Namikaze Sora 008: Mise, rusovlasý hrdina.

„Jedna se o misi typu S,“ oznámil jí. „Setkáte se tam s Akatsuki.“
„Akatsuki? Posíláte mě s geniny na misi S?“ vyhrkla. „Ale to je nemožné,“
„Věřím vám Soro a doufám, že se blíž poznáte se svým bratrem.“
„Ale…“ snažila se vymyslet nějakou výmluvu, ale nepovedlo se jí to. „Nemůže jít někdo jiný?“ Zkusila to ještě jednou, avšak marně.
„Kdybych mohl někoho jiného vyslat, tak si vás nevolám.“ Pokýval hlavou Sarutobi-sama.
„Gomenne,“ omluvila se okamžitě. „O které členy by se jednalo?“ změnila téma.
„Nevím přesně, ale podle mých informací o Akasuna no Sasori a Deidaru,“ Sora se lehce zamračila a na čele jí vyskočila menší vráska. „Děje se něco?“
„Ne nic,“ zavrtěla hlavou. „Kdy vyrážíme?“
„Bylo by nejlepší ještě dnes odpoledne, pokud to bude možné.“ Sora pokrčila rameny.
„Já můžu vyrazit okamžitě, stále mám věci zabalené v připraveném batohu,“ Sarutobimu se na tvář začal rýsovat lehký úsměv.
„Po matce,“ zamumlal si pod vousy.
„Říkal jste něco?“ otázala se ho, ale on zavrtěl hlavou. „Takže, co je přesně úkolem mise?“
„Dovést jednu osobu do bezpečí, dalšího člena tvého klanu,“ dodal potišeji.
„Koho?“ Sora nechtěla věřit svým uším. Takže nejsou poslední?
„Onu osobu znáš velmi dobře,“ napověděl jí zvesela Hokage. Sora se zasekla a nevěřícně na něj hleděla.
„On?“ zašeptala. Uzumaki Hotaka, bratr její matka a vyděděnec klanu. „Na co ho potřebujete, pane?“
„Bude nám prospěšný,“ oznámil jí. „Má velmi dobré bojové schopnosti a intuici, hodí se mít někoho takového pod svým vedením.“
„Je více lepších lidí než je on, tak proč?“ nedala se zmást Sora.
„Může ti pomoci s Kekkei genkai Uzumaki klanu, on patří mezi nejlepší uživatele.“
„Matku nenáviděl, proč by měl dobrovolně přijít sem?“ Zavrtěla hlavou. „V tom bude ještě něco jiného,“
„Orochimaru jde po něm,“ dodal o chvíli později. „Pomůžeme mu a on na oplátku pomůže nám.“
„Tak takhle to je,“ ušklíbla se. „Znala jsem ho sice krátce, ale podle toho co mi o něm matka vyprávěla jsem si o něm dokázala udělat vlastní obrázek, který není zrovna růžový.“
„Chápu tě,“ přikývl. „Takže vyrážíte okamžitě?“ Přikývla, otočila se na podpatku a vyšla ze dveří. Kroky jí nesly k jejímu domu, aby si vzala své věci. Vyběhla po schodech nahoru, vzala svůj batoh. Vyšla před dům a poslala jim vzkaz. Poté se vydala k bráně a vyčkala dokud nepřišli.
„Co je úkolem mise?“ otázal se okamžitě mladý Uchiha. Sora pohodila hlavou a lehce se usmála.
„Vyčkáme na ostatní, protože se mi to nechce říkat víckrát,“ Sasuke prkenně přikývl a zabodl svůj pohled do země. Něco mu tady nesedělo, koho mu jen ona dívka tak připomíná? Věděl, že je příbuzná se Čtvrtým, ale toho neznal. Takže mu musela připomínat někoho jiného.
„Jsme tady-ttebayo!“ vykřikl Naruto a za ním se otráveně vlekla Sakura.
„Sklapni Naruto,“ zavrčela otráveně. Sora se na ně zmateně podívala. Tohle že má být tým? Když ona byla v týmu, tak se nikdy k nikomu tak nechovali.
„Proč, Sakura-chan?“ podivil se Naruto.
„Jsi otravný,“ zahučela a Sasuke přikývl.
„Tak klid,“ ozvala se Sora. „Chovejte se k sobě aspoň trochu slušně, ano?“ všichni nejistě přikývli. Tahle mise nebude jen tak.
„Naším úkolem je dovést jednu osobu do Konohy.“ Sasuke se zamračil. „Co je?“
„O koho se jedná?“ otázal se.
„To je jedno,“ mávla rukou. „O tohle se nemusíte starat,“
„Myslím, že musíme,“ přitvrdila Sakura. „Jak můžeme zjistit, kdo to teda je?“
„Já ho znám,“ připustila.
„Takže se budeme starat o tvého přítele?“ zavrčel Sasuke.
„Není to můj přítel,“ nakrčila nos Sora. „Říkala jsem, že ho znám,“
„No přítele taky musíš znát,“ přidal se Naruto. Sora protočila oči v sloup.
„A i kdyby to byl přítel, tak vám to může být jedno,“ ušklíbla se. „Musíme se vydat na cestu.“

Po několika dnech strávených na cestách se dostali do Uzu no Kuni. Sora je zavedla do hotelu, aby se ubytovali a sama se vydala najít svého „strýce“. Procházela se okolo propasti, která byla za vesnicí. V dálce jakoby zahlédla siluetu nějakého muže. Ozvala se rána a jí podjela noha. Zachytila se, ale nikdo v okolí nebyl aby jí pomohl.
„Pomoc!“ zakřičela, ale nikdo se jí neozval. „Prosím!“ Zahlédla černý plášť s červenými mraky.
„Proč bych ti měl pomáhat?“ zasyčel.
„Já…prosím,“ zašeptala.
„Neslyším,“
„Prosím,“ zakřičela.
„A co z toho?“
„Zatraceně já se neudržím,“ zavrčela.
„A co já s tím? Řekl jsem snad, že ti pomůžu?“ ruce jí klouzaly, už se stěží udržela. On nakonec kapituloval a vytáhl ji.
„My se ještě neznáme. Jmenuji se Akasuna no Sasori,“