Nová naděje klanu Uchiha - Objevení síly [1]

Tak jsem odstartoval novou serii. Doufám, že se vám bude líbit.
Btw pokud jste tak ještě neučinili, zde si prosím přečtěte předmluvu k ději:
zde je můj seznam FF, tam jsi to najděte. Tak přeji příjemné čtení.

„Vstávej!“ ozvalo se. On však dál ležel v posteli, bez jediného pohybu. Slyšel bouchání na dveře.
„Tak vstávej Riko!“ ozvalo se ještě hlasitěji.
„No jo...“ zahlučel ještě se zavřenými oči. Postavil se a protáhl. Dokolébal se k zrcadlu a v něm na něj mžoural typický Uchiha. Černé špičaté vlasy a ostré rysy obličeje. Na sobě měl pyžamo se znakem svého klanu. Rychle se převlékl a vyšel ze svého pokoje. Tam už na něj čekala matka.
„Rychle se nasnídej! Dneska trénuješ s Nakem.“
„Jo já vím.“ řekl, sedl si ke stolu a začal snídat. Jeho matka si sedla na proti němu a taky začala jíst.
„Jen mě napadlo, že když mám dnes narozeniny, mohli bychom dneska strávit den spolu.“ navrhl jí během jídla. Smutně se na něho usmála.
„To bych také ráda. Ale víš, že musíš trénovat. Hlavně ty Riko.“ řekla a podívala se mu do očí.
„Já vím. Jsem spása téhle vesnice, ale vůbec na to nevypadám. Kolem je spoustu shinobi, kterým nešahám ani po kolena a mé schopnosti jsou průměrné.“ řekl smutně a sklopil hlavu.
„Průměrný jsi možná teď. Ale jakmile získáš Sharingan, budeš stejně dobrý jako ostatní, ne-li lepší.“ snažila se povzbudit svého syna. Moc to však nepomohlo. Jakmile se nasnídal, opustil dům a šel na cvičiště. Vesnice byla ještě mladá, ninjové byli pořád v pohotovosti, protože kdykoliv mohl vypuknout útok na vesnici. Přemýšlel, jestli je opravdu ten, který tomu má přinést konec.
Došel na cvičiště. Nako už tam na něho čekal. Vypadal tak o pět let starší než Riko.
„Jdeš pozdě.“ upozornil ho.
„Omlouvám se. Zaspal jsem.“
„Mně se neomlouvej. Ty jsi ztratil čas.“ řekl mu. Riko mlčel.
„Tak začneme...“ řekl a postavil se do bojové pozice. Riko udělal to samé.
„Zaútoč.“ vyzval Rika Nako. Riko se na něho rozeběhl s kunaiem v ruce.
„Sharingan!“ pronesl Nako a v jeho očích se objevil Sharingan s dvěma tečkami. Jako ve zpomaleném filmu viděl Rika, jak na něho běží se zbraní. Bez problému chytil jeho ruku a protočil mu ji za jeho zády. Riko padl na kolena a cítil Nakovu nohu na jeho zádech. Začal tlačit a Rikovou rukou projela palčivá bolest.
„Áááá! Pusť mě prosím!“ ječel bolestí. Nako se ještě chvíli bavil a pak ho bez milosti skopl k zemi. Riko zůstal ležet na zemi a soustředil se na ruku, kterou mu málem zlomil. Nako si dřepnul vedle něho.
„Jsi slaboch. Je ti dvanáct a ještě jsi nezískal Sharingan. Ty, že máš být naše spása?“ uchechtl se.
„Jediné co zvládneš je pořád si na něco stěžovat. Uvědom si, že žiješ ve světě, kde můžeš kdykoliv zemřít, když nebudeš dost silný! Myslíš, si že když je tvůj otec vůdce vesnice, že ty jsi něco víc než ostatní? Ne... Tak se koukej zvednout a ukaž, že vše co jsem teď řekl není pravda!“ křičel na něj. Riko dál ležel a nevydal jedinou hlásku.
„Hmmm. Ubohost... Co myslíš, že s tebou bude, až tvůj otec zemře? Nemusí ani zemřít, už teď je slabý... pomalu upadá do věčné tmy díky jeho očím. Pak, už nebude ničím důležitý... Kdo ví co se s ním stane? A tohle vše podstoupil kvůli tobě? Kvůli takové trosce? Když jsi se narodil a byl do tebe zapečetěn Kyuubi, bylo mi teprve pět let. Tvůj otec nám všem slíbil, že nás ochráníš. Opravdu hluboce se spletl. Tolik toho obětoval... Naivní blázen...“ s tímto se otočil a odcházel od Rika.
„Mlč...“ ozvalo se za ním. Ohlédl se. Stál tam Riko a držel si zraněnou ruku.
„Už nikdy... přede mnou... neurážej mého otce!“ zakřičel na něj, až to Naka překvapilo.
„Hmm. Takže ještě nemáš dost? To je dobře.“ pochvaloval si.
„A co myslíš, že zvládneš? Bez Sharinganu se mi nevyrovnáš! Jak jsem řekl, jsi stejně naivní blázen jako tvůj otec.“ poškleboval se. To byla pro Rika poslední kapka a vyrazil proti Nakovi. Dopadlo to však úplně stejně, jako před chvílí. Riko ležel na zemi a Nako stál nad ním.
„Jak jsem, už řekl... Je jedno jak moc si naštvanej, bez Sharinga-“ nedokončil větu, protože dostal od Rika ránu do břicha , až mu vylétla krev z pusy a odletěl několik metrů dozadu. Spadl a držel za břicho.
„Cože? Ani se svým Sharinganem jsem neviděl žádný pohyb...“ říkal sám pro sebe a pomalu se zase zvedal. Riko z toho byl vyjevený úplně stejně jako Nako.
Co to bylo? Na krátkej okamžik, jsem cítil úplně úžasnou sílu.... říkal si a prohlížel jsi svoje ruce.
„Úžasné... Zdá se... že se ti podařilo... uvolnit... Kyuubiho chakru...“ mluvil skrz bolest.
„Kyuubiho chakru...?“ divil se Riko.
„Asi ano... Vypadá, že z tebe přeci jen něco bude.“ řekl Nako a pokusil se o úsměv. Místo toho však vykašlal další krev.
„Jsi v pořádku?!“ staral se Riko.
„Nic mi není... Teď se ale snaž tu sílu vyvolat znovu...“
„Já ale nevím jak! Bylo to náhlí. Ani jsem si nevšim, co se stalo.“
„No a jaký pocit si cítil? Vztek?“ zajímal se Nako. Riko se zamyslel.
„Jo myslím, že jo. Vztek se strachem...“ odpověděl mu.
Strach a vztek... Tak na něj něco zkusím... říkal si Nako.
„Fajn... Braň se!“ vykřikl Nako a rozeběhl se na nic netušícího Rika. Ten než stihl cokoliv udělat dostal takovou ránu do břicha, až ho nezvadlo. Nedopadl však na zem. Nako ho ve vzduchu chytl za ruku a odkopl ho pěkný kus do dálky, až udělal několik kotrmelců. Tím však Nako neskončil. Rychle provedl několik pečetí.
„Katon: Housenka no Jutsu!“ pronesl Nako a na Rika vydechl několik ohnivých koulí. Riko sledoval oheň, co se k němu blížil.
Co budu dělat? Musím použít tu sílu... ale ku*va jak? bál se Riko. V tom to však ucítil znovu. Obrovská síla ho naplnila. Rychle se zvedl a mávnutím ruky zrušil techniku.
To je ono... Tentokrát to však udržím o něco déle. řekl a opět po něm vystřelil několik ohnivých koulí. Riko se jim bez problému vyhnul, ale Nako vyběhl proti němu a dal mu pěstí do obličeje. Riko odletěl několik metrů, ale vzápětí stál na všech čtyřech. Obrovskou rychlostí vyrazil proti Nakovi. Ten ho díky Sharinganu jakž-takž viděl a tak mu dokázal uhnout.
Bojuje spíše jako zvíře... To není dobrý... Démon ho ovládá.... dostal přímí zásah a upadl na záda. Tentokrát absolutně neviděl žádný pohyb. Riko běžel přímo na Naka, který byl v koncích.
Sakra...! V tom však uviděl záblesk. Před ním stál muž v černém plášti.
„Kyotou-sama!“ vyjekl. Ten se na něj ani neohlédl a soustředil se na Rika. Ten stál opět na všech čtyřech a očima démona se koukal na svého otce.
„Riko... uklidni se.“ promluvil na něj vlídným hlasem. Riko se zarazil.
„Otče? Co se stalo?“ ptal se už zase normální Riko.
„Stála se úplně úžasná věc,“ usmál se na něj. „probudil si sílu devíti-ocasaté lišky. Bohužel jsi nebyl schopný jí ovládnout, ale to je teď vedlejší...“ říkal mu otec pomalým a unaveným hlasem. Riko si uvědomil co se dělo.
„Nako?! Jsi v pořádku?“ doběhl k němu a podal mu ruku. Ten ji chytil a zvedl se.
„Nic mi není.“ řekl a usmíval se.
„Co je tu srandovní?“ nechápal Riko.
„Nic. Jen jsem rád, že jsem se celou tu dobu pletl.“
„Riko, půjdeme domů. Musím ti něco ukázat.“ řekl mu jeho otec. Riko přikývl a následoval ho.

celá má fanfiction