Panoš aneb ztracená princezna 4. díl-Není vše tak jak se zdá

Není vše tak jak se zdá

Blížilo se poledne a Hinata byla stále zalezlá v posteli. Nejraději by nevstávala. Jenže musela, ne proto že by chtěla ale proto že jí to Tsunade přikázala.
„Holčičko vstávej! Zmeškala si snídani a za chvíli bude oběd! Co je s tebou si jako v mrákotách? Že ty si se zamilovala?“ Hinata mlčky vstala a dokonce přikývla i když přitom myslela na někoho úplně jiného než by měla.
„To je skvělé! Hned jsem věděla že si s princem padnete do noty!“ radovala se Tsunade a Hinatu tak dohnala k úsměvu a tak trochu i k úšklebku.
„Mami, co se vlastně stalo s mím otcem?“
„C-co že?“ Tsunade si myslela že asi špatně slyší. Hinata se o to nikdy přece nezajímala.
„Ptala jsem se co se stalo s mím ot...“
„Já vím na co jsi se ptala!“ skočila jí Tsunade do řeči.
„Ale nechápu proč se ptáš!“ podívala se nechápavě směrem kde se Hinata oblékala. Ta už ale byla dávno oblečená a dívala se zasněně z okna.
„Já jen..nedávno jsem zaslechla takový rozhovor. Slyšela jsem někoho říkat že je divné to zmizení mého otce a mé sestry. Nikdo prý nechápal co se tenkrát stalo když si prý porodila dvě dcery ale nakonec jsi jim uvedla jen mě! Prý se to o dvouch dcerách mělo ututlat ale někdo kdo byl u porodu to prý vypustil ven. Král že s druhou dcerou odešel ze zámku a ty jsi si nechala mne. Pak prý že král zemřel a ta dívenka, že bůh ví kde je jí konec. Někdo říká že zemřela společně s králem, někdo že se toulá nebo se jí někdo ujal a někdo říká že prý žije na zámku a pracuje tam jako služebná!“
Tsunade zkoprněla. Do očí se jí nahrnuli slzy, radši se otočila aby to Hinata neviděla.
„To je blbost! Nikdy jsem neměla dvě dcery! Tvůj otec zemřel když si byla malá to je vše!“ a odešla. Hinata ale svou matku znala víc ne dobře. Věděla že tu něco nehraje. Byla to ale skutečně pravda? Opravdu měla sestru? Starší sestru?

Sai nastavoval svou tvář slunci.
„Měli bychom jít princi! Brzo bude čas oběda! Určitě už na nás čekají!“ zvedl se a pohlédl na prince který seděl dál.
„Ať čekají! Nemáme sebemenší důvod se tam vrátit!“
„Ani kvůli princezně?“
„Včera jsem ti něco říkal ne? Ne nemám!“
„Jenže já ano! Jsem její panoš né váš!“ otočil se a vydal se ke koni.
„Počkej Sai, nechoď! S tebou je to lepší než s princeznou! Ještě chvíli a pak pojedeme slibuji!“
„Sliby chyby!“ pousmál se Sai ale zůstal. Sasuke vstal a jakoby někam šel, šel za Saie, strčil do něj a Sai se kutálel dolů, naštěstí se zachytit za princův rukáv. No naštěstí, jak pro koho, princ kutálel s ním. Když se dokutáleli vybouchli oba ve velkém smíchu.
„To vám nedaruji!“ vyskočil Sai a běžel k potoku, princ běžel samozřejmě za ním. Sai na něj začal cákat vodu a on mu to oplácel. Z chvilky se stala hodina a ani jeden se neměli k odchodu.

„Kruci kde jsou!“ rozčiloval se král který už i s princeznou, královnou a Narutem seděl u stolu. Jen jejich židle byli prázdné.
„Otče klid! Není vůbec jisté že jsou spolu!“ napomenul ho Naruto.
„Ne? Sasuke vždycky přišel včas! Ten panoš Sai ho jen kazí!“ rozčiloval se dál.
„To není pravda! Sai je náhodou správně vychovaný, asi se jim něco stalo, jinak by se nezpozdily! Ještě chvilku počkáme!“ vložila se do toho královna.
„Mě se na tom Saim od začátku něco nezdálo! Ale já to tak nenechám!“ přešel královniny slova bez povšimnutí.
„Otče dost!“ okřikl ho znovu Naruto. Král už tedy mlčel ale byl nervózní ,což bylo vidět, a svou nervozitou znervózňoval i ostatní.

„Princi nerad kazím zábavu! Ale z chvilky už se vyklubala hodina a půl! Myslím že král nebude nadšený! Už bychom vážně měli jet!“
„Ale..“chtěl něco namítnout.
„Jaképak ale? Slíbil jste to! Takže jedeme a bez řečí!“ rozkázal Sai a opravdu se tak stalo.
„Rozkaz šéfe!“ mumlal Sasuke cestou ke koni. Samozřejmě to Sai zaslechl a musel se ušklíbnout. Prej šéfe!
Když dorazili, ještě pořád se na ně čekalo. Vešli do jídelny a omluvily se. Usedli na svá místa a chtěli se pustit do jídla. Naruto se musel uchychtnout když viděl jak to dělají sehraně. Každý jejich pohyb byl na chlup stejný. I Hinata to zpozorovala a radši si odkašlala aby zakryla svou touhu po smíchu. Hned po ní si odkašlal král ale úplně z jiného důvodu. Oba se na něj úplně stejně podívali že i královně Tsunadě začali cukat koutky.
„Vy nám nepovíte kde jste byli?“ ptal se král ještě klidným tónem.
„No v lese na projížďce!“
„Trochu jsme zapomněli na čas..“ doplnil ho Sai.
„Trochu? Hodina a půl není trochu! Já si vyprošuji aby nějaký panoš kazil mého syna!“ rozkřičel se král.
„Vždyť se zas tak moc nestalo!“ špitl Sai ale král ho přesto slyšel.
„Nebuď drzí! Sasuke se má sbližovat s princeznou a ne jezdit někde po lesích s klukem který nemá ani na kaničky do bot!“
„Otče přestaň! Sai za to přece nemůže! Byl tam se mnou a on říkal ať už jedem ale já neposlechl! Je to moje vinna ne Saiho!“
„Dobrá! Tak tedy, teď bychom se mohli taky na obědvat!“
„Přešla mě chuť!“ Sasuke vstal a rázným krokem odešel. Saie se chtěl vytratit za ním ale musel si počkat na vhodný okamžik. Nakonec se mu to povedlo. Když chtěl vejít do pokoje, dveře byli zamčené. Tomu Sai nerozuměl, princ se přece nikdy nezamykal! Ještě že jeho pokoj nebyl moc vysoko. Snadno k němu vyšplhal a otevřeným oknem vklouzl dovnitř. Ocitl se v koupelně. Vešel do další místnosti kde byl Sasuke. Ale nebyl sám. Vytřeštil oči na líbající se dvojici. Někde tam uvnitř v místech ho bodla ostrá bolest, tedy spíš Sakuru ale jak to? Jsou jen kamarádi! Nemohl si pomoci ale měl děsnou chuť té služce, ve které poznal Karin, jednu vrazit.
„Ehm!“ odkašlal si. Sasuke se od Karin okamžitě odtrhl div neskončila na zemi.
„Sai já ti to vysvětlím!“ vyšlo ze Sasukeho když Karin s nadávkami běžela pryč.
„Mě nemusíš nic vysvětlovat! Nejsem tvoje holka...jen myslel jsem že si říkal že tě tahle už vůbec nebere!“ zeptal se nenápadně Sai.
„Nelhal jsem, jen, potřeboval jsem útěchu, myslel jsem že mi potom bude lépe ale není. Můj otec je strašný, na Karin mi nikdy nezáleželo! Moc se ti za otce umlouvám je trapný jak veškerou vinu svaluje na ostatní jen abych já vyšel čistý jako lilie!“ Sai přikývl.
„Nesmíš to vidět tak černě, tvůj otec není zlí má tě rád a snaží se pro tvoje dobro! Jenže, je až moc tím dobrem pro tebe zaslepený. To nevadí asi hold ty naše vycházky budeme muset zrušit!“
„To ani náhodou!“ namítl Sasuke.
„Jen kvůli němu? On se uklidní! Pojď někam tě zavedu! Je to tam nádherné!“ Sai pro změnu zavrtěl hlavou.
„Já si musím ještě něco zařídit ale běžte tam, aspoň se uklidníte, vyčistíte si hlavu a vše bude Okey!“ Sasuke chtěl sice něco namítnout ale nakonec souhlasil a šel pro koně. Sai chtěl jít ale jako Sakura, ne jako Sai. Proto se rychle převlékl do svých obvyklých šatů, sundal si čepici, učesal se. Poté se vydala po princových stopách a sledovala ho. Když dorazily k místu, objela ho, schovala koně a začala si prozpěvovat a tak došla kousek k místu kde seděl Sasuke. Došla k malému jezírku s vodopádem. Vylezla až nahoru kde vodopád začínal a tam se posadila.
Sasuke ten zpěv zaslechl a zalíbil se mu natolik že zatoužil poznat toho kdo takto zpívá. Šel po hlase a došel k malému jezírku s vodopádem na kterém seděla růžovlasá dívka. Páni tak krásný zpěv jsem ještě neslyšel. To není možné že by právě tahle dívka, ta která mi tak pije krev! No radši půjdu aby mě náhodou nezáhledla! A už už chtěl odejít, když mu někdo skočil na záda.
„Copak vás sem přivádí princátko!“ zaznělo mu u ucha. Byla to Sakura.
„Ty ne (Jak kecáá xD) a slez ze mě!“
„Nebo co?“
„Nebo tě shodím!“
„To by jste neudělal!“
„Proč myslíš?“
„Něco mi říká že vám je to příjemné! Asi instinkt!“
Měla pravdu a Sasuke to dobře věděl. Neudělal by to. Její přítomnost na něj působila tak nějak omamně a na ní taky.
Sakura nasála jeho vůni. Neuměla si to vysvětlit ale voněl po kafi.
„Není mi to vůbec příjemné!“ lhal.
„Sle..“ nedořekl protože ucítil na svých zádech pohyb. Byla to ona a lezla z něj dolů. Ovšem zůstala stát za ním a dýchala mu svůj horký dech, poháněn zvýšeným tepem který se u ní vyskytoval jen v jeho přítomnosti, na krk. Což si neuměla vysvětlit a nemohla s tím nic dělat.
Měl z ní husí kůži, ta dívka, jejíž krása bere dech a kterou na žádné princezně nespatříte. Hinata sice byla spanilá a krásná ale jinak, jinak než Sakura. Sakura byla nebezpečně krásná, Hinata spíš stydlivě, myšleno doslova. Sakura se byla jako lev za to co chtěla aspoň jí tak vždy viděl a myslel si to o ní. Možná ho tak zarazilo že ho poslechla a slezla z něho.
„Princi?“ špitla tiše ale tak aby jí slyšel.
„Ano?“ řekl schválně chladně.
„Dávejte si dobrý pozor! Ne všechny věci jsou tak jak se zdají!“ řekla a zmizela daleko v lese. Chtěl jí sledovat. Vážně ano jenže nohy ho neposlouchali. Dělali si co chtěli v tuto chvíli stáli na zemi jako přikované.
Jak to myslela? Ne všechny věci jsou tak jak se zdají? O čem to ta maličká mluvila? Hlavou mu běželo tolik otázek. Nechápal jí ale zároveň by jí chtěl znovu vidět. Přiměl se k pohybu. Později i k běhu až dorazil k místu kde se uprostřed lesa najednou rozléhal plac s malým jezírkem. U jezírka byl keř na kterém měl někdo odložené věci které on moc dobře poznával. Bylo ticho jen občasné šplouchání hladiny ho přerušilo. Najednou vyplavala z pod hladiny dívka jemu dobře známá. Měla sitě růžové vlasy a ty nejzelenější oči které kdy v životě viděl. Pocítil zvláštní pocit. Srdce se mu rozbušilo a tlak mu značně stoupl.
I ona při pohledu na něj ztuhla. Co tu k sakra dělá? To mě špehuje nebo co?
„Co chceš?“ promluvila do mrtvého ticha.
„Jak si to myslela?“ řekl s ledovým klidem což jí tak trochu vyvedlo z míry.
„Tak jak jsem to řekla! A teď tě prosím aby si odešel!“
Sasuke se usmál ale nebyl to příjemný úsměv spíš takový opovržlivý a posměšný už z něho se dala vyčíst odpověď.
„Ne! Co bych na tobě viděl?“ zavrtěl hlavou s úšklebkem na rtech.
„Jak chceš!“ ledově se usmála a pomalu kráčela směrem k němu. Byla nahá. Zaskočila ho ale oči z ní nespouštěl. Měla tak krásné krásné tělo. Dokonalé bez jediné chybičky. Měl co dělat aby se udržel a nevrhnul se po ní. Už tak ho to dost vzrušovalo. Proč to dělá? Zahrává si s ním což on nesnášel, nesnášel když mu někdo říkal co má dělat nebo jak se chovat a to že si s ním někdo zahrával už vůbec ne. Proto hned nahodil ten svůj ledoví výraz. Sakura přišla těsně k němu podívala se mu do jeho očí. Toužila dotknout se tváře a smět ho políbit stejně jako Karin před chvílí v pokoji. Jenže proč? Vždyť ho nenávidí, nic k němu necítí! Je to jen kamarád a to už jen pokud de o Saie a ne o ní! Stejně ale zvedla svou ruku a přejela s ní po jeho tváři. Nečekal to ale neuhnul ač ho to rozpalovala nic neudělal. Nesměl. Byla nepřítel! I když si musel přiznat že velice krásný a přitažliví nepřítel. Jenže i kdyby byla krásná a dokonalá a i kdyby nebyla nepřítel pořád měla jednu vadu, byla zadaná. Sai by mu tuhle zradu nikdy neprominul! Proto vzal její ruku do svojí a sundal jí ze své tváře. Nechtělo se mu jí pustit ale musel.
„Krásná, nebezpečná a ještě k tomu mrcha bez srdce?“ prohodil jako by mimochodem a vysloužil si od ni facku.
„Nic jsem vám neudělala! Přestaňte se tu do mě navážet! Neznáte mě! Proč bych měla být mrcha bez srdce he?“
„Hladíš mě po tváři, stojíš přede mnou nahá a přitom si zadaná, podvádíš mého přítele!“ Nechápal její pohrdaví úšklebek. Vzala si své věci a převlékla se do nich až potom když stála před ním už oblečená mu před tím než zmizela něco řekla.
„Už jsem říkala že není vše tak jak se zdá!“ a zmizela. Tentokrát už se nepřinutil jí pronásledovat.