Proud osudu 1

Tak tohle je náš první díl naší spoluautorský sériovky. Tento díl je napsanej mojí rukou. No co dodat asi jen Itadakimasu.

1.Díl
Bílo. Všude jen bílo. Teď se do něj vlévají všechny odstíny modré, červené a žluté. Tři základové barvy. Základové barvy všech ostatních. Bez nich by nebyly žádné jiné barvy. Jak se tak různě prolévají tvoří krásné obrazce, ale... Jestli to tak půjde dál. Skončí to nehezkou barvou. Stejně je to i s lidmi moc dobrých vlastností v jedné osobě může vytvořit moc špatnou osobnost. Jak se na světě říka nikdo není dokonalý! A nikdo nikdy dokonalý nebude.

„Vstávej! Prosím tě vstávej. Hned!“ křičí blonďatá žena na mladou dívku, která je v posteli. Obě dvě se nachází v malé místnustce. „No jo. Už vstávam.“ řekne dívka, ale ani se nepohne. „Thampir dělej. Zas přijdeš pozdě do školy!“ Zařve znovu blondýna a stáhne z Thampir černo – bílou deku. Jakmile Thampir ucítí na celém těle chlad, prudce se zvedne. Dívka teď byla zcela vidět. Měla světle blonďaté vlasy s fialovým a oranžovým melírem dlouhé až po pas. Oči měl nepřirozeně šedé a na sobě tmavě modré pižamo.

S vražedým pohledem na blondýnu procedila mezi zuby: „Nejradši bych tě zabila.“ Blondýna dělá jako by to neslišela a odejde z pokoje. Thampir se oblékla, udělá ranní hygienu, vzala batoh do školy a odploužila se na chodbu. Obula se a práskla dveřma od domu. Venku se nadechla čerstvého vzduchu a vyrazíla směrem do školy, ale jak zajšla za roh vyrazila úplně jiným směrem než se škola nachází.
Dojde do parku. V tuhle ranní hodinu sem skoro nikdo nechodí. Thampir ve svém okolí nikoho neviděla. Sedla si na lavičku uprostřed menšího paloučku a tašku položila vedle sebe.
Z hluboka se nadechla. Z ničeho nic se jí začal mlžit pohled. Několikrát zamrkala, ale pohled se jí nezlepšil. Začalo se jí dělat mdlo, až nakonec upadla do bezvědomí. Po té se stane něco nevídaného. Dívka ležící na lavičce v bezvědomí alias Thampir, zmizela v obláčku nafialovělého kouře.

Thampir se začíná pomalu probouzet. Pootevřela oči, ale nepříjemně jí zaboleli tak je zase zavřela. Po chvíli je otevřela dokořán. Bolest naštěstí nikde. Bylo šero, ale i přesto zhřetelně rozpoznala stromy kolem sebe. Posadila se a rozhlédla. Zrak jí padnul. Na dívku, která sedí u ohně nad nímž je zavěšen kotlík. Dívka měla stříbrné až bílé vlasy, učesané do copu co jí sahal až na záda.. Thampiriinu pozornost však upoutaly dívčiny oči. Byly fialové. Nikdy dřív takovéhle oči neviděla. Dívka měla na sobě také zvláštní oblečení. Měla tmavě fialové tříčtvrťáky s černým páskem. Na pásku byly zavěšeny kovové kruhy a brašničky různých velikostí. Měla černý rolák bez rukávů. Na obou rukách fialové návleky od loktů až k zápěstí. Po pravém boku měla upevněný bič. Na lévé noze bylo upevněno pouto s jakýsimi jehlicemi. Pod tím pouzdrem byla uvázaná jakási páskas vyrytým měsícem. Její pozoruhodný vzhled však doplňovalo tetování na jejím pravém rameni, které matně připomínalo draka.
„No tak jak vidím tak si se už probudila. Jak se cítíš?“ řekla ona dívka aniž by odvrátila oči od šálku, který držela v ruce.
„Co? Kde to sem? Kdo si ty? A co po mně chceš?“ nevydržela to Thampir a rozčíleně na ni zaječela.
„Na všechny tvoje otázky ti hnedka odpovím. Teď se pojď ohřát k ohni a dej si šálek čaje.“ řekla dívka a podívala se na Thampir.
Thampir se tedy neochotně zvedla a přisedla k ohni. Věděla, že to není rozumné věřit úplně cizí osobě, která má ke všemu u sebe zbraně, ale nemohla si pomoct její zvědavost ji přemohla. Dívka jí podala šálek čaje. Thampir ho opatrně přijmula a podívala se na jeho obsah. Ve světle ohně byla v šálku rozetnatelná tmavá tekutina. Přičichla k tomu. Tekutina krásně voněla neznámou vůní.
„Neměj strach a ochutnej. Určitě tě to uklidní.“ pobídla jí dívka.
„Nejsem rozčílená!“ řekla z ostra Thampir.

Několik vteřin Thampir váhala jestli se toho má napít. Nakonec přece jen ji spalovala žízeň, tak se napila. Ona tekutina jí překvapila sladko – kyselou chutí, která se přece jenom podobá čaji. Zachutnal jí.
„Tak...“ spustila ona dívka „chtěla jsi odpovědi na svoje otázky. Pořád na tom trváš?“
„Ano“ ujistila ji Thampir a znovu se napila čaje.
„Víš... Nejspíš budeš myslet že vše co ti tu vykládám je nesmysl, ale zdát se ti to bude jen proto, že jsi byla moc dlouho na jiném místě než si být měla. Nevím kde si celých patnáct let byla, ale nejspíš nikde na podobném místě jako já. Jesli se nemýlím jmenuješ se Thampir Juguu. Já jsem Orino Juguu. A...“
„Cože? Jak to myslíš celých patnáct let a jakto, že se jmenujem stejně?“začala se zase rozčilovat Thampir.
„Neskákej mi do řeči prosím. Proč se jmenujeme stejně? Na to je jednoduchá odpověď. Jsme sestry, přesněji jednovaječná dvojčata, ale jak se tak na tebe koukám... moc podobné si nejsme. A ano skoro celý tvůj život si žila na... Dá se říct v odlišném světě, než je tento. A já jsem tě sem přivedla.“ řekla už tvrdšeji Orino.
„Eeehh? Můžu ti věřit?“ zeptala se Thampir a podívala se jí do očí. Neviděla v nich lež.
„Měla bys, protože tě nedokážu vrátit zpět. A beze mne bys tady umřela při první příležitosti.“
„To je to tu tak nebezpečný?“
„Ano“
„A jak sem se vůbec dostala do... toho druhýho světa?“
„Nevím to úplně přesně. A k tomu je to delší příběh.“
„Tak sem s nim!“
„No. Když jsme se narodily byl náš klan pod útokem, nevím kdo na nás útočil. My jsme byli schovaný v nějakém domě. Útok se tam nakonec také dostal. Naše matka nás chránila. Byla vellmi silná. A jedno její jutsu se spojilo s protivníkovo a ty jsi byla uvnitř spojení. Ta jutsu společně vytvořily jakýsi portál a ten tě přenesl do světa, který znáš.“ dokončila Orino a napila se z šálku.
„Eeeh a co je to jutsu?“
Orino si povzdechla. „Ve tvém známém světě byste to nejspíš popsali jako... no asi... kouzlo. Všechno základní o našem světě tě naučim zítra.“
„Hmm a jak si mě sem dostala?“
„Na základě zkoumání těch dvou jutsu, které tě dostali tam.“
„A jakto, že si to pamatuješ?“
„Díky mému kekkei genkai, což je rodinná zchoptnost nějakého klanu, naše kekkei genkai se nazývá shukumeiteki no me (osudové oko) to mi umožňuje vidět úlomky minulosti. Někteří z našeho klanu mohli vidět jeden z možných úlomků budouctností nebo mohli táké vidět úlomky přítomnosti.“ vysvětlovala trpělivě Orino.
„Aha... A budu i já mít tu Kek..kei genkai?“
„Ano.Po značném tréninku by se mělo projevit i u tebe. Ale teď už tě zavedu do tvého pokoje. Strávíš tam zbytek noci a taky by si se měla převléknout v tomto oblečení by jsi vypadala dosti nápadně.“

Thampir se podívala na svoje džíny a červené triko s tmavým nápisem STOP SCHOOL, potom na oblečení Orino a neměla pochyby. Orino zavedla Thampir kousek dál do lesa, kde stála menší chatka. Vešli dovnitř do předsíně, Orino si sundala boty a vystoupla po schodech na dřevěnou podlahu. Thampir to zopakovala po ní. Z předsíně se dalo jít jen do podlouhlé chodby, vešli do třetích dveří nalevo. Tam byl nenápadný bíle vymalovaný pokoj v japonském stylu. Pokoj obsahoval jednu větší skříň, postel, noční stolek a vázu s kaméliemi.
„Ty jsem trhala sama.“ usmála se na ni Orino, když si všimla, že ustala očima na váze s květinami.
Thampir se na ni jen zamračeně podívala. Orino byla jen o malinko menší než Thampir.
„No tak dobrou. Ráno se prosím obleč do něčeho co najdeš v té skříni. A kdybys něco potřebovala mám pokoj hned naproti tobě. Dobrou noc.“ s těmito slovy odešla.
Thampir tomu nemohla uvěřit. Ještě před chvílí si bezstarostně dělala srandu ze školy a teď ji potká tohle. Sedla si na postel. To co si celou dobu tak usilovně přála se jí splnilo. Splnilo se jí, aby se její život od základu změnil a jak se zdálo tak změní. S těmito myšlenkami Thampir usnula.