Ameno 02

Nidaime

"Tak, Nidaime teď spí, ale tak za hodinku by se měl probudit. Támhle má připravené pití a jídlo. Moc ti děkuju, že ses nabídnul, že mi ho pohlídáš." rychle vysvětlovala Kurenai Shikamarovi jeho práci.
"Dobře, já se o to postarám... vždyť sem to slíbil." usmál se Shikamaru a pokračoval "Kdy se vrátíš?"
"Měla bych se vrátit kolem třetí. Doufám, že nebudou potíže, protože Nidaime je hodně hyperaktivní. Už se naučil lízt po čtyřech, takže se snaží všechno ochutnat a všechno zjistit. Budeš s ním mít hodně práce."
"To bude hračka, musim ho jen sledovat... a ty už radši běž, nebo přijdeš pozdě."
"Jo, máš pravdu, tak já jdu...a nepodceňuj ho, je to přecejen jeho syn..." nechala ve vzduchu viset tu nebezpečnou větu a zmizela.
"Todle já vim." říkal si sám pro sebe a šel do pokoje, kde spal Asumův syn.
Je vážně hodně podobnej Vám, Asuma-sensei. Já... slíbil jsem Vám, že pomůžu vychovávat "krále a královny" a proto jsem tady.
"Ááá... už si vzhůru?" řekl Shikamaru a koukal do postýlky, kde ležel malý chlapec. Náhle to dítě natáhlo své drobné ruce, usmívalo se a žvatlalo na něj. Opatrně ho zvedl a přenesl do obývacího pokoje, kde ho posadil do jeho dětské sedačky. Začal mu cosi povídat. Dítě bylo tak zaujaté, že přestalo i žvatlat. Jenže to netrvalo dlouho a Nidaime dostal chuť k jídlu. Říct už si uměl a tak spustil-Papa...papa...papa-tato slova pokračovala neúprosně dlouho. Shikamaru se rozhodl, že mu tedy dá připravené jídlo a odešel do kuchyně.
*TŘÍSK* bylo slyšet, jak odněkaď spadli skleněné, či porcelánové věci. *TŘÍSK* ozvalo se znova řinčení padajícího a následně rozbitého skla. *TŘÍSK* Shikamaru vyletěl tak rychle z kuchyně, že upustil talíř, na který chtěl dát jídlo pro to děcko. Když vešel do obýváku, nevěřil vlastním očím. Malý Nidaime seděl ve své židli, úsměv od ucha k uchu a připravoval se strhnout další část věcí z poličky. Naštěstí Shikamaru rychle zareagoval a zachytil padající věci včas.
"To teda ne prcku, takhle mi to ztěžovat..." vzal Nidaimeho do ruky a rozhodl se, že odteď bude vše dělat s ním na ruce. -Papa...papa...papa- spustil chlapec. Shikamaru jen nadhodil svůj pohled "Jsem tak děsně otrávenej" a začal ho krmit.
Dítě se najedlo a zase natáhlo na Shikamara ty sví ručky, usmívalo se na něj a žvatlalo. Ten mu jeho "mluvu" oplácel různými xichtíky. Když už je to oba přestalo bavit, podíval se Shikamaru na lednici, kde měl seznam věcí, co v takových případech dělat... stálo tam "Jeď s ním ven (kočárek je na chodbě za dřevěnými dveřmi)"
"Ták jo, jdeme ven." zazubil se a zvedl dítě, které bedlivě sledovalo, co se bude dít. Vyprošťování vozidla jednou rukou trvalo celkem dlouho, ale nakonec to zvládl. Položil Nidaimeho do kočárku, obul se a vyrazil.
"Ahoj... em, nevěděla sem, že děláš chůvu." podle se zašklebý Ino při pohledu na znuděného Shikamara, jak před sebou tlačí dítě v kačáře.
"Moc vtipný, ale plním slib..." při vyslovení těchto slov se mu zableskne vzpomínka.
"Slib?" nedochází Ině ale poté, co jí Shikamaru naznačí hlavou, aby se koukla do vozidla, tak jí vše dojde."Aha... je mu podobný že? Až moc, nemyslíš?" prořízla svým hlasem to ticho.
"Hmm... jo, je." snaží se jí Shikamaru odbít, aby mu dala pokoj... protože Ino je Ino a to znamená, že za chvilku to bude vědět celá Konoha.
"Jak vidím, si ukecaný jako vždy." začne Ino zase pošťuchovat.
"Já sem se tě neprosil, aby si tu byla se mnou." Shikamaru začínal bejt hodně podrážděnej.
"Jo, jo... klid." snažila se to ještě vyžehlit, ale jeho pohled jí naznačoval, že to nezabírá "Tak já už radši pudu, musim pomáhat doma v květinářství." rychle zamluvila svůj odchod, aby to nevypadalo, jako by jí vyhodil...ne kvůli němu, ale kvůli svému pocitu "podřazenosti".
Jak tak Shikamaru s Nidaimem chodili (více méně jezdili ) po vesnici, začal ten malý chlapec v kačáře jevit známky únavy.
"Jedem domů... Ať Kurenai nevrátim byt vzhůru nohama." pomyslel si Shikamaru a vyrazil "směr dům" takovou rychlostí, že Nidaime ani nestihl usnout. Rychle ho vzal a položil do jeho postele. V tom pokoji zůstal do té doby, dokavaď si nebyl 100% jistý, že spí. Pak zašel pro kočár, který nechal ledabyle stát venku a zajel s nim na jeho místo...teď se pustil do kuchyně, kde byl stále na zemi roztříštěný talíř.
"Sem zvědavej, jak Kurenai vysvětlím, kam zmizeli ty věci z poličky." říkal si pro sebe, když se z kuchyně stěhoval, společně se smetákem a lopatkou, do obýváku. Než však ale stačil cokoliv udělat, ozvalo se to dobře známé *PUF* a v obýváku stála Kurenai.
"Jsem tu trošku dřív, protže to skončilo..." nedokončila větu a jen zůstala stát s němým úžasem nad tou spouští.
"Promiň," začal se omlouvat Shikamaru "šel jsem mu udělat to připravený jídlo a nechal jsem ho tady o samotě v tý židli." a ukázal rukou. "Abych řekl pravdu, nečekal jsem, že začně stahovat ty věci pod těma soškama, nebo co to bylo."
Kurenai se jen uculovala, než konečně řekla "Vidiš, já jsem tě varovala, ale ty sis nedal říct."
"To je všechno co mi řekneš? Vždyť ti rozbil půlku věcí z tý poličky jen kvůli tomu, že jsem ho nehlídal tak, jak sem slíbil." nechápal Shikamaru
"Jó, abych řekla pravdu, tak tohle jsem čekala, takže to, o co jsem nechtěla přijít, nebo by mi to hodně vadilo mam prozatim v krabici na půdě." ušklíbla se a pomohla Shikamarovi se sbíráním střepů.
"Hotovo!" řekla vítězoslavně Kurenai "Děkuju."
"Hmm... jestli děkuješ za to rozbitý, tak vážně neni zač."
Kurenai se rozesmála a nabídla Shikamarovi něco k jídlu a čaj. Ten pozvání přijal (He, chytrák jeden... snídani u Choujiho a oběd u Kurenai... kde bude mít večeři?). Když se najedli, tak poděkoval, rozloučil se a odešle.
"Děkuju! A jestli ještě někdy budeš mít chuť, tak ho můžeš pohlídat." volala za ním šťastná Kurenai.