Poslední přání - 22. kapitola - Keiko

Deidara potřásl hlavou a zamrkal. Tázavě se podíval po ostatních. „Budeš táta dřív, než si myslíš,“ zabručel směrem k Itachimu a hned poté se s Shenai opatrně zvedal, podpírán z jedné strany Kisamem a z druhé všetečným Tobim. Itachi se potichu kradl za nimi.
„Řeknem to Šéfovi?“ zajímal se žralok.
„Nemusí být u všeho,“ mínil Deidara a popleskal mladou ženu po tvářích. S námahou otevřela oči a znovu zasténala.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Hidan přihlouple.
„Dívat se. Co taky jinýho?“ Kakuzu jako obvykle zastával neutrální postoj ke všemu, co bylo nové a nepochopitelné.
Shenai hlasitě odfukovala. Akatsuki se kolem ní shlukli a čekali, co řekne. Nebýt v tak ošemetné situaci, jistě by začala z plných plic nadávat. „Ještěže mě doma vyškolili,“ zachrčela a hned začala polohlasem udílet rozkazy. Hidan s Kakuzou doběhli pro vodu, ostatní sháněli deky a prostěradla.
„Kdo se na to necítí, ven!“ křikl Itachi a vzal manželku za ruku.
Zavládl zmatek a nakonec zůstal v místnosti jen Hidan, Kakuzu, Deidara a Itachi. Do dveří ještě občas nakoukl Zetsu, který vyhazoval co chvíli Tobiho za dveře, protože neustále vyrušoval.
Shenai převzala iniciativu, a i když náhle připadala ninjům až neuvěřitelně silná, přesto se neubránila pláči a sykání.
„Musíš u toho tak vyvádět?“ vyhrkl Itachi.
„Rodíš tu ty nebo já?“ zasyčela hnědovláska vztekle.
„Utíkejte! Něco leze ven!“
„Vypadni, Tobi!“ Zetsu natáhl po mužíčkovi úponky a ten raději okamžitě zalezl za dveře.
„Fuj, tolik krve!“ zlobil se Hidan.
„Jo, zacákáte to všechno!“ přidal se Kakuzu.
„Ještě… to… chvíli… vydržte!“ zasípala Shenai a naposledy se nadechla.

Během několika minut bylo po všem. Na dece leželo zakrvácené děťátko a Akatsuki na něj hleděli s očividným odporem.
„Mu… musíte… ho plesknout po… po zadečku,“ radila zelenooká.
„Ne, ty ne, Kakuzu. Táta toho prcka jsem já!“ Itachi vzal novorozeně do náruče a to se za okamžik rozplakalo.
„Někdo ho umyjte, prosím.“
„Já to udělám!“ nabídl se Deidara.
Uchiha se zaškaredil a zastrčil nůž zpátky do kapsy. Když blonďáček zmizel s jeho potomkem, obrátil se opět ke své ženě. Byla vyčerpaná natolik, že se mu svalila do klína a jen oddychovala.
„Babička… uměla věštit,“ prohlásila po chvíli. „Slíbila mi holčičku. Pojmenovala bych ji Keiko, světluška.“
„A předpověděla ti taky, že se spustíš s masovým vrahem?“ usmál se na ni Itachi. Oplatila mu úsměv. Víc však říci nestačila, protože se ozvalo hlasité volání: „Je to holka!“