Ameno 06

Vyrušení

Dva mladí shinobi opačného pohlaví celých deset minut jen tak proti sobě seděli, nemluvili, jen občas na toho druhého pohlédli, říkajíc si v duchu Vypadáš nádherně. Vyrušil je až muž, který jim přinesl jídlo. Vzali si hůlky a pustili se do těch pokrmů a pokračujíc v předešlé činnosti mlčení a občasné zazírání na toho druhého. Jenže jednou jim to nenápadné hnutí očima nevyšlo a střetli se pohledem. Zůstali tak několik vteřin, hledíc jeden druhému do očí. Temari to už nevydržela, celá zrudla. Vylovila z kapsy peníze, hodila je na stůl, zvedla se a odešla. Shikamaru velmi rychle zareagoval. Sebral její peníze, dal tam stejnou částku svých, plus ještě něco navíc za své jídlo a vyběhl ven. Temari byla na cestě k ubytovnám. Rozběhl se na ní. Přibrzdil a dal se do chůze, když jí dohonil. Ta ho dokonale ignorovala. Takhle šli několik minut.
„Chceš něco?!“ našla v sobě odvahu probodnout ho hlasem.
„No, vlastně jo.“ pohlédl na ní Shikamaru a ona na něj. Zalovil v kape, vytáhl peníze, kterými Temari zaplatila večeři, tedy aspoň si to myslela. Ty peníze dokonale poznala, protože byli celé ošoupané a zaprášené.
„Tys je vzal? Ale…“
„Protože jsem to zaplatil i za tebe a tyhle ti chci vrátit.“ přerušil jí a natáhl ruku. Temari se zastavila. Hleděla na dlaň s mincemi a přemýšlela, jak je vzít. Shikamaru se jí líbil a asi by znova celá zrudla, kdyby se ho dotkla. No přemýšlela až příliš dlouho. Shikamaru jí chytil za ruku, kterou měla volně podél těla, rozevřel já dlaň a kováky opatrně nasypal do pomyslné mističky z ruky. Celá ztuhla a zůstala takto stát několik minut.
„Hééj! Si v pohodě?“ uslyšela a vrátila se nohama na zem.
„E… Jo… Jsem.“ koktala.
„No, moc to tak nevypadá.“ řekl starostlivě Shikamaru. Temari mu pohlédla do očí. Pak už v sobě neudržela pocit, který jí pohlcoval, kdykoliv byl na blízku Shikamaru. Stoupla si na špičky a darovala mu polibek. Jen co to udělala, zmocnil se jí strach a chtěla utéct. Shikamaru jí chytil za ruku. Usmíval se.
„Tohle jsem vážně nečekal.“ řekl a přistoupil k ní. „Ale aby jsme si nebyli dlužni, tak bych ti jí měl vrátit… i s úrokem.“ jemně si jí přivinul k sobě, a když se nebránila, vášnivě ji políbil. Tento polibek byl pro ně velkým zlomem, avšak…

Podivná hmota se jim obalila kolem nohou, pak postupovala až ke krku a oddělila je od sebe. Shikamara někdo chytil za límec a odtáhl ho ke zdi, na kterou ho přitiskl.
„Nech jí.“ pošeptal mu do ucha muž.
„C.. Co to děláte?“ řekla zoufale Temari.
„Okamžitě přestaňte!!“ křikla na ně. Stále žádná odpověď.
„Vy dva imbecilní blbci, proč mi to děláte??“ zeptala se jich. Slza jí pomalu stékala po tváři. Kankurou, který ještě před chvílí držel Shikamara pod krkem ji chytil a odběhl s ní pryč.
„Pust mě! Pust mě!!“ byli slyšet stále vzdálenější prosebné výkřiky.
„Máš ji rád?“ zeptal se náhle Gaara.
„Zrovna tobě se zodpovídat nebudu.“ odsekl Shikamaru.
„Ptám se znova, máš ji rád?“ pohledem „zemřeš“ se na něj podíval.
„E…“ Shikamaru se zhluboka nadechl. „Jo… a co je ti vlastně po tom?“ otázal se. Gaara dokonale přešel jeho otázku.
„Nech jí, je to nesmyslný. Ty si z Konohy a ona ze Suny.“ řekl a zmizel v záplavě písku.
„No bezva. Zrovna když to začalo bejt zajímaví. A ani jsem ji nestihl pozvat na oslavy v Ichacha.“ povzdychl si Shikamaru a vydal se domů.

Po chvilce došel Shikamaru do Nara čtvrti, vešel do domu, vyběhl po schodech a prudce třískl dveřmi. Z kuchyně, která byla ve spodním patře, se ozval hlas jeho matky.
„Netřískej s těmi dveřmi!“
„No jo.“ zabručel si spíše sám pro sebe Shikamaru. Sednul si na parapet u svého okna a koukl na pět hlav vytesaných ve skále nad Konohou zahalených tmou. Přemýšlel o událostech, které se událi za posledních čtyři a dvacet hodin. Spíše za poslední hodinu.
Možná má Gaara pravdu. Možná bych jí měl nechat. Možná nám to neklapne. Možná ale jo. Možná… Těchto možná ještě z paměti vylovil snad tisíc. Občas to možná bylo proti splnění jeho lásky, některé pro. Ať už myslel na cokoliv, vyrušilo ho zaklepání na dveře.
„Dále.“ řekl, ale stále koukal ven. Už byla tma a hvězdy se pomalu oblékali do zářivých žlutých a bílých plášťů.
„Shikamaru?“ zeptal se ho mužský hlas „Yoshino říkala, že si asi před třemi hodinami přišel domu, a choval si se divně. Co se stalo?“
„Nic!“ odsekl Shikamaru.
„Vážně?“ Shikaku nadzvedl obočí „Nevypadáš moc normálně. Chováš se neobvykle.“
„A co je u mě obvyklé?“
„No, já nevim, ale obvykle člověk tři hodiny nesedí na parapetu a nečučí ven do tmy. U tebe bych chápal, kdyby sis lehl na postel a usnul.“ řekl klidným hlasem jeho otec.
„Tak jsem jednou neudělal to, co po mě lidi očekávaj!“ řekl podrážděně se smutkem a zamyšlením v hlase Shikamaru.
„To není o tom, co od tebe očekáváme, ale o tom, jak se chováš, zrovna teď si podrážděný ale zároveň smutný.“ Shikamaru sklopil hlavu. Nastala chvilka ticha.
„No, prostě sem se zamiloval do holky s Písečný.“ řekl tak rychle, že mu nebylo takřka rozumět.
„A v tom je snad nějaký problém?“
„Právě na to se snažim přijít.“ už klidným hlasem odpověděl Shikamaru na otcovu otázku.
„Když ji miluješ, a ona tebe, není co řešit.“
„Hmm, v tomhle problém nevidim, ale vidim ho v tom, kde bydlí a hlavně v tom, že její bratr je pátý Kazekage.“ Shikamarovi zase poklesla nálada na bod mrazu.
„Jdu si lehnout.“ dodal a slezl z parapetu. Sundal si tričko a kalhoty, vyšel z pokoje a šel do koupelny. Nevnímaje svého otce si pustil sprchu (předtím si nejspíš svlíknul i zbytek toho, co měl na sobě xD). Když se s mokrou hlavou vrátil do místnosti, kde měl postel, Shikaku byl už pryč. Zalezl pod peřinu a snažil se usnout. Ještě dlouho se převaloval z boku na bok. Asi po hodinovém snažení se teprve objevil úspěch.