Usměj se a teprve pak pochopíš…

Seděla jsem opět na svém místečku a plakala. Po kolikáté už? Sama nevím. Vím jen, že je to jen pár dnů, co odešel. Navždy… Už nikdy se nevrátí, už nikdy mi nedodá víru a sílu. Už nikdy se neusměje tím jeho krásným úsměvem. Proč?! Věřila jsem mu! Věřila jsem mu, že nezemře dokud se nestane Hokage! Tak proč zemřel tak brzy? Ucítím na tváři lehký závan větříku. Nevnímám ho. Tedy… Aspoň si to myslím. Ve skutečnosti na něj nechci myslet, ale myšlenky mi k němu utíkají samy. Jako by má mysl chtěla, abych na něj myslela. Tsunade jeho smrt zasáhla přesně tak, jak zasáhla mě. I ona mu věřila. Věřila mu od té doby, co dostal od ní ten řetízek Prvního. Čím to bylo, že mu všichni uvěřili? Čím? Nevím. Každý podlehl jeho kouzlu, jeho nevzdávající povaze. Na chvíli přestanu plakat a za sebou uslyším kroky. Podle nich poznám, kdo to je. Sakura… Jak ta teď musela trpět. Nejdříve ztratila svojí první lásku a teď ztratila nejlepšího přítele. Vím, že mě spatřila a zarazila se. Pak se rychle otočila a utíkala ode mne pryč. Na chvilku mi myšlenky utečou k Sasukemu Uchihovi. Jak já ho proklínala! Jak já ho v tu chvíli nenáviděla, že mi zabil přítele! Ten by teď mohl být spokojený! Zabil si bratra i nejlepšího přítele. On opravdu nemá svědomí…
Z dálky ke mně dolehne zvonění doprovodného umíráčku.
Nejdu tam! Nevydržela bych to! Sesypala bych se a bylo by to ještě horší. Z výšky se dívám na ten průvod. Lehce se pousměji. Dříve jím pohrdali a báli se ho a teď…? Teď je to hrdina celý Konohy. Opravdu nevím, jestli bych zvládla já takový život. Nedokážu si představit život bez sestry, bez rodičů, bez jakýchkoliv příbuzných. Je to zvláštní, že? Nikdo by tak nechtěl žít, ale on se s tím vypořádala se vztyčenou hlavou. Naruto, jak já tě obdivovala…
Nakonec se seberu a ztěžka si stoupnu. Cítím se, jako by ze mně vyprchal život. Pomalu sejdu ten kopec a najdu cestu od vesnice. Jak zase na něj začínám myslet, po tváři mi stekly další slzy. U brány mě nikdo nezastaví, všichni na mě jen soucitně kývají hlavou. Dojdu pomalu k hřbitovu. Pohřeb už skončil, takže bych tam měla být sama. Vzala jsem tu bílou květinu a položila jí Narutovi na hrob. Chvíli jsem tam jen tak stála. Pak jsem si dřepla a složila hlavu mezi kolena. Nechala jsem slzy téct volně po tváři a vzpomínala na všechny ty hezké časy, kdy byl mezi námi.
Najednou ucítím jakýsi závan po tváři. Bylo to cítit jako pohlazení. Zvednu hlavu a spatřím Naruta. Ale vždyť je mrtvý! Prohlídnu si ho pozorněji a shledám jeden rozdíl od živého Naruta. Tenhle Naruto měl kolem sebe auru, která modře zářila. Znovu mě pohladil po tváři a jemně mě políbil.
„Nemusíš být smutná nebo to ta malá bude prožívat ještě hůř,“ zašeptá mi do ucha.
Nevědomky si pohladím už trošku zakulacené bříško.
„Už vím, jak se bude jmenovat.“
„Jak?“ zeptá se nedočkavě.
„Kushina, jako tvoje maminka.“
Naruto zrudne a já se malinko usměji. Pak mi ale zase začnou téct slzy.
„Zůstaň se mnou,“ zaprosím.
„Nemůžu,“ posmutní. „Sama víš, že nejde. Ale i tak budu pořád s tebou. Když budeš potřebovat nutnou pomoc, zavolej a já se objevím-ttebayo!“
Znova mě políbí a pohladí bříško.
„A pamatuj… Lepší je zapomenout a usmívat se, než vzpomínat a být smutná.“
Hořce jsem se pousmála a smutně sledovala, jak mi mizí před očima. Zvedla jsem se a pomalu kráčela Konohou. Už jsem neplakala, ale usmívala jsem se. Můj úsměv vyvolával nechápavost. Však i oni jednoho dne pochopí… Došla jsem do našeho, teď už mého, bytu, po tmě jsem se zavřela v pokoji, opřela se o zeď a znova se rozplakala. Jenže teď už to nebyly slzy smutku a čirého zoufalství, teď to byly slzy lásky a radosti.
„Arigatou, Naruto-kun…“