Hrozba dvou světů: díl 9: Nepřítel

„Moenai, co ty tady děláš,“ pronesl překvapeně. Jeho výraz se najednou změnil. Konečně se přestal usmívat a zase to byl jeho starý, tolik známý obličej. Jakoby do teď byl pod nějakým závojem.
„Dobrý den, Hitsugaya-taichou,“ protáhla jsem a zvedla na něj obočí.
Trochu se zarazil, ale okamžitě svůj výraz zamaskoval typickým zamračením.
Neměla jsem v úmyslu být milá ani při nejmenším.
„Vidím, že už jste s tréninkem skončili,“ změřil si nás všechny pohledem.
„Vidím, že vy taky,“ opáčila jsem.
Jeho obočí se svraštilo ještě víc.
„Omluv mě, mám ještě nějakou práci,“ loučila jsem se tvrdě a dívce, kterou pak Shiro-chan oslovil jako Hinata, jsem nevěnovala sebemenší pozornost.
Navztekaně jsem odešla do domu a tři mí přátelé mě následovali s bezpečným odstupem.
Nebyli jsme sami, kteří už to ukončili. Kisukeho skupina taktéž skončila, i když jsem si nebyla tak úplně jistá jestli skutečně trénovali. Unohana poklidně seděla na zemi u stolku a popíjela spokojeně čaj. Vzpomněla jsem si na týmy, které dostali na starost například takový Byakuya a nebo Zaraki. Trochu jsem se sama pro sebe usmála při představě, jak pomalu, ale jistě začínají Kuchikiho nesnášet. Byla s ním i Rukia, které ho mohla kdykoliv krotit, ale nemyslela jsem si, že by to doopravdy dokázala.
„Ááá Moenai-san se vrátila,“ pozdravil mě Kisuke. Měl pořád stejný přiblblý tón hlasu. „Jak to šlo?“
„Šlo to-,“
„Nikdo si nemohl nevšimnout co Yukionna udělala, že ano,“ ozvalo se hlubokým hlasem ode dveří.
Okamžitě jsem ho poznala aniž bych se snad musela otáčet. Už ten samotný arogantní tón ve mně vařil krev.
„Óo áno,“ přitakal Kisuke trochu zamyšleně. „Všiml jsem si, že Moenai-san už vypustila náhražku Hollow, kterou jsem jí dal.“
„O tom právě mluvím,“ reagoval znovu Byakuya.
Ani se neobtěžoval se na mě podívat. Ani sebemenší náznak, že mě snad viděl.
„Pokud máš problém s mými metodami tréninku, měl by jsi mluvit ke mně Byakuyo,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby, i když před ním bylo lepší zachovávat klid.
Konečně se jeho oči otočily ke mně.
„Nezodpovědnost,“ odsekl.
„Starej se o svůj tým a svůj trénink. Já mám svoje metody a nemyslím si, že by si snad do nich měl co mluvit.“
„Chápu,“ kývnul.
„Trochu úcty ke kapitánce,“ ozvala se Kazeke hněvivě. Byakuya se na ní otočil s ledovým výrazem ve tváři. Neuhnula pohledem a navztekaně si ho měřila. Ti dva mezi sebou měli nevyřízené účty, stejně tak jako to mezi sebou měli jejich vznešené rodiny.
Stejně jsem věděla, že si myslí svoje. Při nejmenším to nejhorší co může být. Vztekem mi uniklo zavrčení. Kisuke se rozpačitě podrbal za krkem a roztáhl svůj vějíř tak, jako to dělal obvykle. Bylo to něco jako jeho znamení.
„Nemusíš se hned tak mračit Kazeke-san,“ promluvil k ní Urahara , obě jsme k němu otočily hlavu. Snažily jsem se zkrotit svůj vztek a věnovat mu milejší pohled, ale pokud byl v naší přítomnosti Kuchiki Byakuya, obličej se nám oběma křivil do nepřirozené masky.
„Yoruichi a Soi Fong jsou pořád tam venku?“ snažila jsem se odvést téma na něco jiného.
Byakuya usoudil, že je pravý čas, aby se odebral do svého pokoje, kde trávil většinu času.
Kazeke za ním stále hleděla s nevýslovným vztekem.
„Mám dojem, že se vrátí až pozdě večer,“ odpověděl mi nevzrušeně.
Nevěděla jsem co mám vlastně na to říct. Ani mě doopravdy nezajímalo kdy se obě vrátí, hlavně, že se vrátí.
„Urahara-san?“ rozhoupala jsem se po chvíli a přemluvila se k tomu, abych se opravdu zeptala.
Zvedl oči.
„Ano?“
Chvíli jsem přemýšlela, než jsem znovu promluvila.
„Je nějaká možnost, že by se Shinobi mohli naučit -, Shunpo?“
Kisuke chvíli mlčel. Skutečně hluboce přemýšlel o mé otázce. Obličej si kryl vějířem, ale do jeho tváře padl náhlý stín.
„Myslím, že to skutečně není možné,“ protáhl po chvíli. „Bylo by to pro ně velice nebezpečné riziko. Jejich duše by se mohla trvale poškodit.“
„Chápu,“ přikývla jsem.
Na nic se mě nevyptával i když mé úmysly mohly být jakékoliv. Urahara Kisuke byl ten, který mi vždycky věřil. Podrazit jeho důvěru bylo jako kdyby zmizel kus vlastní duše.
„Mimochodem,“ promluvil ke mně zase.
„Ano?“
„Zítra máš pohotovost, Moenai-san.“
„Pohotovost?“ zopakovala jsem. „S kým?“
„To je na tobě.“
„Díky za upozornění, Kisuke-san,“ loučila jsem se těmito slovy a odkráčela si do svého pokoje, který byl pořád ještě prázdný. Prázdnější než kdy jindy.
Sedla jsem si. Do pokoje přes to malé okno svítilo slunce, které už dostávalo načervenalé barvy. Bylo pozdní odpoledne. Nejhezčí úsek celého dne. Prokřupla jsem si krk a zrovna v té chvíli do místnosti vstoupil Toushirou. Jeho výraz byl nečitelný jako vždy, ale zelené oči mu žhnuly. Podíval se na mě mlčky a přešel ke své posteli.
Bylo mezi námi ticho, odporné a napjaté ticho, které mi v uších nepříjemně hučelo.
Jeho tvář byla zamračená skoro jako vždy. A jako vždy ve mně jeho výraz vzbouzel výčitky svědomí, i když jsem nic neudělala. Neměla jsem v úmyslu se omlouvat za své nevraživé chování, ani nebýt ta první, která promluví. On ale očividně taky neměl dvakrát velkou chuť ke konverzaci. Pak jsem byla tak unavená, že při prvním přivření očí jsem se ponořila do hlubokého spánku, ze kterého mě nemohlo vyrušit vůbec nic. Tedy skoro nic.

Hlasy se ozývaly z obývacího pokoje. Plno hlasů, které se navzájem překřikovaly a působily velice zmateně. Domem se nesly rychlé kroky, které byly příčinou mého probuzení.
Už byla noc, hluboká a černá. Protřela jsem si oči a zmateně se rozhlédla kolem. Pokoj byl opět prázdný. Teprve po pár sekundách mi došlo, že takový povyk není v pořádku.
Vyskočila jsem z postele a odcupitala ke dveřím. Stačilo mi jen pár kroků, abych stanula ve velké místnosti. Bylo v ní hned několik lidí. Nejhorší na tom všem ale bylo, že Yoruichi a Soi Fon se konečně vrátily.
„Proboha tak zavolejte přece někdo Unohanu!“ uslyšela jsem trochu přidušený hlas, který jsem v tom zmatku nebyla schopna rozpoznat.
Stačil mi jen jeden pohled na tělo kapitánky druhé divize, vedle kterého klečela Yoruichi ve zkrvaveném oblečení. Její tvář byla jako z kamene.
Soi Fon v bezvědomí ošklivě krvácela někde z oblasti žeber. Na hlavě měla nepěkný šrám, který se táhl od čela až k lícní kosti.
Zmatek, který se držel v domě nešel nějak uklidnit. Chtěla jsem něco udělat, ale nikdo mě nepustil ke slovu.
„Je zraněná tak kristepane najděte někdo už tu Unohanu!!“ rozeznala jsem konečně hlas Kisukeho.
„Kde je Inoue?“ vložil se do toho Ichigo. „Inoue jí vyléčí.“
„Inoue i Unohana-taichou dnes večer zůstávaly v nemocnici s hokage-sama,“ obeznámila je Rukia chraplavým hlasem.
Yoruichi, i přes to, že byla jen o něco málo v lepším stavu než Soi Fon, si jí přehodila přes rameno a svým bleskovým krokem zmizela.
„Ani Yoruichi-san by se neměla tak namáhat. Její zranění nejsou zrovna lehké,“ podotkl Urahara a sesunul se na nejbližší stolek.
„Co se stalo?“ chtěla jsem vědět i přes napjatou atmosféru.
Nebylo pochyb, že obě se jen před pár okamžiky vrátily ze své celodenní likvidace Hollow.
Zajímalo mě ale, co to mohlo být zač když takhle zřídil dvě Shinigami na kapitánské úrovni.
Někteří jako například Renji, Sado, Ishida, Kenpachi a další některé vyjímky, pořád spali.
Netušila jsem jestli se prostě nechtěli plést pod nohy nebo jim prostě tento incident utekl.
„Yoruichi-san a Soi Fon-taichou se jen před několika minutami vrátily z mise,“ promluvil Urahara stále přidušeně. „Moc toho zatím nevíme. Nebyl čas na vysvětlování, ale Yoruichi říkala, že ten, kdo je tak zřídil byl Hollow.“
„V tom případě to musel být -, hodně silný Hollow,“ reagoval na to Ichigo.
Přikývla jsem na znak, že s jeho myšlenkou souhlasím.
„Nepochybně,“ začal Kisuke a roztáhl si svůj vějíř. „Nepochybně se jedná o Hollow, který už spolupracuje s tím člověkem, který teď drží v šachu Soul Society.“
Pár z nás, kteří byli v pokoji přítomni, sebou překvapeně trhli. Všechny pohledy teď spočinuly na Uraharovi. Ten už ale neměl co říct.