Bruslení v Konoze I.

No tak tohle vzniklo celkem náhodou no, ale to se ještě dozvíte jak, když budete číst dál Je to psané podle skutečné události a opravdu si takto ve škole přezdíváme (mě přezdívají Kushina ) až na Nejiho a Ten Ten, kteří nejsou narutofilové (jak ošklivé označení že… ). No nic tady to je
Jo a málem bych zapoměla toto bych chtěla věnovat speciálně mojí drahé Mitsuko.chan :D

Bruslení v Konoze 1. aneb jak to začalo

No tak tohle je velmi zajímavý příběh, nebo spíš událost… no to je jedno tím se teď nebudu zabývat.

Jednoho hezkého už jarního dne jsme se rozhodli, nebo spíš já jsem je donutila, že Ketsuki, Mitsuko, Ten Ten, Neji a samozřejmě já si půjdeme po škole zabruslit na velký nevelký stadion v Konoze.
Po dlouhé a namáhavé přípravě a utahování bruslí, jsme se konečně přiblížili k ledové ploše. Neji vypálil na led a začal bruslit jako by se na ledě už narodil a nám všem jen spadli pusy a vykuli jsme oči. Další na led vstoupila Ten Ten a pospíchala, aby dohonila Nejiho.

„Tak dělejte,“ řekla jsem. Ketsuki tedy opatrně vstoupila na led. Klepaly se jí nohy, ale v obličeji si stále nechávala svou hrdost. Pomalu a dost nejistě se rozjela a už jsem na pevné neklouzavé zemi zůstala jen já a Mitsuko.
„No tak dělej, nebudu tady s tebou čekat půl hodiny,“ řekla jsem a tlačila jsem jí na led.
„Ne já nemůžu,“ řekla a bránila se.
„A to jako proč?“ zeptala jsem se tak trochu naštvaně, musela jsem jí totiž v šatně asi 15 minut pořád převazovat brusle, protože se jí to pořád nelíbilo.
„No tak zaprvé nesnáším tohle to blejskavý a klouzavý, tedy jednoduše řečeno zmrzlou vodu a za druhé mám odpor k jakémukoliv sportu,“ odpověděla mi.
„To je mi ale úplně jedno,“ řekla jsem nesmlouvavě a strčila jí na ledovou plochu. Nemotorně tam stála a křečovitě se držela mantinelu a já konečně mohla také na led.
„No tak dělej podej mi ruku a jedem,“ řekla jsem, „jo a připrav se na tvrdou lekci na jízdě na bruslích,“ pokračovala jsem a přitom jsem se na ní ďábelsky usmála. Mitsuko se na mě podívala doslova zoufalým pohledem a chytila mojí ruku ještě pevněji.
„Auu to docela bolí, jestli se mě takhle budeš držet tak mi brzo tu ruku úplně rozdrtíš,“ řekla jsem a hodila na ní naštvaný pohled.
„Jo tak promiň,“ řekla aniž by se na mě podívala a o kousíček, ale opravdu jen koucíček povolila sevření mé dlaně. S vykulenýma očima pořád sledovala ledovou plochu před sebou a hrozně se přitom nakláněla.
„Proč se tak nakláníš?“ nevydržela jsem to a zeptala jsem se jí, „řekla bych, že kdybych teď pustila tak přepadneš dopředu,“ pokračovala jsem a přitom jsem se na ní škodolibě usmála.
„Néé to nedělej,“ začala hysterčit a podívala se na mě a já se na ní pořád smála tím škodolibým úsměvem. Tím jak hysterčila stratila rovnováhu a málem se rozplácla.
„Co to zase děláš?!“ řekla jsem jí celkem přísně.
„Já?! Za tohle to můžeš ty. Málem jsem kvůli tobě fakt spadla,“ řekla naštvaně.
„Cože já jo?! To teda pěkně kecáš,“ bránila jsem se.
„Dovez mě k mantinelu musim si odpočinout,“ řekla.
„Co?? Vždyť jsme teď vyjely,“ řekla jsem jí udiveně.
„To je jedno. Ketsuki už taky odpočívá,“ řekla. Podívala jsem se na lavičky za mantinelem a opravdu tam seděla Ketsuki. Dojela jsem tam s Mitsuko. Ta se ihned nemotorně vyškrábala a sedla si Ketsuki.

„Ketsuki proč už sedíš, když si teď vlastně přišla?“ zeptala jsem se dost nevěřícně.
„No už mě boleli nohy,“ řekla a líně se rozvalila na lavičce.
„Co?!!“ to je fakt strašný s váma,“ řekla jsem. Najednou se k mantinelu kde jsem stála přiřítil Neji s Ten Ten. Jen jsem vykulila oči a podívala se na ně.
„To bylo dost o fous,“ řekla jsem pořád ještě s vykulenýma očima, protože Neji zabrzdil asi jen pár centimetrů ode mě.
„Ale tam bylo ještě místa,“ odpověděl mi a Ten Ten se jen smála.
„A co vy tady? Proč nejezdíte?“ zeptal se sedících kunoichi.
„Jo tak ty se prostě flákaj, je to snima hrozný,“ řekla jsem a podívala se na ně. Obě se jen zazubily a Mitsuko na mě vyplázla jazyk.
„No počkej až se vrátíš na ten led,“ řekla jsem vyhrůžně.
„Tak to se fakt nebojim,“ odpověděla mi zákeřně se na mě usmála. Neji a Ten Ten zase odejeli a já tam snima zůstala sama.
„No dobře jak chcete odteďka jsem váš sensei a naučim vás bruslit za každou cenu a vy mě budete poslouchat,“ řekla jsem.
„Teď si objedu tak tři kolečka a pak si vás vyzvednu,“ řekla jsem a odjela.

Kousek přede mnou byla Ten Ten s Nejim a tak jsem přidala abych je dohonila. Ale byli moc rychlí a tak jsem si to zkrátila a pak jsem je teprve dohnala.

„Konečně jsem vás dohnala,“ řekla jsem udýchaně.
„Ale no dobrý den,“ řekl mi svojí obvyklou větu Neji. Jen sem se usmála a Ten Ten mě chytla druhou rukou a jeli jsme.
„Tak co ty a Minuto?“ zeptal se Neji najednou.
„No…emm… jak jako co?“ koktala jsem trochu.
„No jestli už je něco víc asi ne,“ řekl a Ten Ten se opět jen smála.
„No právě, že vůbec nic není,“ řekla jsem smutně, „když ho někam pozvu jako třeba dneska na bruslák, tak mi vždycky řekne, že nemá čas nebo se musí učit,“ vzdychla jsem si.
„Já fakt nevim jestli je takovej šprt nebo co,“ dodala jsem.
„Je to blb,“ ozvala se Ten Ten.
„Já fakt nevim co mám dělat,“ řekla jsem smutně.
„No prostě ho musíš pořád uhánět a jednou ho určitě uženeš,“ řekl.
„Kéž by,“ dodala jsem, „hele tak já jedu vytáhnout na led zatím,“ řekla jsem a pustila jsem se u mantinelu kde seděly.

„Tak jsem tu jdeme,“ zavelela jsem.
„Nehehe,“ zazoufala Mitsuko a pomalu šla na led a Ketsuki ji hned následovala.
„Tak teď se připravte na tvrdý výcvik,“ řekla jsem a zazubila se na ty dvě, které nemotorně stály na ledě a byly mi vydané na milost.
„Kushina - chan proč seš tak daleko?? Já tam za tebou nedojedu,“ zoufala Mitsuko.
„Ale jo to zvládneš,“ povzbuzovala jsem jí.
„Dívej Ketsuki je už u mě,“ zaradovala jsem se, že alespoň jedna.
„Eeee, to není fér jak to, že ti to de líp než mě,“ vztekala se zoufale Mitsuko.
„Tak teď se připravte na tvrdý výcvik,“ řekla jsem a zazubila se na ty dvě, které nemotorně stály na ledě a byly mi vydány na milost.
„Kuuuuushina - chan… Proč seš tak daleko? Já tam za tebou nedojedu,“ zoufala Mitsuko.
„Ale jo to zvládneš,“ povzbuzovala jsem jí.
„Dívej Ketsuki je už u mě,“ zaradovala jsem se, že alespoň jedna.
„Eeee… to není fér, jak to, že ti to de líp než mě,“ vztekala se zoufale.
„No jo musíš se víc snažit,“ řekla jí škodolibě Ketsuki.
„Počkej až si sundám brusle,“ hrozila smějící se Ketsuki.
„Hele přestaň kecat a už pojeď,“ řekla jsem.
„No jo ale ty seš fakt moc daleko, to dřív umřu,“ stěžovala se pořád.
„No dobře,“ řekla jsem a přijela jsem o mnohem blíž k ní.
„Jo takhle mi to už celkem vyhovuje,“ řekla a na tváři se jí objevil úsměv a zároveň velké soustředění.
„Helé co to děláš?“ řekla a Ketsuki se jen smála.
„Já nic,“ smála jsem se.
„To fakt není fér du si sednout,“ řekla a už se chtěla otáčet k mantinelu.
„Ani nápad,“ řekla jsem, „no jo už si pro tebe jedu, počkej,“ dodala jsem rychle aby mi zase nezdrhla se ulejvat.