Záhada tváře - 9.kapitola - Ve vesnici

Tenshi se stáhla do sebe. Vědomí, že jí lhal někdo, komu věřila… komu se doopravdy ukázala… a komu řekla dvě nejvíc zavazující slova, která znala… zlomilo ji to.
Do tábora se vrátila až ráno a rovnou na sobě měla masku. Od té doby ji nesundávala. Ani když byla sama s Jirayou.
„Vrátíme se do vesnice. Kakashiho tady nevyléčím,“ konstatovala Sakura, když se ráno dívala na Kakashiho rány. Byl na tom špatně.
„Mám ho poslat napřed na své oblíbené žábě?“ navrhl Jiraya. Tenshi stála za ním a prudce zavrtěla hlavou. Sakura se ji rozhodla poslechnout.
„Ne, raději ho budu mít pod dohledem… ale můžeš ho nést,“ usmála se na něj sladce Sakura. Jiraya se načepýřil, ale nesl ho.
Běželi pomaleji než předchozí den, protože Jiraya nemohl s Kakashim běžet moc rychle.
Když už byli všichni unaveni, tak se zastavili. A náhoda je zavedla přímo na místo, kde se Tenshi vždy scházela se Sasukem.
Nemohla na tu mýtinu ani vstoupit. Zarazila se před ní a jen smutně sledovala místo, které znala tak perfektně, jenže nyní v ní vzbuzovalo spíš bolest, než předchozí příjemné mrazení v zátylku.
„Tenshi, přidej se k nám,“ usmál se na ni Naruto unaveně, když ji tam uviděl stát.
Zavrtěla hlavou a podívala se mu do očí. Najednou ho přepadla nervozita z toho, že nemůže číst z pocitů, které se jí obvykle zračily v očích.
„Chceš už se vydat do vesnice?“ optal se jí Naruto.
Přikývla.
„Řeknu jim to… ale vezmi sebou Kakashiho. Už je to blízko, jenže my neujdeme ani krok,“ pobídl jí Naruto.
Vyšla tedy na mýtinu a nechala se osvítit světlem měsíce… připadala si tak jiná… tolik se toho změnilo, od doby, co tu byla naposledy. Zvláště její touhy… předtím toužila po lásce, ale nyní po tom, aby si už nikdy nepustila nikoho k tělu tak moc jako Sasukeho. Nechtěla už ho nikdy vidět.
Rychle popadla Kakashiho do náruče, kývla na ostatní a zmizela. Nemohla tam být… s tím místem se nesly skoro všechny vzpomínky, které se rozhodla zazdít.
Pak se rozběhla do vesnice. Jako první místo si vybrala nemocnici, kde nechala Kakashiho jehož se ihned ujala Shizune a slíbila, že se o něj postará. Tenshi kývla a rozběhla se za Hokage, aby jí řekla, že už je zpátky.
„Tenshi-chan! Co tu děláš?!“ nevěřícně si ji prohlížela Tsunade. Přece jen byl teprv druhý den od jejich odchodu na misi.
„Mise skončila. Bojovalo se s týmem Hebi a Kakashi byl zraněn… proto jsme se vrátili do vesnice. Ale já šla napřed, zatímco se ostatní rozhodli ještě vyspat. Jsem unavená, omluvte mě prosím,“ prohlásila jedním dechem Tenshi.
„Jen jdi,“ usmála se na ni Tsunade a Tenshi vyskočila z okna, aby byla co nejdřív doma a mohla ze sebe všechno ve sprše smýt.
Pak ulehla do postele, ale nemohla usnout. Jako vždy. Ani zavřít oči, protože kdykoli to udělala, tak uviděla Sasukeho, jak se nad ní sklání… dokonce skoro cítila jeho doteky… ne! Musela to zarazit. Už nikdy si na něj nesměla vzpomenout. Ta rána, kterou jí zasadil byla moc hluboká a moc čerstvá.
Shodila ze sebe deku, oblékla se do tmavě modrého pláště, který nosila jen v noci, aby byla neviditelná a vydala se ven na procházku.
Vzala si i masku… pro jistotu. Věděla, že se jí v očích zračí bolest a nechtěla, aby o tom někdo věděl. Všichni by se jí blbě vyptávali. Rozhodla se to dusit v sobě. Nic lepšího ji nenapadlo…
Procházela se po vesnici a pohled jí padl na horu Hokage.
Zkamenělé tváře Hokage ji nějakým způsobem přitahovaly a ona se nevědomky dostala až nahoru. Usadila se na hlavě Yondaimeho, kam seskočila z vršku a zadívala se na vesnici. Byla tak krásná ve světle měsíce.
Když Tenshi omrzelo dívat se na ztichlou vesnici, tak se nahnula dozadu, opřela se o lokty a zadívala se na noční nebe. Měla odtamtud krásný výhled na spoustu souhvězdí, které měla ráda, a tak se rozhodla, že tedy bude trávit své noci. Stejně nikdy nemohla spát.
Až když ráno uviděla na východním obzoru červánky, jak na zemi dopadalo jen spektrum té jediné barvy, tak se vydala k sobě domů.
Doma se převlékla a nasnídala se. Neměla na hlavě šátek a nechala své modré vlasy v pravidelných vlnách splynout na záda a podívala se do zrcadla. Pokusila se usmát, ale byla na ní znát její bolest… nikdy jí nevycházelo skrývání citů. Proto si vlasy stáhla do přijatelného drdolu a zakryla je šátkem. Na obličej si dala černou masku hyeny, tak typickou pro její klan, a vydala se do archivu. Tam si chtěla vyhledat něco o ocasých démonech. Hlavně o všech jejich schopnostech.
Našla tam pár svitků a vydala se s nimi domů. Ale na cestě zahlédla svůj tým. Nechtěla se s nimi o ničem bavit, a tak je oběhla po střeše. Jenže najednou se před ní objevil její bělovlasý strýček.
Šokovaně se zastavil a ona ho nechala, aby si její přítomnost srovnal v hlavě.
„Vyhýbáš se nám,“ konstatoval Jiraya. Odmítavě zavrtěla hlavou a obešla ho. Chytil ji za paži a otočil ji k sobě.
„Proč?“ zeptal se jí Jiraya.
Opět zavrtěla hlavou, vytrhla se mu a svou neobyčejnou rychlostí se rozběhla domů.
Jenže jakmile doběhla ke svým dveřím, tak tam už na ni čekal Jiraya.
„Odpověz mi!“ vyzval ji přísně, ale ona ho ignorovala a vešla dovnitř. Jenže jí dal nohu za dveře, takže jí nešly zavřít. Pustila dveře, protože neměla na přetahování náladu a nechala ho vejít.
Jakmile byl vevnitř, tak si ho nevšímala a naprosto klidně se posadila a roztáhla svitky po stole.
Přešel k ní a sedl si vedle ní. Pak ji sledoval. Jenže nedokázal být moc dlouho potichu.
„Co se stalo?!“ optal se jí starostlivě Jiraya a objal ji kolem ramen.
„Nic,“ zavrtěla hlavou a setřásla ze sebe jeho ruku. Od jisté doby nesnášela dotyky. Zanechal v ní hlubokou stopu. A ta se postupně začala obracet proti němu… stejně jako proti ostatním.
„Tenshi…“ nechápavě si ji prohlížel Jiraya. Tohle mu ještě nikdy neudělala. Měla ráda, když jí někdo svou fyzickou přítomností dokazoval, že je s ní. Pak mu to najednou došlo. Na tenhle zvyk musela doplatit.
„Řekni mi jeho jméno… a já mu dám co proto!“ vyzval ji Jiraya.
Zavrtěla odmítavě hlavou. Poznal, že se na něj snaží zapomenout. Ale mohlo by se jí ulevit, kdyby ho viděla mrtvého. Jiraya ji chtěl pomstít. Měl rád tu veselou a milou Tenshi. Jenže teď… seděla vedle něj troska. To si plně uvědomoval, ale nechtěl si to přiznat. Zabarikádovala se i před ním a to nebylo dobré. Musel jí pomoct!
„Tenshi… jedno tvoje slovo a zabiju ho. A pak se zase vrátí ta stará Tenshi,“ usmál se na ni Jiraya.
Zavrtěla hlavou. Takže v ní přece jen něco z té staré Tenshi zůstalo!
„Mám odejít?“ zeptal se jí s velkým sebezapřením její strýček.
Přikývla. Bez dalšího slova se zvedl a odešel.
Když si byla jistá, že tam nikdo není, tak položila hlavu na stůl a skrz masku pronikaly ven bolestné vzlyky. Jenže nikdo je neslyšel… neměl šanci.

Už se blížil večer, když se najednou ozvalo zabouchání na Tenshiiny dveře.
Šla a otevřela. Dovnitř vpadl Kakashi a měl na sobě ANBU oblečení.
„Tenshi-san, odcházíme na misi,“ řekl Kakashi. Kývla a v mžiku si sbalila zbraně.
Pak skočili ven oknem a rozběhli se za hranice vesnice.
„Naší misí je dopadnout pár členů Akatsuki, kteří se zdržují v blízkosti Konohy. Hokage předpokládá, že jdou po Narutovi. Musíme je najít a pak o tom informovat ostatní,“ prohlásil Kakashi a nasadil si svou ANBU masku. Psí.
Tenshi kývla a nastražila všechny smysly. Ale nic nenacházela.
Běželi okolo vesnice, ale na žádnou stopu nenaráželi. Jenže najednou Tenshi ve vzduchu ucítila podivný pach a periferním zrakem si uvědomila přibližující se kunai. Rychle Kakashiho stáhla na zem a sama se přes něj překulila. Před ně dopadli na nohy čtyři lidé v černých pláštích Akatsuki s rudými obláčky.
Všichni měli na hlavách své obvyklé Akatsuki kloboučky, takže je Kakashi nemohl pojmenovat. Tenshi se jedním skokem zvedla ze země a po chvilce po jejím boku stál i Kakashi.
„Ahoj, Kakashi, dlouho jsme se neviděli,“ prohodila jedna z postav hlubokým, mužským hlasem.
„To je jen dobře. A taky bysme se nemuseli vidět, kdybyste se nerozhodli pro návštěvu Konohy,“ odsekl Kakashi. Tenshi pochopila, že jí tím dává čas k útěku, ale nebyla srab a vždy to s radostí dokazovala. Proto zůstala stát na místě a postavila se do útočného postoje.
„Návštěva být musí. Doma už jsem dlouho nebyl,“ zkonstatoval jeden z mužů… ten předtím nemluvil.
„Itachi… hoď zpátečku a přežijeme to všichni,“ opáčil klidným hlasem Kakashi.
„Nikdy!“ prohlásil rozhodně Itachi a sundal si z hlavy svůj klobouk. A odhalil tak svůj obličej, v němž zářily temně rudé oči Sharinganu a své dlouhé černé vlasy, které mu dosahovaly až do poloviny zad a on je měl stažené gumičkou, aby mu všude nepovlávaly.
Ostatní následovali Itachiho příklad, a tak se odhalil muž, co vypadal jako ryba a stál po jeho boku, pak blonďatý muž s culíkem vysoko na hlavě a EMO-patkou a rusovlasý muž, který Tenshi připomněl Gaaru, ale nebyl to on. Gaara by se nikdy nepřidal k Akatsuki.
„Kisame, Deidara a Sasori…“ konstatoval Kakashi. Tenshi už o všech něco slyšela.
„Kdo to stojí po tvém boku, Kakashi?! Ještě se neznáme,“ pousmál se blonďák a pozorně si Tenshi prohlížel.
„A ani nepoznáte!“ odsekl Kakashi a postavil se do útočného postoje. V té chvíli se na něj vrhl Itachi se svým rybím společníkem a na Tenshi se zaměřili blonďák s červenovlasým.
Vyvolala bleděmodrou katanu a odrážela jejich útoky. Jenže pak je rozsekla na poloviny a oni se rozprskli. Oba na písek. Byly to jen klony.
Tenshi se jen rozhlížela kolem sebe. Najednou se na ni vrhla spousta malých hliněných včeliček, ale ona je odrazila štítem, v který se přeměnila její katana. Z druhé strany na ni zaútočila loutka, v níž byl skryt její nepřítel. Ve druhé ruce se jí najednou taky objevila katana, ale tahle už byla rudá. A lehce z ní sršely plameny. Oba se zarazili a ona měla šanci nechat vytrysknout do křoví, kde se schovával blonďák, plamen ohně a spálila ho na uhel.
„Deidaro!“ vykřikl zděšeně mistr loutkář a rozběhl se k němu. Ale už po něm nic nezbylo. A tak se vrhl na Tenshi s vidinou pomsty.
Dívka proti němu už napřáhla svou ohnivou katanu, jenže najednou na ni někdo vletěl a strhl ji sebou na zem. O chvilku později se zvedla a podívala se na toho, kdo ji shodil. Byl to Itachi. Tenshi neváhala a okamžitě aktivovala svou ohnivou katanu.
„Oheň proti ohni?“ posmíval se jí Itachi.
Pokrčila rameny.
„Mluvíš ty vůbec někdy?“ zajímalo Itachiho. Zavrtěla hlavou.
„A máš rodinu?“ pokračoval Itachi. V té chvíli se Tenshi neudržela a rozběhla se proti němu se svou ohnivou katanou.
„Takže sám… nechceš se k nám přidat? K Akatsuki?“ navrhl poloviční žralok, který se najednou objevil vedle Itachiho.
Tenshi se zamyslela.
„Ne! Nedělej to, Tenshi-san! Jsi jedna z nás!“ křikl na ni vyděšeně Kakashi. Přikývla a tasila kunai.
„Ty jsi holka?! A zabila jsi Deidaru?! Někdo takový by se hodil, viď, Kisame,“ konstatoval Itachi.
Tenshi po něm hodila kunai. Vyhnul se mu a zasmál se jí. Jenže Tenshi ho stále měla pod kontrolou pomocí vlasce, a tak ho zvládla zabodnout do Kisameho paže. Chytl se za ni a oba se na ni šokovaně podívali. Tohle by je nikdy nenapadlo. Zdála se být až moc dobrá.
Pak vyvolala modrou katanu, která vypadala, jakoby v ní plynul sám život, jak se krásně vlnila.
V jedné ruce oheň ve druhé vodu. Proti ní stáli také oheň a voda.
Napřáhla své zbraně proti nim a rozběhla se na ně.
Rychle se jí vyhnuli a Itachi plně aktivoval Sharingan. Kisame tasil Samehadu a vrhl se s ní na Tenshi, ale někdo se před ni postavil a v útoku mu zabránil. Pak musel bojovat s ním.
Mezitím se Tenshi otočila a zahleděla se do očí Itachiho. Aktivoval Mangekyou Sharingan, ale na ni to nějak nepůsobilo. Zdálo se mu to divné.
„Proč na tebe nepůsobí?!“ nechápal Itachi a soustředil se na svou kekkei genkai, kterou získal vraždou svého nejlepšího přítele.
„Jsem jiná než ostatní…“ šeptla mu do ucha, když se najednou objevila za ním a chystala se k poslední ráně. Jenže najednou… odněkud se ozval výkřik a ona zvedla hlavu. Proti Kisamemu stál ten, koho by tam nejméně čekala… Sasuke… najednou ztratila nit…
Ta chvilka, kdy se Tenshi dívala jinam dala Itachimu možnost ji uhodit, a tak odletěla nazad, narazila do stromu a upadla do bezvědomí. Boj pak velmi rychle skončil, protože byli všichni Akatsuki ranění a už to nemělo cenu.
Kakashi pak odnesl Tenshi do nemocnice a za ním šel jeho bývalý student…