Zesílit, nevzdat se a vyhrát! VIII.

První se vzpamatovala Sakura. Na tváři se jí objevil zářivý úsměv a safírové oči se jí zaleskly slzami.
„Hinato, moc si mi chyběla!“ vykřikla a pevně jí objala. Dívka stisk opětovala, a i když nechtěla, pár kapek slané vody se jí přece jen do očí nahrnulo.
„Mysleli jsme, že jsi mrtvá.“ ozval se někdo. Hinata se odtáhla od Sakury a ohlédla se za známým hlasem.
„To bylo účelem, Neji.“ odpověděla jednoduše. V jejím obličeji se náhle objevil výraz naprostého chladu. Všichni se na ní nevěřícně podívali. To co právě vypustila z pusy, je naprosto ochromilo.
„Neměla jsem v úmyslu se sem vracet…“ pokračovala dál.
„… jenže nečekané okolnosti mě přivedli zpátky. Doufala jsem, že alespoň ty to pochopíš. Nechtěla jsem vám nijak ublížit, ale dál už jsem nemohla…“ obrátila se ke svému bratranci. Ten jen nepatrným kývnutím hlavy dal najevo, že rozumí jejímu počínání. Jako jeden z mála lidí věděl, jaký život plný strachu, opovržení, nenávisti, ignorace, bolesti a hlavně ponižování jí připravil její otec.
„…ale jsem ráda, že vás zase všechny vidím!“ její chladný výraz byl ten tam a vystřídal ho upřímný, hřejivý úsměv.
„A kdopak je tohle?“ zeptala se šibalsky růžovláska, když si všimla, jak se Hinata drží s Kushirem za ruce. Mladý muž se na ní ledabyle podíval a na tváři se mu objevil lehký úsměv.
„To je můj partner v boji i v životě.“ odpověděla Hinata.
„No, tak jste se přivítali, a teď laskavě všichni odejděte, mám ještě dost práce, a vy tu překážíte!“ přerušila je Tsunade a začala se zaobírat papírováním.
Hinata byla ráda, že jí kamarádi přijali zpátky tak vlídně. Myslela si, že ji odsoudí za její neuvážený čin. Ale spletla se v nich. Teď teprve jí došlo, že kdyby se s nimi tenkrát bavila o svých problémech, dokázali by jí určitě nějak pomoct. Jenomže čas nelze vrátit zpět. Co se stalo, stalo se. Kvůli svému zamyšlení si ani nevšimla, že už dávno nejsou v sídle Hokage, a že jdou po ulici plné lidí. Došlo jí to, až když se jí Sakura zeptala, jak se vlastně dala s Kushirem dohromady a co dělala celých těch šest let. Hinata se poohlédla po svém příteli, a když spatřila, jak si nadšeně povídá s Kibou, Shinem, Nejim, Shikamarem, Choujim, Leem a dokonce i s Narutem,otočila se zpět k dívkám a začala jim o všem vyprávět.
Její příběh je ohromil, nikdy by si nedokázali představit, co všechno jejich kdysi zamlklá a stydlivá kamarádka zažije.
„Vážně si sledovala Akatsuki?! Páni, to muselo bejt nebezpečný!“ rozplývala se Ten Ten.
„A kde teď budete bydlet? Vrátíš se do Hyuuga klanu?“zeptala se, náhle Ino. Hinatu to trošku překvapilo, ale ne natolik, aby nedokázala odpovědět. Popravdě čekala, že podobná otázka přijde.
„Tam se nikdy nevrátím! Tsunade nám dala malý domek na kraji vesnice.“ řekla rázně.
„Ale dost o mě. Co vy jste dělali celou tu dlouhou dobu?“

„Hej, Kushiro. Jak dlouho už chodíš s Hinatou?“ zeptal se zvědavě Kiba.
„Asi tak rok a půl“ odpověděl.
„Páni, to je docela dlouho.“podotkl Shikamaru. Jejich rozhovor se ubíral různými směry. Od Kushirovy práce u ANBU, až po život s Hinatou. Každý se ho na něco neustále ptal, jediný, kdo neřekl ani slovo, byl Naruto. Jindy ukecaný blonďatý muž se smyslem pro humor teď neřekl ani slovo a jen tiše poslouchal.
Nemohl uvěřit tomu, že Hinata žije a má přítele. Jsou to už dva roky, co ji se Sakurou přestal hledat, a uvěřil tomu, že je mrtvá. I když někde v podvědomí, cítil, že to není pravda. Nechtěl své týmové partnerce dávat zbytečné naděje tím, že jí o svém tušení cokoli řekne, a tak si to nechal pro sebe. Stejně jako to, že několik měsíců potom, co zmizela, mu konečně došlo, že Sakura, i když je krásná a milá, není ta dívka, kterou doopravdy miluje. Dřív si neuvědomoval, co pro něj Hinata znamená. Nemohl pochopit, jak to, že to nepoznal tenkrát, už tolikrát nad tím přemýšlel, ale vždy došel jen k jednomu závěru. Je hlupák, a tím zůstane navěky. Mnohokrát si představoval, že až jí najde tak jí poví, co pro něj znamená, a že byl hloupý, když si to uvědomil až v době, když utekla. Jenže teď je pozdě, Hinata se vrátila, ale nebyla sama. Jeho sny a naděje se zhroutily, jako domeček z karet. Takový byl celý jeho život. Vratký a lehký jako pírko. Stačil jediný slabý poryv větru a všechno spadlo. Nejhorší ale bylo, když si vzpomněl, co mu před dvěma roky Sakura řekla…

…. Byly to právě čtyři roky po Hinatině zmizení. Naruto čekal na svou týmovou partnerku před branou Konohy, už několik minut. Měla zpoždění.
„Kde sakra vězí, jestli zase drbe s Ino tak…“ pomyslel si, když v tom se z dálky ozval její hlas:
„Narutóó!“volala. Když k němu doběhla, udýchaně řekla: „ Promiň, jdu pozdě.“
Naruto jen mávl rukou a chtěl vyrazit, když ho Sakura zastavila.
„Já..já nikam nejdu.“řekla smutně.
„Cože? Ale proč?“ zeptal se nechápavě blonďák.
„Víš, hledáme jí už celý čtyři roky, a nenašli jsme po ní ani stopu. Nemyslíš, že kdyby chtěla, abychom jí našli, nechala by nám nějaký stopy? Kdo ví, jestli vůbec ještě žije…“ povzdechla si a chytla Naruta za paži.
„Už na to nemám sílu, každý den marně chodíme od vesnice k vesnici. Každý, koho se zeptáme, jen kroutí hlavou. Nikdo jí nikde neviděl. Prosí, nechme už toho!“ naléhala na něj. On ale nechtěl nic slyšet, setřásl její ruku z té své a otočil se k ní zády.
„Jak může. To si říkáš kamarádka?! Nevzdávej to tak snadno! Pořád je naděje, že jí někde najdeme.“ snažil se jí přesvědčit. Sakura ale naléhala dál.
„Naruto, prosím, nechme už toho! Já vím, že když si nedokázal přivést Sasukeho, tak chceš dokázat tohle! Tím, že jí pořád hledáš, ubližuješ nám i sobě! Dodáváš nám zbytečné, plané naděje a to bolí!! Prosím,já už takhle dál nemůžu.“ to už se jí proudy slz valily po tvářích a dopadaly na prašnou cestu. Naruto se otočil a přišel k ní, pevně jí objal a hladil jí po zádech.
„Jestli to tak chceš, na čas toho nechám. Ale nikdy se nevzdám naděje, že tam někde stále žije a čeká na nás, a když bude příležitost, budu hledat dál. To mi věř.“
„Naruto,vím, že Hinata by chtěla, abys to věděl. Tak to udělám za ní. Ona tě milovala. Už od akademie. Ale nedokázala ti to říct, bála se, že bys jí odmítl.“
Nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Hinata ho milovala? Jeho? Jeho, kterého každý jen nenáviděl? Tenkrát pochopil, že to horko, které cítil po celém těle, když jí někde potkal, to nepravidelné bušení srdce, všechny ty divné pocity které jím prostupovaly, byla láska. Přišel na to ale příliš pozdě, ta, kterou miloval, nebyla již několik let nikde k nalezení….

… „Celý svůj život mě milovala. Tak proč je s ním? Možná je tu alespoň malá šance, že ke mně pořád něco cítí. Musím jí získat, ať to stojí cokoli!“ uvažoval.