Právo na lásku

Ptáčci si zpívají. Další známka toho že jaro je tu. Další rok se přehoupl a on tu stále není. Vrátí se někdy? Už tomu nevěřím, nechápu proč mne vždy při vzpomínce na něj začnou pálit oči od slz. Vždy když si vzpomenu na jeho úsměv, tvář, tělo a ten pocit, pocit bezpečí. Jenže já pro něj nikdy neexistovala. Už jsem na něj nechtěla myslet ale nomahla jsem si pomoci. Pořád při vzpomínce na něj pláču a to už je to tak dlouho co...

Jsem zpět. Jsem tu už pár měsíců ale jí jsem nikde nepotkal. Jak to? Konoha přece není tak velká. Někde tu musí být. Ani netuší jak rád bych jí zase viděl. Pořád si schovávám fotku teamu7. Už je hodně pomačkaná ale stále jí mám. Vždy když se na ni podívám, napadne mě, jak asi Sakura vypadá. Neviděl jsem jí už tak dlouho! Chybí mi. Chyběla mi celou tu dobu. A je to už tak dlouho co jsem...

Odešel. Odešel neznámo kam, vlastně k Orochimarovi. Jenže Orochimaru je mrtev a Sasuke nikde. I Itachi zemřel a on tu není. Co pak se mu ani trochu nestýská? Když ne po mě, tak aspoň po Narutovi. Nebo že by si už někoho našel? Jeho druhým snem bylo obnovit Uchiha klan. Že by se mu i ten to sen splnil? Vždycky ho budu milovat ale je mi jasné že nic nezmůžu. Sasuke...

Odešel. Ale teď jsem zpátky a musím jí najít i kdyby to mělo trvat věčnost. Pořád mě napadá jak asi vypadá, je pořád stejná a nebo konečně dospěla? Podle toho co říká Naruto prý dospěla, zmoudřela a zkrásněla. A taky zesílila což mi dokázal modřinou na rameni. Nepochopím, proč mi o ní nechtěl říct nic bližšího, dokonce ani jak se má...Možná proto že se bojí že bych jí opět ublížil ale to já nechci, už bych nemohl...Protože i já...

Dospěl. Určitě ano a taky jistě zkrásněl a taky zesílil, když porazil Orochimara i Itachiho musí být silný! I kdyby se vrátil pochybuji že by se o mě zajímal. Vždy jsem ho jen otravovala. Když si na to vzpomenu dnes, nejraději bych se neviděla. Kéž by to šlo změnit. Vrátit čas o pár let zpátky. Do doby kdy tu Sasuke ještě byl. I když toužil po pomstě i když byl chladný třeba by byl jiný. I když pochybuji. Nevěřím že by někdo jako on...

Pochopil co je to láska. Taková ta čistá a nevinná. Zamiloval jsem se do Sakury v ten okamžik kdy jsem jí omráčil. Nikdy jsem neviděl nikoho tak krásného když spí. Před tím jsem si to nechtěl připustit ale chyběla mi. Dal bych cokoliv za to, abych jí mohl aspoň jedenkrát spatřit. A taky za to že by mi odpustila. Byl bych asi ten nejšťastnější člověk na světě. Když jsem se svěřil Narutovi, nevěřil mi. Proč? Každý dělá chyby. Copak já nemůžu? Konečně...

Pochopil co znamená slovo láska. Že to slovo není slovo ale cit. Tak krásný a povznášející cit. Bohužel i takový to cit se může změnit v zákeřnou zbraň kterou někdo, možná i vy samy, použije proti vám. U mě je to od obou variant. Nejprve mi ublížil on a teď se trápím sama, dobrovolně, pořád a bolí to. Každá vzpomínka na něj mě bodá jako tisíc malých střepů. Vlastně jsem sama proti sobě, když ho spatřím bude to bolet ale jestli ho nespatřím, zabije mě to. Už jen pomyšlení že by...

Se vrátil. Hinata Narutovi taky odpustila to že si jí nevšímal a dělal vše proto aby si ho všimla Sakura. Tenten také odpustila Nejimu že na ní byl chladný a nepříjemný. Všichni si odpustili. Proč mi dva bychom nemohli? Copak si nezasloužíme být šťastní? Sakura si to zaslouží a proč bych já neměl být ten kdo jí tou šťastnou učiní? Má právo...

Se objevil jí nahánělo husí kůži. Přitom ho tak moc toužila vidět, cítit a slyšet. Stačil by mi jediný pohled, jediné slovo, jediný nádech a byla bych omámená. Pořád ho miluji i když si to nechci připustit. Tak moc bych chtěla aby mě aspoň jednou políbil. Jen to by mi stačilo abych věděla co chci. Opět bych pocítila ten cit který už dlouho ne. To šimrání někde tam dole. Pocit bezpečí a štěstí které si mi už tak dlouho vyhýbá. Má právo...

Na pravda. Musí to vědět. Musím jí to říct. Kde by mohla být? Hinata říkala že miluje slunce a Sai zase říkal že má ráda výšky. Možná že už vím kde je a musím se tam rychle dostat. Musí se konečně dozvědět co k ní cítím. Tajil jsem to tak dlouho že už by nemělo cenu to prodlužovat. Tak moc mi chyběla ta její růžová barva vlasů a zeleň jejích očí. Ty dvě optimistické hvězdy na jejím obličeji. Vždycky když jsem se do nich zadíval měl jsem takový divný pocit tam dole ale nikdy jsem si to nepřipouštěl. Někdo sedí na okraji tohohle útesu. Vidím něčí siluetu, je ozářená sluncem. Musím zjistit kdo to je. Jestli je to ona musím s ní mluvit. Musím jí říct že jí miluju. Každý má přece právo na...

Na lásku... Něčí vůně byla cítit ve vzduchu. Každý vnímal tu kterou cítit chtěl. Zdá se jim to? Konečně se potkali? Nebo se pletou. Takovou vůni přece může mít leckdo, tomu ale samy nevěřili. Něco jí donutilo aby otočila hlavu a setkala se s párem černých očí. K jejímu pohlcení stačil jeden pohled. A u něj to nebylo jinak. Zelená se vpíjela do černé a černá do zelené. Jednali za ně jejich city, mozek jako by vypnul. Přiblížili se k sobě a konečně si mohli být jistí že jsou to oni. Tak dlouho se hledali. Nemuseli mluvit, jejich pohledy mluvili za vše. V Sakuřiných očích už nebyl smutek a v Sasukeho nebyl chlad. Oba tam měli vepsaná slova lásky které s pečetili polibkem...