Ve jménu oddanosti 10

Osudová náhoda

Černovlasý muž se probudil z neklidného spánku a rozmrzele zamžoural očima po okolí. Bylo ještě brzo a slunce ještě nevykouklo zpoza obzoru. Zvednul se od vyhaslého ohniště a protřepal plášť ve kterém spal. Došel k nedalekému potoku, abych si opláchl tvář. Voda mu vrátila obraz bledého obličeje, s jemnými rysy, černýma smutnýma očima a s čím dál více se prohlubujícími se vráskami. Nechtěl se na sebe dívat ani o minutu déle a tak rozčeřil dlaněmi hladinu a nechal po sobě stéct chladivou kapalinu.
Když se zvednul, první paprsek mu ozářil tvář a zahřál jeho prokřehlé tělo.
„Další den,“ promluvil potichu a stisknul ruce v pěst. „Další den bez tebe, Hachi.“
Sám si svými slovy ubližoval, ale nedbal na to. Tím více ho to posouvalo dopředu. Byl už na cestě už šestý rok a stále po ní nenašel ani stopu. Od toho dne, kdy odešla, nenašel klid. Ani potom, co se ho pokusili zabít, ani Sasori, který mu v boji pomohl, nikdo z nich ho nemohl odradit.
Měl tenkrát opravdu štěstí, že se za ním Sasori pustil. Patnáct rozzuřených stvoření bylo na něj moc, zvláště po té kruté ráně do zátylku. Byl příliš dezorientovaný na to, aby se ubránil sám. Loutkář si s nimi ale pak rychle poradil. Nechal naživu jediného, tomu Itachi pak upravil vzpomínky a představy a nechali ho jít s myšlenkou, že vše dopadlo úspěšně. Chtěl ho sledovat, ale než se za ním pustil, vlk zmizel neznámo kam a ani jeho Sharingan mu nepomohl. Sasori ho žádal, ať na ni zapomene a vrátí se zpátky k Akatsuki, ale neměl na to ani pomyšlení. Jednou přísahal, že se jí nikdy nevzdá a přísahu musí dodržet.
Ano, to všechno řekl asi před šesti lety, ale naděje, že ji znovu uvidí ho začínala opouštět. Stal se z něj samotář a poutník, který se nikde nezastaví déle než na dva dny. Nesnášel lidskou společnost a vyhýbal se větším městům. Stejně by ji tam nenašel. Hledal něco, co se ostatní zatím jeví jako dávná legenda. Hledal Valcanskou vesnici, ale kdyby se kohokoliv zeptal, jen by se mu vysmáli. Musel spoléhat sám na sebe a na štěstí, že snad jednou...

Procházel zrovna kolem jedné menší vesnice, když ucítil čísi pohled v zádech. Nedal na sobě nic znát, ale pomalu si pod pláštěm připravil kunai. Křoví za ním zašustilo a on se musel ušklíbnout. Útočník si nedával dobrý pozor. Každý by si toho všimnul. Nepřítel se blížil a blízko praskla pod něčí nohou větvička. Itachi se prudce otočil, sáhnul do křoví a neznámého přišpendlil ke stromu s kunaiem u krku. Obočí mu překvapeně vyjelo nahoru. Díval se do tváře malého černovlasého kluka.
„Jdi dítě?!“ syknul a pustil ho. Klučina dopadl na zem, ale místo toho, aby začal utíkat se hrdě postavil čelem k němu. Čekal, že se bude bát, ale jen se na něj mračil.
„Na co čekáš? Běž!“ zavrčel Itachi a vydal se zase dál.
„Nikam nepůjdu a ty taky ne!“ křiknul hoch a naštvaně svíral malé pěsti.
„A proč bych neměl jít dál?“ otočil se.
„Protože tě zabiju!“ tvářil se jako tisíc čertů.
„Tak já tě nechám naživu a ty mě chceš zabít? Proč?“ přestávalo ho to dítě bavit.
„Protože určitě patříš k těm lidem, co tu bydlí nedaleko!“
Itachi se zadíval do lesa a mezi větvemi spatřil vzdálenou střechu nějakého domu.
„A co proti nim máš?“ zeptal se jen tak ze zvědavosti.
„Měl bys to vědět, když jsi jedním z nich. Vězníte moji sestru! Když tě zabiju, možná se ostatní zaleknou a pustí ji!“ rozhodně oddychoval malý.
„Tvé sestry je mi líto, ale máš smůlu. Nepatřím k nim. Jen tudy procházím,“ odpověděl Itachi a znovu se rozešel.
Kluk zůstal ohromeně stát, ale za chvíli se vzpamatoval.
„Potom mi musíš pomoct!“ křiknul na Itachiho a nepřestával se mračit.
„Nikomu nepomáhám!“ zavrčel Itachi přes rameno. „Ani malým rozmazleným frackům!“
Kluk po těch slovech zavrčel a vyrazil. Najednou byl hrozně tichý a když se Itachi otočil, mohl děkovat všem svatým za své instinkty, že dokázal ještě v letu chytil větší vlčí štěně, kterému zuby scvakly naprázdno.
Držel ho vztekajícího se černého vlka s bílou náprsenkou za kůži na krku a zatajil se mu dech. První Valcan po těch letech, kterého viděl, i když jen malý. Mohl by být dobrou stopou.
„Až se uklidníš, tak tě pustím!“ zatřepal s ním, ale malého to uklidnilo. Přestal se zmítat a když ho pustil, přeměnil se zpět do své lidské podoby.
„Ty jsi Valcan?“ zeptal se ho.
„Nic ti do toho není, ale jsem!“ odseknul kluk, ale pořád si ho vztekle měřil.
„Kde je tvá vesnice?“ šel na něj přímo.
„Nic ti neřeknu, dokud mi nepomůžeš zachránit mou sestru!“ zarputile našpulil rty.
„Lidé nemají rádi Valcany, proč myslíš, že bych ti měl pomáhat?“ rozhodl se ho vyzkoušet.
„Protože ty nevypadáš, že bys mě chtěl zabít,“ do černých očí se mu vkradla nejistota. „Ale oni...jí zabijí.“ Jeho hlas ho zradil a oči se mu zalily slzami.
Sledoval ho a někoho mu připomínal. Nemohl mu náhle říct ne. Už jenom kvůli Hachi. Nikdy by mu neodpustila, že nechal tyhle vlčata napospas vrahům.
„Dobrá, ale až jí dostaneš zpátky, budeš mluvit?“ odpověděl a kluk zalapal po dechu. Nečekal, že ho přesvědčí, ale rázně si setřel slzy z tváře a podal mu ruku.
„Slibuju!“ řekl a Itachi mu tedy podal svou dlaň.
Za chvíli už se přiblížili k polorozpadlému statku. Zevnitř se ozýval škodolibý smích a tichý pláč.
„Je jich asi pět,“ hlesl kluk a musel se držet, aby jim nevběhnul přímo do rány. Někdo ubližuje jeho sestře a on nemůže nic dělat. Už takhle cítil vinu za to, že utekl a nechal jí tam. Myslel si ale, že ji dokáže nenápadně odvést pryč. Nedali mu ale příležitost.
„Dobře, půjdu tam,“ řekl Itachi. „Ale ty zůstaneš tady!“
„Proč?“ skoro vykřiknul.
„Protože nechci aby se mi pod nohy při práci pletlo nějaké štěně!“ syknul.
Klučina chtěl odporovat, ale nebyl si jistý, zda mu pak cizinec neodmítne pomoc a tak jen sklopil hlavu.
Itachi vyrazil vpřed. První si ho všimla malá hnědovlasá dívenka připoutaná řetězem ke sloupu. Jasné modré oči zářily v ušmudlané tváři a ty oči byly tak vyděšené, že skoro zapomněl na nepřátele kolem.
„Kdo jsi?!“ zahalekal první velký chlap s jizvou na tváři, když si ho všimnul i on.
„To není důležité! Jdu si pro ní!“ ukázal na malou a ta hlasitě škytla.
„To je naše kořist! Jdi odkud jsi přišel nebo zemřeš!“ obořil se další hromotluk.
Itachi se podíval na dívenku.
„Malá, jestli tu už nechceš déle být, musíš mě teď poslechnout,“ díval se na ní a přes všechny obavy se jí přelila zvláštní důvěra k tomu neznámému.
„Zavři oči, maličká, a neotvírej je, dokud ti neřeknu, ano?“ řekl pevným hlasem. Chvíli ho ještě sledovala a pak odevzdaně schovala modrá kukadla pod víčky.
„Fajn! Chceš boj, máš ho mít!“ zle se usmál první a zvednul se s velkou sekyrou držící v ruce. Ostatní se za ním připojili.
„Budu s vámi bojovat, ale nejdřív mám na vás otázku,“ pronesl Itachi. „Co je zvláštního na mých očích?“ zeptal se a odpoutal Mangekyou Sharingan.
Pět ne moc inteligentních mužů nezaregistrovalo hrozbu a zvědavě se mu zadívali do očí.
Pak už jen dívenka slyšela strašný řev a chroptící hlasy. Držela víčka k sobě těsně přimknutá a vystříhala se jen na krátkou chvíli podívat. Když všechen ten rámus přestal, ucítila něčí dotek a poplašeně sebou cukla.
„To jsem já,“ poznala hlas cizince. „Už můžeš otevřít oči.“
Otevřela je a vystrašeně pohlédla do těch jeho černých.
„Už je to v pořádku. Půjdeš teď se mnou za svým bratrem,“ dořekl a podal jí ruku.
Úleva, kterou pocítila po tolika dnech strachu, ji úplně zaplavila. Rychle se zvedla a objala ho. Itachi jen zatajil dech pod náhlým objetím, ale vzpamatoval se, zvednul se s ní v náručí a odnesl ji rychle pryč z toho místa, kde už zbylo jen pár chladnoucích mrtvol.
„Hachi!“ vykřikl kluk a vyběhnul jim naproti. Itachi se překvapeně zastavil a spustil malou na zem.
„Bráško!“ usmála se dívenka a padla svému sourozenci kolem krku.
Díval se na ně a přemýšlel, jak se sem mohli ti dva dostat. Mohlo by jim být tak nanejvýš pět let, ale očividně jsou tu bez rodičů. Nechtěl se jich ale vyptávat hned a tak je vyzval, zda s ním nechtějí povečeřet u ohně.
Kluk vypadal, že by chtěl vzdorovat, ale jeho sestra s radostí přikývla.
„Hachi, nevím jestli je to dobrý nápad,“ tiše jí řekl, ale Itachi ho slyšel.
„Zapomněl jsi na svůj slib?“ zamračil se na něj.
„Nikdy!“ zvýšil hlas a odhodlaně se vydal za ním i se sestřičkou ruku v ruce.
Popošli několik kilometrů dál, kde rozdělali v lese oheň a Itachi vytáhl své skromné zásoby. Měl u sebe jen kus chleba a sýra.
„Musíme se rozdělit, víc toho nemám,“ pokrčil rameny Uchiha, ale Hachi se usmála a podívala se na bratra.
Ten vstal a zmizel v lese. Za chvíli se vrátil se dvěma zakousnutými králíky a hrdě je hodil před Itachiho.
„Jistě, zapomněl jsem,“ vzdychnul jenom Itachi a za chvíli se pečínky točily nad ohništěm zbaveni kůže a chlupů.
Když se dostatečně najedli, vycítil možnost, kdy se jich může začít vyptávat.
„Jak jste se sem dostali?“ začal.
„Unesli nás,“ zamračil se střapatý hoch a sklopil hlavu.
„Protože jste Valcani?“
„Nevím, možná.“
„Kde máte rodiče?“ pokračoval dál.
„Nejsou tu,“ snažil se vyhýbavě odpovídat kluk, ale dívenka ho nenechala.
„Tatínek je mrtvý. Prý umřel, když nás bránil proti zlým lidem ještě než jsme se narodili, ale maminka žije a určitě nás hledá!“ řekla rázně.
„Hachi!“ okřiknul jí bratr za to, že je mu ochotná říct všechno.
„A proč mu to nemůžu říct?“ ohradila se. „Zachránil nás, tak mu něco dlužíme. Nemám pravdu, Sasuke?!“
„Sasuke?“ hlesl Itachi a otevřel oči dokořán.
„No výborně! Teď jsi mu řekla i moje jméno!“ urazil se malý Valcan a naštvaně odfrknul.
„Myslím, že na to má právo, ne?“ snažila se mu domluvit, ale znala svého bratra. Byl tak paličatý.
„Omluvte ho, prosím. Můj bráška je hodný, ale trošku tvrdohlavý. Maminka říká, že to má po tatínkovi,“ omluvně se usmála. „Nehněvejte se na něj, prosím.“
„Jak...jak jste přišli ke svým jménům?“ stále nevěřícně je pozoroval.
Hachi se podívala na svého bratra, ale ten pořád zarytě mlčel.
„No, maminka říká, že mám její jméno. Prý ji takhle říkával tatínek. A Sasuke, to je prý jméno někoho, koho míval tatínek moc rád,“ odpověděla beze lsti a popravdě. „I když je tatínek mrtvý, maminka o něm pořád mluví a má ho pořád ráda.“
„Byl to velký a hrdý bojovník. Určitě nejlepší ze všech Valcanů a jednou budu jako on!“ kývnul Sasuke a konečně se rozpovídal.
„Jak víš, že tvůj otec byl Valcan?“ zeptal se téměř nesouvisle Itachi s pohledem upřeným do prázdna.
„A kdo jiný?“ zamračil se Sasuke. „Nemohl by být tak skvělý válečník, kdyby nebyl Valcan!“
„Bože, Hachi...“ zašeptal v duchu Itachi a zavřel oči. To nemůže být pravda...
„Jak se jmenuje vaše matka?“ zeptal se potichu a vlastně nechtěl slyšet jejich odpověď.
„Strýček Kaenom jí říká Kiro. Proč se ptáš?“ zeptala se Hachi a Itachiho pýchlo u srdce.
Může jim být tak pět let, to znamená, že...že...?
„A váš otec...jak se jmenoval?“ dostal ze sebe.
„No přece tatínek!“ rozesmála se Hachi nad tím, jak je nechápavý. Maminka nikdy o něm nemluvila jinak než o tatínkovi. Nikdy ji nenapadlo se zeptat, jak se jmenuje doopravdy, protože to nebylo důležité.
„Já myslím, že už jste slyšel dost, ne?“ obořil se Sasuke. „Teď je řada na vás. Jak se jmenujete?“
Itachi přemýšlel. Pokud je tu pravda, co mu tu říkají a zcela určitě nemají důvod lhát, našel právě něco, co vlastně ani nečekal. Nechtěl ale dát najevo, že ví, kdo je jejich otec. Sasuke by mu nevěřil a donutil by i svou sestru, aby utekli. Neznají ale jméno svého otce a v tom bude mít výhodu.
„Itachi. Jsem poslední z rodu Uchiha,“ odpověděl pomalu.
„A kde jsou ostatní?“ podivila se Hachi.
„Jsou mrtví. Už dávno,“ řekl popravdě.
„Co s námi teď chceš dělat?“ vyprsknul Sasuke.
„Nic zlého. Jen se potřebuji najít jednu osobu, abych jí mohl něco říct. Myslím si, ale že se skrývá ve vaší vesnici. Mohli byste mě tam dovést?“ podíval se na ně.
„Nevěřím ti, takže nemohli!“ zatvrdil se kluk. „Ale i kdybych ti věřil, nevíme kde to je,“ připustil smutně.
„Já mu ale věřím,“ usmála se Hachi, vstala, došla k Itachimu a jemně ho pohladila po tváři. Její malá ručka stále ležela na jeho líci a zahřívala jeho ledový obličej. Nemohl se mýlit. Byla jí tolik podobná. Modrý pohled plný důvěry, dlouhé hnědé vlásky, jemnost se kterou se pohybovala a chovala. Nasucho polknul. Zahlídla jeho nejistotu a zvláštní rozpoložení. Chtěla ho utišit a tak jí nenapadlo nic jiného než si mu sednout do klína a přitulit se. Zatnula pěstičku a v ruce svírala kus jeho trička.
Zatřásl se nad vyvstanulými vzpomínkami a přestával situaci ovládat.
Sasuke je sledoval, ale pořád si od něj držel odstup. Nakonec k němu přišel a dal si ruce v bok.
„Moje sestra ti věří, proto se pokusím i já. Ale varuju tě, jestli jí ublížíš, zabiju tě já nebo si tě naši bojovníci najdou!“ stál před ním neohroženě.
Sledoval ho a musel se v duchu hořce usmát. Je spíš jako Uchiha než Valcan. Nejen podobou, ale i vzpurným chováním plným arogance. Rodinné prokletí, které je ale udrželo dlouho mezi prvními nejobávanějšími klany. Dokonce ani nepřipustil, že by mohl sám zemřít.
Panebože....on má syna!
„Co teď budeme dělat, Itachi-sama?“ optala se Hachi a unaveně zívla. Tím ho probrala z myšlenek a donutila ho zase racionálně myslet.
„Nejdřív bychom se měli pořádně vyspat a pak se dát na cestu. Potřebuji tam, kam vy. Vaše matka musí být zoufalstvím bez sebe a na mě tam také někdo čeká. Co kdybychom cestovali spolu?“ řekl a čekal na odpověď.
Sasuke měl dost problémů sám se sebou a zvažoval jejich šance, kdyby se domů vypravili samotní.
„Tak jo, ale pamatuj si. Pořád tě sleduju!“ hodil po něm nevraživý pohled a šel si lehnout naproti, aby na něj dobře viděl. Itachi se podíval na malou Hachi a čekal, co odpoví, ale ta už mu klidně oddechovala v klíně. Opatrně ji vzal a chtěl ji donést k bratrovi, ale její pěstička byla pořád zaťatá a nechtěla ho pustit. Když se jí pokusil od sebe odtrhnout, neklidně se ve spánku ošila. Lehl si tedy vedle ní a přikryl jí dekou.
„Nikdy nespala sama,“ ozvalo se omluvně zpoza ohniště. „Vždycky spávala s matkou nebo se mnou.“
„Neboj se, neublížím jí,“ odvětil potichu, aby jí nevzbudil, ale stejně se zavrtěla a přitiskla se k němu.
Odhrnul jí spadlé vlasy do tváře a dlouho nemohl usnout. Je nádherná stejně jako ona. Nemohl věřit, co všechno tohoto dne našel. Nemohl to ani svalit na náhodu. To je osud!
Když neodkázal ochránit jí, dokáže ochránit alespoň své děti!