Já vím...

Možná někomu vážně bude připadat, že je to zvláštní. A ono je. Ale dala jsem do toho sebe. Teď to sice nemůžu ani vidět, protože nevím, co si o tom pomyslíte. Bolí mě hlava když to po sobě čtu, snad to na vás tak působit nebude.

Já vím...

Když jsem byla malá, ráda jsem četla knihy. Obzvláště nejraději ty o velkých hrdinech, o jejich odvážných činech. Milovala jsem ty silné příběhy postav, které šli svou cestou a nikdy z ní nevybočili, a když už, tak ji nakonec vždy nalezli.
Šli svou cestou, napříč nebezpečím, ke svému cíli. Obdivovala jsem je… a snila o nich, tak jako každý…
Později jsem knihy musela odložit, staré sny vrátit do zaprášených polic. Přidala jsem se k ostatním, tak, jak to káže pravidlo našeho světa. Mého vlastního světa.
Ale nepřestávala jsem doufat, že jednou… se stanu jedním z nich. Hrdinou.
Že má slova a mé vědomí nabudou síly skály, že budu vědět, jak se zachovat. Co kdy dělat. Nikdy jsem to nepřiznala, tajně jsem doufala, že ve mně hrdina dřímá. Dřímá, krásně a tajemně. A až se jednou projeví, vše se změní, můj život, že najednou bude všechno jinak. Správně, jasně.
Myslela jsem, že potom se už nebudu bát, nebudu se skrývat…
Čím starší jsem byla, tím více jsem si uvědomovala, že je to nesplnitelné očekávání. Nesmyslné a zoufalé, jež se nikdy nenaplní.
Každý není hrdinou, slyšela jsem říkat svůj vlastní hlas, vlastně málokdo jím je. Málokdo rozvine svá křídla malého ptáka, aby poté vzlétl jako cílevědomý orel…
Chtěla jsem sílu, která se v mém světě přeceňovala. Tolik jsem chtěla sebedůvěru, cílevědomost, rozhodnost. Prahla jsem po všem, co mi chybělo, co se chvělo kdesi uvnitř mě nepatrným drobným bytím, ale to mě nezměnilo.
Říkala jsem si slova odvahy, která s neskutečnou sebedůvěrou říkali mí hrdinové. Ale stejně jsem potom nedokázala nic. A moc dobře jsem si to uvědomovala. Vkládala jsem naděje do toho, že pokud se budu opravdu snažit, dokážu něco. Marně jsem roky hledala odpovědi na své otázky a přitom se bezúspěšně snažila. Přineslo mi to hodně bolesti, bludné hledání „odvahy“, celou tu dobu…
Dnes, když tu stojím, však vidím všechno jasně.
Vím moc dobře, že jsem se nezměnila. Ani trošku. Ani jediný kousek na mě není o nic lepší. Nejsem silnější, jak si myslí moje okolí. Jsem slabá, stejně jako předtím. Naznám odpovědi, neznám svou cestu a vím, že ze mě už nikdy nebude krásný motýl, nevykvetu v krásnou květinu, neroztáhnu svá křídla. Nenajdu svůj sen.
Nikdy ze mě nebude hrdina, mé jméno bude zapomenuto, já budu zapomenuta. Nedokážu přelstít svůj osud.
A proto přes vše, co jsem si kdy namlouvala, jsem se rozhodla být sama sebou. I když slabou, ubohou a pouhou, ve své hlouposti a špatných neuvážených rozhodnutích.
Uzumaki Naruto, hrdino, budu zapomenuta. Ani nápis na černém kameni ze mě nezbude, to všechno vím… Ale právě teď jsem se rozhodla pro tebe zemřít.