Panoš aneb ztracená princezna 5. díl-Musím vás znát

Musím vás znát

Sai dorazil do pokoje o chvilku dřív než Sasuke. Sasuke si ho nevšiml a jakmile přišel do pokoje začal se převlékat. Sai ho se zájmem pozoroval ale jakmile byl už jen ve spodním prádle radši rychle zakročil.
„Ehm..“ ozval se.
Sasuke se lekl až nadskočil. Obrátil se na Saie s udiveným výrazem.
„Uf to jsi ty, už jsem si myslel že je to Karin! Vůbec jsem si nevšiml že si zde!“ omluvil se.
„To je v pohodě! Karin? Nestrašte a prosím vás ne tak nahlas ona má uši všude!“ hraně se zhrozil.
„Jak to myslíš?“ nechápal.
„Tuhle jsem se o ní bavil s Hinatou a ona se tam najednou objevila!“
Sasuke se rozesmál. Je fakt že Karin je trochu vlezlá a slyší vše co nemá.
„To je fakt!“
„A co to že o Karininu společnost najednou nestojíte?“
„Mám tebe!“ vtipkoval.
„Kdyby vás slyšela! Raději se jděte do převléct zachvíli bude večeře a i když se mi na ní vůbec nechce, musím a navíc by tentokrát mohl král ocenit že jdeme v čas!!“ zazubil se Sai.
„Podle mě to neocení ale aspoň nebude mít zbytečné řeči!“ Oplatil mu úsměv a natáhl si nohavice. Sai se na něj se zalíbením podíval. Měl krásný úsměv, takový v životě neviděl. Jejich oči se střetli. Ucítil zašimrání okolo žaludku. Co se to s tebou sakra děje? Sakuro vzchop se! Nadávala si v duchu.
Ani on nebyl chladným. Ty jeho oči už někde viděl. Přitahovali ho jako magnet. Na první pohled optimistické a veselé ale na druhý, tam hluboko byla bolest a zatrpklost. Asi si toho hodně prožil. Sai to měl naopak on u jeho očí na první pohled spatřil chlad, bolest a zatrpklost ale na druhý radost a optimismus. Byli jako vítr a oheň. Když by byl malí plamének, vítr by ho zažehnul, stejně jako u nich na začátku. Jenže postupem času ten plamen sílil a díky větru byl větší a větší.
„Je ti něco?“ vytrhl ho princ ze zamyšlení.
„Ne princi! Jen jsem se tak, zamyslel!“ pousmál se.
„Dobře ale teď už pojď, nerad bych přišel pozdě! Ne kvůli sobě ale kvůli tobě. Víš jak to dopadlo minule!“
„Vždyť to říkám!“ zasmál se Sai a běžel na chodbu.
Sasuke se, také se smíchem, vydal za ním.
„Ale ještě než půjdeme na večeři, tas Sai!“ vytáhl na něj svůj kord.
Sai se ohlédl a zastavil. Vytáhl ze svého pouzdra svůj kord a tasil. Postavil se do obraného postoje a usmál se na prince.
„Dlouho vás nikdo neporazil?“
„Ještě nikdy, nikdo mne neporazil!“ odpálkoval ho s pouhým úšklebkem.
„Bude mi potěšením být první.“
Sasuke se na něj rozeběhl a zaútočil. Sai ho zablokoval a provedl výpad. Ten zase odrazil Sasuke.
„Jde ti to!“ pochválil Saie.
„Nečekejte že vás pochválím!“ uškrnul se a opět učinil výpad.
Sasukeho nevykryl ale stačil uskočit. Jenže Sai už byl zase u něj a opět útočil. To Sasuke stačil vykrýt jenže v tu ránu se jejich obličeje setkali těsně u sebe. Oba dva cítily horký dech toho druhého a také zrychlený tep. Bylo to ale proto že právě bojují a nebo to mělo jiný důvod? Sasuke se zhluboka nedechl a ucítil třešňově sladkou vůni. Ta vůně jako by ho omámila. Vůbec to nechápal. Musel zatnout pěst aby překonal pocit touhy se ho dotknout. Sai se usmál. To ho vyvedlo z míry úplně.
Zaútočil a v tu ránu neměl princ meč, ležel na zemi a u hrudníku měl špičku kordu.
„Dávejte pozor princi! Nepozornost ne nevyplácí!“ zašklebil se a podal princovi pomocnou ruku.
Sasuke jí ale nepřijal. Bál se toho co by se stalo. Raději vstal sám.
Hodiny odbyli.
„Kruci! Už zase jdeme pozdě! Dělejte veličenstvo, máme minutu na to zmáknout celí zámek! Kdo tam bude dřív? Schválně. Tři, dva, jedna...teď!“ odstartoval a vyběhl.
Princ mu byl v patách, jenže on byl mrštný a v nohou měl sílu. To princ taky a dokonce si myslel že už má vyhráno. Jenže Sai se nedal a tak oba na jednou vtrhly do sálu a byli strašně vysmátí. Smích je ale přešel když spatřily králův pohled.
„Mi se snažily otče, jenže nás zdržely kordy!“ vysvětloval zadýchaně Sasuke když si sedal.
„Aspoň nelži! Bůh ví co jste zase prováděli. Pomalu toho začínám mít dost, ale že jste dnes přišli pozdě jen o dvě minuty, prominu vám to!“
Sasuke i Sai si oddychli.
„Mám takový pocit že to není proto že jsou to pouhé dvě minuty, nýbrž proto že princezna s Narutem tu také ještě nejsou!“ upozornil Sasuke.
Sai si toho všiml až teď. Musel se pousmát. Bude si muset s Hinatou v nejbližší době promluvit.
„No ano, také je to důvod!“ přiznal otec.
„Ale to neznamená že teď taky někam půjdeš! Počkáme na ně stejně jako včera na vás!“

„Už bychom měli jít, otec určitě zuří. Včera přišli pozdě oni, dnes mi to se mu nebude líbit!“ pronesl smutně Naruto.
„Ne Naruto, nechoďme ještě. Je mi tu s vámi tak dobře! Nechci tento pocit ztratit Nechoďme ještě, prosím!“ pohlédla na něj smutným pohledem.
Naruto si k ní klekl a vzal její obličej do svých dlaní. Nemohl se na ní dívat, pohled na její smutnou a utrápenou tvář mu trhal srdce.
„Slibuji vám, že dřív nebo později něco uděláme. Teď máme svázané ruce, jak já tak vy. Věřte mi že kdybych mohl, nejraději bych celí den strávil s vámi! To mi věřte. Tady na téhle mýtince, je to tu jako v ráji!“
„V ráji? Vy víte jak vypadá ráj?“ podivila se Hinata.
„Ne to ne, ale ráj je přece tam kde je člověku nejlépe a s vámi Hinato, s vámi já mám ráj všude!“ sladce se usmál.
Hinata se k němu naklonila a políbila ho. Její ruce zamířily k jeho zádům aby si ho přitáhli blíže a zároveň je hladila. Později její ruce zabloudily k jeho zlatavým vlasům. Naruto jí polibek s velkou chutí oplácel. Věděl že právě dělá něco co by se jeho otci nelíbilo ale nemohl si pomoci. Hinata byla tak okouzlující. Její oči, její vlasy, její pleť, její krása všechno na ní bylo výjimečné. Nemohl uvěřit že zrovna on má takové štěstí že se zamilovala do něho. Jenže co je mu platná láska proti otcovým příkazům. Nemůže nic dělat. Leda by utekli, jenže to on nechtěl. Chtěl se tomu postavit čelem. Však ono už to nějak dopadne.
Oddálil se od ní a objal jí.
„Miluji tě Hinato, a vždycky budu!“ pošeptal jí do ucha.
„Miluji tě Naruto, a vždycky budu!“ zopakovala až se oba zasmáli.
Náhle se jejich pohledy střetly. Bylo to jako, jako by někdo zastavil čas, jako by nikdo jiný krom nich neexistoval, jakoby záleželo jen na nich jestli bude lidstvo pokračovat. Tak moc po sobě toužily, tak moc. Stačilo aby jeden z nich udělal malinký pohyb a v tu ránu byli nerozdělitelný celek. Nezajímal je čas. Zapomněli na to že na ně někde někdo čeká. Ať si počkají! Oni dva mají času dost...

Sasuke se Saim pozorovali hodiny visící na stěně a nudili se. Museli sedět u jednoho stolu už nejméně dvě hodiny a při tom jim nesnesitelně kručelo v žaludku.
„Nechci nic říkat ale jestli do pěti minut nepřijdou sním tady Saie! Buď nech přinést jídlo a nebo nás tu nevězni!“ bouřil se Sasuke.
„Sasuke jasně jsem řekl že...“
„Králi, Sasuke má pravdu i já mám hlad! Když nepřišli jejich problém nedostanou najíst!“ vložila se do toho královna.
„Tak dobrá! Nechte přinést jídlo!“ rozkázal.
Když konečně jedli, nikdo se neměl k řeči.
„Dnes se u nás bude pořádat bál, takže Sasuke v osm, PŘESNĚ, jasné!“ zdůraznil slovo přesně.
„Jistě otče!“ zazubil se.
„Budeme tam!“ dodal.
„Budeme? O Saiovi nikdo nemluvil! Jo vlastně možná bychom tě mohly zařadit do naší obsluhy jeden služebník nám odpadl takže...“
„Co prosím? Pokud vím nejsem váš sluha ale královny Tsunade takže vám nic dělat nebudu! Nevím proč mě nmáte rád, co jsem vám udělal to fakt netuším ale já se od vás nenechám ponižovat. Ano jste král ale ne můj!“ odporoval Sai.
„Co si to...“
„Nic! Jen jsem se odvážil říct pravdu!“ vstal a odešel (a nezapomněl za sebou prásknout dveřmi)
„Co si ten váš sluha o sobě myslí?“ zuřil král.
Tsunade ale mlčela. Měla sto chutí mu něco odpovědět ale svou poznámku spolkla.
„To si přehnal otče! Promiň ale Sai měl pravdu, je to přeci jen panoš ne nějaký sluha a navíc ještě nepatří mezi naše lidi! Omluv mne jdu se mu za tebe omluvit!“ vstal a odešel.
„Nikam nepůjdeš! Slyšíš! Vrať se!“ křičel ale Sasuke ho ignoroval.

„Děkuji vám!“ líbl jí na nos.
„Za co?“ nechápala a přitiskla se k němu ještě víc.
„Za tohle, nebudete to se mnou mít jednoduché ale já se vás nikdy nevzdám teď už ne! A nevzdal bych se vás ani před tím!“ pohladil jí po vlasech a objal.
„Já bych vám to nikdy nedovolila. Třeba to co jsme udělali byla chyba, třeba ne, nevím ale přísahám že i kdyby to chyba byla, nedovolím vám abyste mne opustil! Možná že bych neměla na vybranou ale raději bych zemřela než žít bez vás!“
„Ne, neumírejte kvůli mně to bych si neodpustil!“
„Miluji vás princi víte to?“ špitla.
„Ano ale říkejte mi to ještě, moc hezky se to poslouchá!“ pousmál se.
„Miluji vás, miluji vás, miluji vás...kruci!“ vykřikla najednou a posadila se.
„Co se děje?“ nechápal když vstala a začala na sebe házet oblečení.
„Večeře! To bude průšvih!“ naříkala.
„Klid Hinato, už se stmívá určitě je po večeři. Možná otec bude zuřit ale teď s tím nic neuděláme!“ ale už se také oblékal.
„Asi máte pravdu. Jen mám takový neblahý pocit že jsem zavařila Sakuře...“
„Sakuře?“
„Tedy Saiovi!“ rychle se opravila.
„Eh? Princezno netají te mi něco?“ nadzdvihl obočí.
„Ano ale slibte že to nikomu neřeknete!“
„Slibuji!“
„Sai je dívka, Sakura...“
„Sakura? Zajímavé...tohle bude ještě hodně zajímavé!“
„Můžete mi pomoci? Nejde mi to zašněrovat!“ usmála se.
„Ale jistě a rád!“ přistoupil k ní a šněroval.

Sasuke vtrhl do pokoje a horečnatě hledal Saie. Měl pocit že tohle všechno zavinil on. Nebýt jeho, otec by si na něj nikdy nezasedl.
„Sai!“ křeče ale nikdo se neozýval.
Všechno prohledal ale nikde ho nenašel. Byl s rozumem v koncích.
„Kde by mohl být?“ vrtalo mu hlavou.
Sedl si na postel a přemýšlel o tom všem. O té růžovlásce, o Saim a o Hinatě s Narutem. Na Sukaře ho zaujala ta její neuvěřitelná nezkrotnost a na Saim, vlastně to samé nemohl si pomoci ale Sai mu připadal známí. Ty jeho oči. Tak krásné a jeho chování. Tvrdohlavá, přímá, nezkrotná ale přitom tak něžná na kluka. Takovou povahu u nikoho nepoznal.
A v hlavě mu vrtala ještě jedna věc Co chtěla říct tím „Není všechno jak se zdá?“ to nechápal. Vždyť vše je tak jak má být. Teda až na Hinatu a Naruta ale se Saim a se Sakurou to je nějaká pitomost.
Pomalu se začal připravovat na ples. Měl ještě půl hodiny a pořád sledoval dveře jestli do nich nevejde Sai. Jenže čas se krátil a Sai nikde...

Sai byl u Hinaty v pokoji a prohlížel se v zrdcadle. Sundal si klobouk a vlasy spadly jedním pohybem dolů. V klučičím oblečením a vlasech někam k pasu vypadala zvláštně ale tak nějak hezky zvláštně. Takhle kdyby mě vyděl Sasuke! Blesklo jí hlavou a musela se nad tím pousmát.
Rychle ze sebe shodila oblečení a oblékla se do krásných bledě modrých, nabíraných šatů. Dekolt byl jemně posázen modrými, vyšívanými růžemi a sukně byla jeho kdyby jí vyfoukal sám vítr. Když do pokoje vrazila Hinata a pochválila jí to, poprosila ji ještě o vyčesání vlasů a poté udělala to samé jí. S tím rozdílem že ona měla šaty do fialova.
„Hinato..kde si dnes byla?“ zeptala se šibalským úsměvem Sakura.
„Eh..no s...s...s Narutem! Sakuro, já zažila něco tak neuvěřitelně krásného! On, on byl tak neuvěřitelně něžný! Nemůžu se dočkat až ho zase uvidím!“ vzdychla Hinata.
„Máš štěstí, jistě máš to složité ale poznala si opravdovou lásku...“
„A co ty a Sasuke?“ dovtípila se.
„Nic...on, j-já nevím co si myslet. Je to složité možná ho miluji ale zároveň, ty neustále hádky, baví mne to. Možná kdybych ho znala jen jako Sakura, asi bych ho nenáviděla ale jako Sai sem poznala i jeho dobré stránky. Navíc Hino, on tak krásně voní!“ rozplývala se.
„Hihi, není láska úžasná?“ smála se.
„Je...když jí máš s kým prožívat!“
„Neboj! Ono to nějak dopadne! Musím jít! Přijď o chvíli později ano?“
„Jistě!“ přikývla.

Sasuke byl celí nesvůj. Pořád doufal že Sai přijde. Věděl že bez něj to tu bude nuda. Naruto bude potajmu cukrovat s Hinatou a on se bude nudit. Strašně ho štvalo co otec řekl ale i to že se Sai vypařil. Měl o něj strach.
„Kde jen může být?“ běželo mu hlavou stále dokola.
„Sasuke! Vyzvi taky Hinatu k tanci! Pořád s ní tančí jen Naruto co si princezna pomyslí?“ bědoval král.
Sasuke to přešel bez poznámek a vstal že půjde Hinatu vyzvat k tanci. Jenže hudba utichla, všichni ustupovali nastranu a dívali se před sebe. Viděli tam dívku v bledě modrých šatech, růžovými vlasy a závojem který ji zakrýval tvář.
Princ se zarazil.
„Jdete mi vstříc princi?“ usmála se.
„Popravdě ne, chtěl jsem vyzvat princeznu Hinatu k tanci na popud otce!“
„Tak to vás nebudu zdržovat!“
„Ale už nechci! Chci tančit s vámi!“
„Chcete a co můj názor? Ten vás nezajímá co když já nechci?“ vtipkovala.
„Dala byste mi košem?“
„Klidně i almarou!“ smála se.
„Když nechcete...“ otočil se.
„Princi! Počkejte přeci! Neřekla jsem že nechci, budu s vámi tančit ráda!“ usmála se mile což bylo vidět jen na jejích očích.
„Dobrá!“ opětoval jí úsměv.
„Ale bez hudby se bude tančit špatně nemyslí te?“
„Ovšem! Proč nehraje hudba?“ křikl a v tu ránu sálem zněla opět hudba.
Sasuke se uklonil a začali tančit. Sakura tančila neuvěřitelně lehce, jako by se ani nedotýkala země což ho uchvacovalo. Najednou zapomněl na nějakého Saie a Sakuru.
„Kdo jste?“ nechápal.
„Možná byste se divil!“ usmála se.
„Znám vás?“ dovtípil se.
„Kdo ví!“ řekla tajemně
„Proč mi to nechcete říct? Ne neviděli! Tyhle oči bych si pamatoval!“
„Jak špatnou máte paměť!“
„Co tím myslí te?“
„Vůbec nic!“
„Nepůjdeme se projít?“
„Jistě proč ne!“ souhlasila.
Vyšli do zahrady a bylo jim neuvěřitelně dobře. Když už Sakuru bolely nohy, opřela se o zeď hradu a vzhlédla k obloze.
„Tyhle oči. Možná už jsem je někde spatřil, nevím. Jsou tak zelené a plné optimismu, nezkrotné ale přitom tak něžné! Kdo jste princezno“
„Můžete hádat třikrát!“
„Nevím! Tyhle růžové vlasy jsem viděl jen u jedné dívky, jenže to nemůže být ona!“
„Proč?“
„Nevypadá na šlechtičnu!“ vysvětlil.
„Řekl vám někdy někdo že nemusí být všechno jak se zdá?“
„Ano ona!“ usmál se.
„Věřte jí! Má pravdu!“ znovu se tajemně usmála a poté utíkala pryč.
Sasuke stál jako přikovaný. Hleděl za ní. Ta dívka, ta dívka ho omámila. Asi se právě zamiloval.
„Ještě se potkáme princezno! Musím zjistit kdo jste! Musím vás znát!“ špitl do ticha..