Ex ungue leonem
potom se na něj dívali a smáli.
Slunce už zapadalo za obzor a jeho záře se rozlévala po obloze. Teplé barvy zabarvovaly jindy chladné nebe a pomalu se ztmavovaly, jakoby se loučily. Loučily s uplynulým dnem…
Poslední paprsky se dotkly i tmavých vlasů pozorovatele, který seděl na vysoké skále a hleděl na celou tu krásu. Jeho oči se upíraly do dálky, snad s jistou touhou a nadějí, že naleznou odpověď na nevyřčenou otázku. Nebe však neodpovídalo a stále se zbarvovalo do temnějších tónů. Brzy už bude tma…
Já však toužil, aby někdo svobodu mi dal.
Odpověď stále nepřicházela. Možná ani nechtěla, toužila zachovat si své tajemství. Jen si však neuvědomila, že ptající se bude tak neoblomný a zároveň trpělivý. Tvrdě si žádající odezvu na svá slova.
Mladík si rukou zajel do vlasů a sklonil hlavu. Svoboda? Je tak křehká… Má ji a přece si létá jinde. Ten pocit svobody, pocit nevázanosti… K čemu je? Přesto však bez něho nedokáže žít. Zhluboka vydechl.
Stále jen „Tak vzlétni,“ se smíchem provolávali.
Svázaný… Je tak svázaný… Všemi těmi pravidly, nařízeními a rozkazy. Komu záleží na tom, co si myslí? Jaké jsou jeho myšlenky, pocity… Ne, zbytečné. Koho by to zajímalo. Bohužel tady už nejde jen o samotnou svobodu. Ten pocit ponížení k tomu všemu patří také. Jak málo slov dokáže pokořit… a ponížit.
já však toužil, aby někdo svobodu mi dal.
Samota… I ta je neodmyslitelný společník smutných dnů. Proč? Proč se toho všeho nejde jen tak snadno zbavit? Odhodit to jako nepotřebnou hračku… Hračku… Ano, i tak se dá cítit. Jako nepotřebná hračka, která už splnila svůj účel a teď už nemá využití. Není potřebná, stačí ji jen hodit a odejít… Tak snadné loučení… pro ty, kdo nejsou jen pouhou hračkou.
nemám teď již valné ceny.
Už to nejde dál… Jsem ve vězení, jsem mezi čtyřmi stěnami, které se svírají a pomalu drtí vše, co jim přijde do cesty. Kde jsou ty bláhové sny o lásce, naději a přátelství? Dávno zapomenuté… Vzdát se jich… Ne, to nebylo vzdání se, to bylo tiché smíření a hořké zklamání. Malé vězení.
já však toužil, aby někdo svobodu mi dal.
Vyžadovat poslušnost není zase tak těžké, ale splnit to… Sklonit se, souhlasit a vykonat rozkazy. Radši ani nepřemýšlet, jen udělat vše, co je žádáno. Avšak konce jsou horší… někdy až nesnesitelné. A pak následované pochválení či pokárání… Co je vlastně poslušnost? Psí oddanost.
všude, všem a v každé chvíli.
Svůj klíč od vězení, od své vlastní svobody si držíme my sami. A právě toto je naše největší pokoření. Můžeme odemknout, utéct, ale nedokážeme to. Nedokážeme se postavit sobě samému. Naše největší slabina… snad i síla. Někdy je to až nepochopitelné. Jsme svobodní a přesto jsme svázaní. Jsme svázaní a přesto svobodní. Už jen ten starý klíč…
ti, kteří neměli, křídla utrhali.
Jen málokdo se dokáže vyrovnat s pocitem bezmocnosti a málokdo zase dokáže otevřít zaprášené dveře vedoucí někam daleko… do kraje, kde čekají šťastnější chvíle i trpké zkušenosti. Bez zla by nebylo dobra. Bezmocnost někdy určuje i míru přání. Toho, co by bylo, kdyby… Až bez našich křídel, bez naší opory si uvědomíme, co jsme ztratili.
teď nejsem již nikde. Po ohni zbyl pouhý dým.
Vysvětlivky:
Ex ungue leonem znamená Podle spárů poznáš lva.
Poděkování:
Strašně moc děkuju Elfairy, která stvořila tuto nádhernou báseň a já si ji dovolila použít Tady je odkaz
Možná vám to bude připadat hodně zvláštní a celkem nepochopitelný... Je to spíš určený pro ty, kdo umí číst mezi řádky.
Píšu to v takový otupělosti... Nemyslím tím žádnou depku nebo stres, ale prostě píšu a nesměju se, nevnímám... Proto to sem rychle dávám, než se rozmyslím, ale stejně se asi zítra budu chytat za hlavu, co jsem to zase napsala.
Překrásně napsáno. Není to jen tak na přelétnutí, ale na hluboké zamyšlení. Moc hezká povídka.
Sténajíc ve svých trámech škola šílí, že jsem se zrodil, abych zapálil ji.
Jej, děkuju, že si ji našel ještě někdo jiný, jsem ráda - hlavně že vedla k zamyšlení
. • Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Prvně jsem v tom viděla Itachiho. Ve třetím odstavci mi došlo, že se pletu a až do konce jsem ho nebyla schopná nahradit. S nápovědou jsem si to přečetla ještě jednou a jsem hloupá, že jsem to neviděla... Najednou to bylo tak jasné!
Občas mi u tebe přijde, že vlastně ani nepíšeš, ale maluješ slovy. A tohle byl fascinující obraz.
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF
Kvůli tobě si pročítám staré práce! - a vzpomínám na doby, kdy jsem je psala. Na spoustu z nich jsem už zapomněla, ach jo.
Tohle je jedna z nekrásnějších pochval, jakou jsem kdy dostala, děkuju Úplně mě to vrhlo zpět do nostalgie.
. • Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
jako první mě napadl Sai, ale jelikož nemám ráda přiřazování určitých postav k někomu, kdo nebyl pojmenován... je to pro mě prostě jen "někdo"...
tenhle styl psaní mám strašně ráda... ono to v podstatě nic neříká, ale člověk se nad tím musí zamyslet... žádný děj, žádná jména... to mám ráda
hmm, píšeš fakt dobře (vzbudilo to ve mě něco, co by zase chtělo psát... )
Pointa všech dní:Člověk potřebuje něco, do čeho si může kopnout.
Abych pravdu řekla, mě to tak trochu připomělo Itachiho. Když dostal rozkaz vyvraždit rodinu...
Opravdu krásná povídka. Všechna slova do toho zapadají, hezky poskládané vedle sebe... Klobouk dolů x)
Baka, Bakana, Yamato
Četla, četla, áchala, óchala a nekomentovala
Promiňte, slečno, tohle musím napravit
Skvělé, už jednou jsem ti napsala, že je poznat, že máš cit pro krásu a ty mi to pořád dokola potvrzuješ
Krásná, nádherná povídka. Hodně se mi líbí tvůj styl psaní, ale to jsem ti už tuším psala. Ovšem klidně to zopakuju - "Líbí se mi tvůj styl psaní, Akumakirakei."
Co odstavec, to věty k zamyšlení. Z každého slova je vidět, že jsi o tom přemýšlela... a že víš.
Krása.
*Uznale pokyvuje hlavou* Akumakirei zadařilo se ti. Upřímně si myslím, že nejlépe se píše v jakési otupělosti nebo náhlém popudu. Ono posadit se na židli, vzít do ruky pero a říct: "Teď napíšu povídku," moc nefunguje. Jistě lze to, ale zase to podle toho dopadá.
Jinak báseň je krásná. Tleskám autorce. Rádu čtu dobrou poezii a tohle je rozhodně dobrá poezie.
A poslední věc. Možná jsem se neměla koukat o kom to je. Mě to přišlo tak trochu o někom jiném. Jistě bylo to v tom poznat, ale když jsem to četla, cítila jsem z toho víc Saie než Nejiho. No asi jsem divná.
Jsem jen prach ve větru... Moje existence je bez významu... Zmizím na věčnost... A přesto... Možná si jednou někdo vzpomene... Doufám... Nevěřím... Zůstávám... Jsem jen prach... Prach ve větru... Vítr mi dal křídla... Nemám víc co si přát... Doufám... Nevěřím... Jsem jen člověk... I kdybych chtěla víc... Nesmířím se tím... Protože jsem jen člověk... A člověk je prach ve větru...
Pro ty pod i nad tímhle komentářem
. • Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Páni, já nevim, co říct...je to nádhera, už v průběhu čtení mě ovládal takovej divnej pocit, divnej, ale přitom hezkej fakt nevim jak to říct...
Opravdu je to paráda
Kireí, tohle je úplně to nejdojemnější, co jsem dnes četla A že to je hodně brzo, co čtu Prostě, touhle povídkou si mě potěšila a trochu zalepila i ty modřiny, které po dnešku budu mít
♪ Současná hudební inspirace: Why Should I Worry, Sandcastle Kingdoms, Night in the Woods, Cuphead the Musical, Attention
Kočičí škrábanice
A nějaké nové FF? YES! ^^ => Tanec iluzí 20 - S hlavou vztyčenu udělej krok vpřed, Tanec iluzí 19 - Lepší zítřky v nedohlednu, Není se čeho bát, Tanec iluzí 18 - Na tenkém ledě
mě se to líbí vážně moc líbí...
Protože mi většinou zabijí postavy, které si oblíbím, tak už to nedělám. Ale Utakata byl prostě fešák!