Řeka dává, řeka bere...

Další spolupráce s Ailenkou je na světě :)

Řeka dává, řeka bere...

Jako ve filmu, nemyslíte?
Kde jinde by hrála hudba uprostřed dramatické scény. Jedině ve filmech. Nebo jste už někdy stáli na mostě a kolem vás hrála pomalá, lyrická melodie… Její paprsky, paprsky hudby - co je na tom divného? - protínají vzduch a prostupují jím, noty, které nejdou vidět, ale vnikají nám do uší, narušují částečky kyslíku a rozechvívají ho. A když se chvěje vzduch, chvěje se všechno. Všechno. Řeka, která teče pod mostem. Dlouhé prameny dívčiných vlasů. Chvějí se hlasy... Ale s tím už zřejmě vzduch nemá co dělat.
„Nechej mě být!“
Chvějí se věty. Její i jeho.
„Neblázni! Vždyť ti můžu pomoct!“
„Ty? Ty mi nepomůžeš... Ty ne. Nech mě být!“
Hudba sem zní z vesnice, z Konohy, právě je tam festival. Dálkou se trošku ztrácí, ale stejně jde slyšet… Mezi těmi dvěma. Dívkou a mužem. Ta nenávist plynoucí z jedné strany je obrovská. Z té její, konkrétně.
Proč stojí na druhé straně zábradlí? Tam, kde stačí, aby jí uklouzla noha a ona poletí vzduchem a poplave vodou. Utopí se. Hudba přestane hrát, pod vodní hladinou.
„Nechej mě, sakra!“
„Vrať se...“
Bere ji za ruku, ona se mu vytrhne. Zavrávorá, okamžitě se chytí zábradlí.
„Skočím! Říkám ti, běž pryč!“
Skočí?
Možná... Ale ne teď. Teď se zaposlouchala do tónů písně, co zní z vesnice. Poslouchá, aby neslyšela. Nechce slyšet toho muže. Říká jí, ať neblázní a ať se vrátí.
„A kam bych se měla vrátit?“
„Ke mně, přeci. Domů...“
V dívčiných očích se objevuje strach. I když... Počkat. Strach? Ne, teď už je to čirá zuřivost.
„Nemám domov. Kdysi jsem ho měla, ale tys mi z něho udělal... Peklo...“
Poslední slova jenom šeptá. Potichu.
„Peklo?“ křičí. Ten muž křičí. „Jaký peklo? Proč si zase vymýšlíš?!“
„Nevymýšlím!“
„Všichni si to myslí, abys věděla.“ Zaboří do ní nenávistný pohled. „Nikdo ti ty tvoje pohádky nevěří, protože mě každej zná! Všichni vědí, jak jsem spořádanej, hrdina, a že bych tě nikdy nepraštil!“
„Sakra... Sakra, všichni ti věřej, to jo! Mě nevěří nikdo... A přitom mě biješ... Biješ mě... Nevydržím to už!“
Ale muž se na ni podívá. Udělá pár kroků k zábradlí a pohladí jí vlasy.
„Miláčku, nechej toho. Pojď domů...“
Pojď domů...
Má jít domů. Má jít domů, který není jejím domovem. Bojí se ho. Teď, když se jí dotýká, přebíhá ji po zádech husí kůže a ona se otřese. Proč tehdy nevěřila Natsuovi? Proč si tehdy nevzala jeho, když jí vymlouval svatbu s tímhle...
„Lháři!“ vykřikne dívka. Moc hlasitě, moc prudce. Ujede jí noha. Trhne to s ní, trhne jí v břiše, v ruce, a ona tam najednou visí... Jednou rukou pevně kolem zábradlí, nohama pár metrů nad rychlou, smrtelnou řekou Hokawa.
Hokawa se třpytí… Být tak tou řekou. Plynout si... Plynout... Být tak tou řekou... Za pár kilometrů jsou vodopády. Sedávala vedle nich s Natsuem a pozorovali západ Slunce.
Zvažovala, co může dělat... Visí za jednu ruku nad řekou a síly ji pomalu opouštějí. Mohla se prostě vytáhnout nahoru, přelézt zábradlí a vrátit se k tomu tyranovi. Nebo možná... Nerozhodně se dívá dolů do divokého proudu. Možná že by se mohla prostě pustit a všechno to ukončit. A proč vlastně nemůže přelézt zábradlí a odejít pryč? Chytá se pevněji a konečně má zase něco pod nohama.
„Nech mě odejít,“ navrhne muži. Podívá se na ni jako na blázna.
„Cože?“
„Nech mě jít. Sbalím si svoje věci a odejdu pryč z týhle vesnice.“
Muž vyvalí oči. Zjevně nevěří tomu, co slyší...
„A kdo by mi vařil? Kdo by uklízel? Kdo by...“
„Myslíš, kdo by ti sloužil? Kdo by ti dělal otroka?“ Za tu opovážlivost muž dívce vrazí facku. Dívka ztrácí rovnováhu a padá. Ani se nesnaží chytit. Vyřešil to za ni...

Pád. Jak dlouhý může být pád? Věčný? Krátký?
Šmátla rukou po zábradlí a chtěla se zachytit, ale... Nic. Její prsty nesevřely nic, jenom vzduch, který se v jejích dlaních okamžitě roztříštil. Rozevřely se, křečovitě, prázdně. Její tmavé oči prokoukly vyděšeně na svět. A zatajil se jí dech.
Pád... Jak dlouhý může být?
Dlouhý. Předlouhý.
Dívala se. Viděla ho, jak s potěšením, ale jakýmsi strachem zároveň, natáhl ruku, ale už bylo pozdě. Viděla nebe, na kterém pluly mraky, smířené se vším okolo. Bílé mraky na zářivě modré obloze. Mraky... A potom vodu. Studenou, rychlou. Propadala se jí... Voda se chytala každého kousku dívčina těla. Tvrdě. Studenými dlaněmi ji stahovala níž a níž. A potom ji strhla. Rychle, bez milosti.
Oči se zavřely. Plíce zalapaly po vzduchu, ale místo něj dostaly vodu. Studenou, vražednou vodu... Dívka se nechtěla nadechnout. Nechtěla bojovat s proudem. Přála si spadnout až na dno řeky Hokawa a zůstat tam. Chtěla zemřít... Něco uvnitř ji ale nutilo kolem sebe kopat nohama a mávat rukama. Dělala to automaticky, jako by se už někdy topila, jako by už někdy umírala... Spodní proudy ji zase strhly pod hladinu do hlubokého ticha. Když se znovu, tak trochu proti své vůli, vynořila nad hladinu, uslyšela něco víc než jen hučení vody. Slyšela výkřik! Znala ten hlas...

Na břehu řeky seděl muž. Hudba z vesnice nebyla tady u vodopádů vůbec slyšet. Díval se, jak voda padá a sledoval, jak si pohrává s listem, který do ní spadl. Chvíli nad hladinou, chvíli pod hladinou, chvilku se točí ve víru a pak zase pokračuje přímo. Blíží se k vodopádům. Naposledy ho spatřil na okraji srázu... Očima zabloudil proti proudu ve snaze najít nějaký další lísteček. Mezi stromy, které lemují řeku, viděl kus mostu. Stály tam dvě postavy. Na tu dálku nerozeznal, kdo to je. Ale teď to vypadá, jako by jeden člověk spadl do Hokawy! Muž vyskočil na nohy a snažil se najít toho člověka. Když ho konečně našel, zoufale vykřikl. V tom tonoucím ubožákovi poznal dívku, kterou nade všechno miloval. Udělal to první, co ho napadlo - skočil za ní...

Potápěla se. Voda jí zakrývala ústa svýma studenýma rukama. Když se chtěla nadechnout, nešlo to. Tak zoufale to nešlo.
Zatmívalo se jí před očima, jako kdyby měla usnout. Jenom tak, v klidu si usnout a na nic nedbat. Usnout na peřinách řeky, měkkých, bezpečných, snových. A stejně věděla, že tenhle spánek bude věčný. Jestli ji ta tma pohltí celou, bude v ní už navěky. A polštáře, peřiny, se promění v muka smrti, v muka nicoty, prázdna, nebo co to vlastně po tom konci je.
Ale co se dalo dělat.
Padala. Vodou. Peřinami.
Padala níž.
A stoupala. Jemně, lehce, stoupala. Zavírala oči čím dál pevněji, ale... Proč víčky proniká tolik slunce?
No a potom... Něco ji pustilo. Něco jí dovolilo se nadechnout. Pohladilo ji po tváři, a nebyla to náruč vody.
Studený vítr... Silné paže...
Voda se proměnila v zem a hučení vln se změnilo v čísi hlas.
Vytáhl ji na břeh. On?
„Žiješ? Jsi v pořádku?!“
Musí se probudit...
„Můžeš dýchat? Co tě bolí? Tak mluv!“
No tak přece promluv...
„Řekni něco. Prosím, řekni cokoliv.“
Nenech se prosit!
„Au.“
„Co tě bolí?!“
„Já... Já nevím. Asi všechno. Nejvíc hlava, asi...“
Myslela pomalu, jako by se nemohla smířit s tím, že žije. Žije... Ona žije! Rychle se postavila na nohy, zamotala se jí hlava...
„Sedni si. Doběhnu pro pomoc. Vydržíš tady chvíli sama?“
„Ne! Ne... Zůstaň, prosím.“ Chytila ho za ruku a pevně ji stiskla. Muž se posadil vedle a objal dívku kolem ramen. Přitulila se k němu a
najednou se cítila zvláštně. Byla v bezpečí... Jak dlouho už tohle nemohla říct? Chvilku bylo ticho.
„Spadlas?“
„Cože?“
„Jestli jsi z toho mostu spadla.“
„No... Já... Jo.“
„Jak jsi mohla spadnout, když je tam zábradlí?“
Mlčela, neodpověděla. Tušila, že bude zuřit, až se dozví, jak to bylo... Ale on jí přece taky nevěřil! Nevěřil, že ji bije!
„Proč? Proč jsi mi nevěřil?“ Možná, že ani nechtěla slyšet nějaké protože...
„Já ti věřil! Samozřejmě, že jsem ti věřil! Ale... Já měl strach.“ Pravda není vždycky krásná...
„Říkal jsi, že mě miluješ! Kdybych si nemusela vzít jeho, vzala bych si tebe! A ty ses bál?! Já taky! Bála jsem se jako nikdy předtím!“ Rozhořčeně vstala a snažila se skrýt slzy... Když odcházela, chytil ji za ruku.
„Bál jsem se, že už mě nemiluješ...“ zašeptal a pustil ji. Najednou nevěděla, co říct. Má odejít? Má mu odpustit? Má tohle mít šťastný konec?
„Nikdy jsem nepřestala.“ Muž se postavil a pak ji objal. Možná že udělal chybu, ale jí to bylo jedno. Chtěla být zase chvíli zamilovaná, vidět všechno kolem zářivější. Přála si být chvíli šťastná...
Mělo by to být zakončeno - A žili šťastně až do smrti. Ale nebude. Nebude, protože nechci nic zakřiknout...