Nalezená hime-5.kapitola

Slunce už prosvítalo skrz nedotažené závěsy a svými paprsky hladilo spící dívku po tváři. Ve spánku jen něco zamručela a otočila se na druhý bok. Celá ulice se nacházela v ranním oparu mlhy, všude vládla ospalost, která však měla být brzo porušena.
CRRRRR!
Pokojem se rozlehl hlasitý tón budíku. Hitomi vystřelila ruku z postele a budík se rozplácl na zemi.
„Už pátej tenhle měsíc,“ zakňučela pod dekou a ještě víc se zachumlala. „Ještě chvilku,“ broukla si pro sebe a znovu se ponořila do krásného snu.

„Ježiš, to byl zvuk,“ zívl Deidara na celý dům a protáhl se. Kabuto si vzal příklad z Hitomi a převalil se na druhou stranu.
„Vstávat! Na spaní není čas,“ shodil Itachi Kabuta z pohovky.
„Proč by nebyl, vždyť tady nemus... On spal na tý pohovce taky?!“ vyletěl Kakashi z válendy a vytřeštil oko.
„Když ta zem je nepohodlná,“ vymlouval se Kabuto, ale to už zdrhal z dosahu kopírovacího ninji.
„Klid, nesmíme jí vzbudit. Když spí, můžeme toho využít a trochu vybrat ledničku,“ zamyslel se Itachi.
„Jasně! Zpacifikujem lédňu! Já se tak těším na ten její překvapenej výraz. To bude za tu vaničku s vodou,“ zasmál se škodolibě Deidara.
„Ani náhodou, nesmí to poznat, baka! Jinak začne vyšilovat a...“
„ÁÁÁÁ! JÁ JSEM ZASPALA!“ ozval se řev z patra.
„Teď to začne,“ vzdychl Kakashi a zacpal si uši.

Dívce se zdál krásný sen o malé vesničce, kterou obklopovaly zelené louky a lesy, ale najednou ji něco donutilo se vzbudit. Jakmile spatřila pozůstatky budíku na zemi a zkontrolovala, kolik je hodin na hodinkách, vystřelila z postele jakoby jí píchla vosa.
„Nestíhám!“ zasyčela na celý pokoj, bleskově se oblékla a vrazila do koupelny. Rychle si vyčistila zuby, vlasy nechala rozpuštěné, jen je trochu projela kartáčem a vběhla zpět do pokoje. Sesbírala pár spadlých papírů ze země, ze stolu sebrala sešity, hodila je do tašky přes rameno a vyřítila se z pokoje. S dupotem, který by se mohl přirovnat stádu slonů, seběhla po schodech a vlétla do kuchyně. Málem smetla zívajícího Deidaru, dveřmi od lednice omráčila Kabuta, ale nakonec je přirazila zpět.
„Není čas,“ zavrčela a popadla na lince odložený rohlík, který si tam právě položil Itachi. Do ruky chytla klíče a pak se jen ozvala rána, jak za sebou zabouchla dveře.

Tři shinobi na to jen vyjeveně zírali. Čtvrtý se válel omráčený u lednice.
„To byla moje snídaně,“ špitl Itachi.
„A to byla málem moje hlava!“ rozzuřil se Deidara a zakopl o ležícího Kabuta.
„Tak teď to nebylo málem,“ utrousil Kakashi a spokojeně otevřel chlebovku.
„Neměli bychom jít s ní? Aspoň na ní dáme pozo...“
„Ty spíš dávej pozor na sebe,“ ušklíbl se Itachi na blonďáčka.
„Na druhou stranu nám ale pomohla,“ ukázal Kakashi na Kabuta v bezvědomí.
„Hele, šoupnem ho do tý kobky pod schody,“ zahihňal se Deidara.
„Zbytečná práce,“ mávl rukou Itachi. „Nevíte, co dávají v telce?“

Hitomi bežela po chodíku a míjela udivené lidi. Světlé vlasy za ní vlály jako závoj a taška padala z ramena, ale ona si z toho nic nedělala. Měla mít přednášku a nesměla ji prošvihnout.
„Přísahám, že si ten budík dám na druhou stranu pokoje, aby na něho nedosáhla,“ mumlala potichu.
„Hej, Hitomi, kam tak pospícháš?“ ozval se za ní známý hlas.
Teď ne, zaúpěla v duchu, ale otočila se. Z otevřeného okýnka u auta na ní volal soused, právě jedoucí do práce.
„Do školy, zaspala jsem,“ usmála se nešťastně a posunula si tašku na rameni. Řidič se podrbal na bradě.
„Tak nasedej, jedu kolem, tak tě tam hodím,“ otevřel jí dveře u spolujezdce.
„Ale zdržím vás...“ namítla dívka, ale odbyl jí zakroucením hlavou.
„Nasedej,“ zavelel a Hitomi vděčně sedla do auta.

Jakmile ji vysadil u školy, rozrazila dveře a rozeběhla se po schodišti nahoru. Když udýchaná vběhla do učebny, překvapeně zůstala stát. Myslela jak jde pozdě a ono zatím...
„Asi zase zaspal!“ zavolala na ní kamarádka a nevěřícně vykulila oči.
„Nejsi nějaká červená?“ zeptala se zvědavě. Hitomi nejdřív zvedla jedno obočí, pak následovalo druhé. Vztekle zatnula ruku v pěst.
„Klid, jenom klídek. Stihla jsem to...“ mumlala si pro sebe. Pomalu zamířila na své místo a tam zuřivě sekla taškou o stůl. „A já se sem ženu jak blbec!“ vyklouzlo jí dřív, než se stačila ovládnout.

„Úplně zbytečně,“ broukla si pod vousy, zatímco sledovala, jak se starší učitel snaží žákům vysvětlit látku.
„Tohle všechno už vím,“ podepřela si bradu druhou rukou a znuděně otočila tužkou v prstech. „Že já na medinu šla. Měla jsem jít na peďák a...“ vzdychla a poškrábala se na hlavě.
„Jenže medicína je něco, co mi leze do hlavy samo. Proč toho nevyužít?“ usmála se smířlivě a zaposlouchala se do řečí přednášejícího.

„To je klid. Nikdo mě nehoní, nikdo nic nechce...“ natáhl se Deidara pohodlně na pohovku.
„Hele, dávaj detektivku! Kluci, pojďte se dívat!“ zavřeštěl Kabuto a nacpal se na pohovku taky.
„Super,“ ozval se Itachi, uvelebil se v křesle a začal chroupat popcorn.
„Doufám, že je to sŕiovej vrah,“ přidal se Kakashi a vystrčil Kabuta z pohovky.
„To jsem říkal klid? Bože, ani po smrti mi nic nepřeješ,“ zakníkl blonďáček a sáhl do kapsy. „Když chcete vzrůšo, máte ho mít. KATSU!“
„KDE JE? KDE JE? AŽ MI PŘIJDE POD RUKU, JÁ HO...“
„Klid, to chce výdech a nádech. Soustřeď se na to,“ ozval se druhý hlas, ale přes hustý kouř nebyla vidět osoba, které patřil. Ozvala se druhá rána a pak jen zadunění.
„To si dělej sám, ale mě do toho netahej,“ vřískl Itachi. Kabuto se opět ponořil do ráje snů...

„A doma je doma,“ usmála se Hitomi a vytáhla klíče z kabelky. Cvakly dveře, zacinkaly klíče a dům se ponořil do ticha.
„Včera jsem kupovala popcorn, tak by tady...“ Došla do pokoje a došla jí i slova. Pokoj byl jinačí... Něco jí tu přišlo jinak, bylo to divné, ale nesedělo jí to ovzduší. Hodila klíče na stůl a otevřela špajz.
„Kde je ta kukuřice?!“

„Já ti říkal, že ho nemáme brát!“ poznamenal Kabuto hystericky a dostal toho dne už třetí ránu.
„Já na něho měl chuť, navíc nic jinýho tady nebylo,“ pokrčil rameny Itachi a zpoza rohu pozoroval běsnící dívku.
„Myslíte, že už přišla na tu rozbitou vázu?“ zeptal se Kakashi opatrně a odpovědí mu byl strašlivý řev z obýváku.

„Straší tady! Jak jinak to vysvětlit?“ popadla klíče a vyrazila z domu. Všichni čtyři ji překvapeně následovali.
„Co chce dělat?“ Dívka si to rázovala po chodníku a mířila do nejbližšího obchodu.
„Ježiši,“ zašeptal Kakashi a ukázal jí na pod nohy. Jak šla, staré dlaždice na chodníku pukaly, a proto se za ní tvořila cestička zkázy. Zatím si toho však vůbec nevšimla.
„Začíná mě to děsit. Je naštvaná, pod nohama jí puká zem a to jsme jí jenom snědli jídlo. Co by dělala, kdyby se stalo něco závažnýho?“ Tahle otázka začala všechny zajímat.
„Možná začínám chápat, proč tu jsme,“ oznámil Kakashi tiše a pod maskou se usmál. „Vážně je jako Godaime, jen v mladším provedení,“ pomyslel si pobaveně.