívali.
„Máme další misi.“
„Teď? Uprostřed noci?“ rozčilovala se Temari.
„Jako ninja máš být připravená 24 hodin denně,“ ozval se odjinud hlas Aiko.
„A co naši svěřenci?“ ptal se Shino.
„O ty se postarají stínový shinobi,“ ozval se další hlas a na chodbě se objevila další postava.
Narutovi se rozbušilo srdce. Sice to bylo jenom na okamžik, na malou chvíli však úplně zapomněl na Hinatu a díval se do bezedných očí Izumi.
„Počkat! To jako že my nejdeme?“ začal se pro změnu vyptávat Fuuzaki.
„Přesně tak,“ odvětila Izumi, „někdo musí hlídat veše svěřence. Mimo to nový správce v Luyi už byl jmenován, takže Keiji, Kyoshi a Kichiro tu budou co nevidět.
„Hmm… takže se konečně zbavím tý protivný báby,“ zaradoval se v duchu Naruto.
„Pojďte za mnou, ninjové z Listové,“ vybídla je Izumi.
„Ne všichni jsou tady z Listové, mladá dámo,“ postěžoval si pod vousy Kankurou, takže ho slyšela jenom Temari, která souhlasně (a trochu naštvaně) kývla.

Izumi je vedla stejnou chodbou, kterou je už předtím vedl Gonruo. Na konci zaklepala na veliké dveře a stejně jako Gonruo nečekala na vyzvání, než je otevřela.
Za nimi stál feudální pán, stále sledující krajinu za oknem. Izumi se jen uklonila a beze slova zase odešla.
„Prý pro nás máte další misi,“ ozval se Neji, když Tajine-sama nic neříkal.
„Ano, mám. Vypadá to, že s Ryouyou spolupracuje město Dras, nedaleko odsud.“
„Takže je naše mise stejná, jako ta první?“ ptal se Kiba.
Tajine se dál díval z okna, když zavrtěl hlavou.
„Ne, tentokrát je to jiné. Na naší straně už není moment překvapení, správce Drasu se nezměnil, pouze změnil strany a navíc,“ Tajine-sama se obrátil do místnosti, „Dras je hlavní město naší Západní provincie. Když nás zradil Dras, ztratili jsme kus Země Kopců. Obyvatelstvo je navíc na straně Ryouyou, takže můžete počítat s civilním odporem.“
„A co přesně je náš úkol?“ zeptal se Kankurou.
„Přivést mi správce Drasu. Bude obviněn z velezrady. Jděte!“
Ninjové kývli a vyběhli ven na chodbu. Dras. Hlavní město Západu.
„Vypadá to konečně na další dobrodružství, dattebayo!“
Konec dvacáté sedmé části.