Tajemství klanu 8 - Ztraceni v cíli

„Na…naruto…vážně si se neztratil??“ Zapískala vystrašeně Hinata, přímo přitisknutá k Narutovi. Ten hleděl do mapy a všemožně jí obracel.
„Jasně že ne, vím kde sme.“ Řekl hrdě, přestože to nevěděl. Už byla tma a jejich pozice byla kdesi v lese. Na cestu si svítili baterkou, které pomalu, ale jistě docházeli baterky.
„A…kde?“ Ozvala se opět dívka a přidržovala se Narutovo ruky tím stylem, že jí v podstatě objímala.
„Sme přesně tady, támhleten kámen vypadá přesně jako tadyto hnědý.“ Ukazoval prstem na mapu.
„T…to je skvrna.“ Řekla Hinata, když do mapy nakoukla.
„Cože?!“ Vyjíkl chlapec a mapu se pokusil očistit. Údajný kámen jakoby zázrakem zmizel.
„Takže…sme se ztratili.“
„Blabá skvrna.“ Zamračil se Naruto. „Kdyby tam nebyla, určitě by sme se neztratili.“
„Naruto…já mam strach.“ Chytila se ho o něco pevněji.
„Neboj se Hinato, já tě ochráním.“ Řekl blonďák rozhodně. To na Hinatině obličeji vykouzlilo malinkatý úsměv. Ten jí však překazilo náhlé zaburácení hromu.
„Co to bylo?“ Vykřikla dívka a na její vlasy začaly dopadat první neúprosné kapky z bouřkových mraků, na které přes husté koruny stromu nebylo ani vidět.
„Měli by sme najít nějaký úkryt.“ Zamyslel se chlapec.
„Ale kde…všude jsou jen stromy.“ Zakroutila Hinata hlavou.
„Nevím…“ Začal se rozhlížet všude kolem, lítal pohledem ze strany na stranu. Náhle se jim nad hlavami zablýskalo a ozvala ohromná rána.
„Naruto!!!!!“ Zaječela zděšeně Hinata. Do jednoho ze stromů udeřil blesk a ten začal okamžitě hořet. Od něho začali chytat všechny stromy okolo. Okolí již bylo osvíceno, avšak v plamenech.
„Je čas vypadnout.“ Křikl Naruto, zahodil mapu a vzal Hinatu do náruče. Její tvář zrudla. Všechno okolo nich bylo během minuty v plamenech. Byli v podstatě v hořícím kruhu. Chlapec se i s dívkou v náručí rozběhl proti plamenům. Tělem se snažil chránit to její. Vběhl do plamenů a snažil se držet aby nezačal řvát bolestí, když byli jeho nohy zasažovány ohromnou bolestí. Na jeho tváři se však všechna ta bolest projevovala. Hinata mu celou dobu do tváře hleděla a tak viděla jak trpí. Sama se kvůli tomu obviňovala, přesto že neměla důvod. Naruto ani po vyběhnutí z plamenů nezpomaloval, oba dva skrápěly dešťové kapky, které alespoň trochu chladily Narutovi spálené nohy.
„Dostanu nás…odsud!“ Zasténal a běžel seč mu popálené nohy dovolovali. Nechtěl vzdávat svůj běh. Přesto že z ohně vyběhli, stromy za ním stále hořeli. Věděl, že kdyby zastavil, šířící se plameny je za nedlouho dohoní. Celý jeho život měl základy ve vytrvalosti. V tom že se nevzdává a to hodlal dodržet i nyní. Hinata se ho celou dobu pevně držela a litovala, že kvůli ní tak trpí. Věděla, že je Naruto silný, ale nechtěla mu způsobovat takovou bolest. Ihned jí napadlo, že kdyby Naruta do tohoto svého problému nezatáhla, nemusel by nyní trpět.
„Už vidím konec…“ Zasténal opět chlapec. Dívka v jeho náručí celou dobu hleděla na plameny za Narutovo zády. Teď měla dobrý důvod aby se ohlédla a také tak učinila. Otočila se a uviděla plameny ozářený kraj lesa. Po chvíli tam Naruto doběhl. Před jejich zraky se zjevila louka a neznámé pohoří.
„Sakra.“ Pomyslel si Naruto.
„Naruto támhle!“ Křikla Hinata, pustila se jednou rukou jeho krku a ukázala na jeskyni.
„Tam se můžeme schovat.“ Naruto s bolestivou grimasou v obličeji přikývl a rozběhl se tam. Po chvíli běhu se tam dostal. Vběhl s Hinatou v náručí do jeskyně, zastavil a opatrně jí položil na zem. Nyní již mohl dát průchod bolesti a nahlas zaječel.
„Ááááááááááááááááááááááááu!“ Opatrně se posadil na zem a s bolestí v očích hleděl na popálené nohy.
„Nemám…mu to jak ošetřit.“ Přemítala Hinata a v očích se jí objevovali slzy.
„Zklamala sem. Jak se mám postavit tomu, co nás čeká na místě, když se musím každou chvíli spoléhat na Naruta.“ Plačtivě se na chlapce podívala.
„Hej…Hinato. Já…pokusím se usnout…přespat tu bolest. Netrap se, ráno budu v pohodě.“ Řekl s problémy blonďák.
„Dobře.“ Sedla si vedle něho a opřela o stěnu jeskyně. Naruto si lehl a hlavu si položil do jejího klína. Chvíli sténal a za nějakou dobu usnul. Hinata stále hleděla na jeho tvář. Věděla kolik toho pro ni dělá a chtěla mu to nějak oplatit. V téhle situaci ji však nenapadalo jak.
„Pokazila sem to.“ Pomyslela si.
„Ty si to přímo zku*vila.“ Ozvalo se hlouběji z jeskyně. Hinata se s úlekem otočila za žensky znějícím hlasem.
„Kdo…kdo jsi?“ Zeptala se roztřeseně.
„Kdo jsem já? A kdo jsi ty?!“ Ozvalo se v ozvěně.
„Já jsem Hinata Hyuuga!“ Křikla.
„Já jsem Hinata Hyuuga.“ Ozvalo se klidněji v ozvěně.
„C…cože?“
„Já jsem Hinata Hyuuga.“ Ozvalo se znovu. „Jaké to je? Když ti na klíně leží mrtvola?“ Hinata se podívala se na Naruta. Jeho tvář vypadala jako tvář tři tisíce let stará mumie.
„Ááááááá!“ Vykřikla dívka a vyskočila ze země. Rozběhla se ven z jeskyně.
„Ták je dobře, jen utíkej.“ Zachychotal se tajemný hlas. Hinata se zastavila.
„Takže, sem na místě.“ Zamračila se a ohlédla do temnoty. Podívala se na Narutovo vysušené tělo.
„On není mrtvý…on není mrtvý…“ Opakovala si vduchu, najednou Narutovi upadla dolní čelist, jen se ucukla.
„Tak mi to pojď dokázat!“ Ozvalo se opět z hlouby jeskyně. Hinata dala ruku v pěst a pomalu vykročila do temnoty.