Ona Jediná, díl desátý

„Takže je opravdu mrtvej? Viděls jeho tělo?“
Ted kývl. „Na vlastní oči, vesničané ho našli kus ode mne. Ztratil spousty krve, a bez okamžité transfúze to nerozchodil.“ Jedovatě se zachechtal. „Dal jsem mu na hrobeček kříž s nápisem 'Generál Ali, z jiného světa.' Dobrý, ne?“
„Co je na tom dob- jo aha, on byl muslim, co? Ty seš ale hnusák, víš o tom?“
Potěšeně se usmál. „Děkuji.“
Zvážněl jsem. „To je dobře, že je po něm. Bál jsem se, že když jsme přežili my dva, tak on by mohl taky. Mimochodem, vykrvácel ze dvou průstřelů v oblasti ramene, že? Ramenní tepna?“
„Ty jsi ho vlastně postřelil, když jsme k němu vpadli, co?“
Spokojeně jsem se usmál. „Jo. Do ramene.“
Vzápětí jsem ale zase posmutněl.
„Část mý výstroje dokázali vědci z Konohy dát dohromady, určitě by dokázali ušít výstroj i pro tebe. Ale...
...ach jo. Moje zbraň. Vybouchla v ní munice, takže je z ní potrhanej kus kovu. Štve mě to ještě teď...“
„Buď rád, že máš alespoň část věcí. Z mojí výstroje zůstaly akorát boty.“
Lehl jsem si naznak na trávu. Sluníčko se schovalo za malým mráčkem, teplo bylo stále příjemné. A jak jsem tak koukal do nebe, nic mi nepřipomínalo ošklivá, bahnitá rýžová pole okolo.
„Je to škoda, doufal jsem, že mi řekneš, jak jsme se sem dostali. Že mi řekneš, co se stalo, jak to, že jsme tady.“
Vedle mne se ozvalo vzdychnutí. „To samé jsem čekal od tebe. Myslel jsem, že ve velkém městě bude víc zdrojů, ze kterých by se to dalo zjistit.“
„Zkusím se ještě jednou zeptat těch lidí, co mě našli. Jo, tak mě napadá – viděli jsme oba totéž, těsně před transportem sem. Původně jsem myslel, že nás sem hodila nějaká časoprostorová anomálie při výbuchu tý bomby...“
„Nemáme nemoc z ozáření. Tím to nebylo. Ale...“
„Ale?“
Ted chvíli mlčel.
„Něco mi na tom hrozně moc nesedí. Pořád mám pocit, že ten výbuch, co nás málem zabil, nebyla ta bomba.“
„Já ten pocit mám taky. Ale taky nevím proč. Ty víš? Máš nějaký nápad?“
Pokrčil rameny. „Nevím. Už ses na tom místě byl podívat? Tam, kde nás našli?“
Zavrtěl jsem hlavou. Skrze zavřená oční víčka jsem vnímal jas slunce, filtrovaný přes mrak.
„Podívám se tam později. Chci si promluvit s velitelem tý skupiny, co mě našla. Třeba se něco dozvím.“
Najednou mě něco napadlo. Posadil jsem se.
„Jo, hele, co vlastně bude s tebou?“
„Jak to myslíš?“ zeptal se Ted. Poposedl si tak, aby na mě lépe viděl, pokrčil nohy, objal je rukama v oblasti kolen, opřel si o ně bradu a čekal, oči upřené na mojí maličkost.
„Já teď pracuju pro Konohu. Bydlím tam. Denně trénuju, jinak a efektivněji, než co jsem uměl dodneška. Chodím na jejich Akademii. Prostě jsem se stal členem jejich armády. A napadlo mě, že kdybys bydel u mě, tak bys... “
Ted se na mě podíval pohledem, který jsem znal. Používal ho, když mi chtěl říct něco, o čem věděl, že se mi nebude líbit – a mě zalila vlna zklamání, protože jsem věděl, co mi řekne.
Pomalu se nadechl, aby získal čas, zatímco hledal slova.
„Proč?“ předběhl jsem ho.
Ted upřel oči do trávy.
„Protože jim to tady dlužím. Zachránili mi život. Vyléčili mě. Brzo budou žně, oni přišli o spoustu lidí při těch předchozích nájezdech. Budou potřebovat každou ruku.“
Podíval se mi do očí. „Prostě se na ně nemůžu vykašlat. Promiň.“
Usmál jsem se. Smutně. „Jo, to docela chápu. Ale až to tady skončí...“
Ted se usmál také. Provinile. „Až to tady skončí, rád bych začal chodit do Konohy na výcvik. Něco jako dálkový studium, tři dny tam, čtyři dny tady. To bych bydlel u tebe, samozřejmě, a...“
„Tak už se vymáčkni,“ přerušil jsem ho. „Známe se dost dlouho na to, abych poznal, že mi chceš něco říct a nevíš jak. Ale já nemám rád chození kolem horké kaše. Tak to prostě vysyp!“
Ted kývl.
„Dobře. Je jen jeden důvod, kterej mi brání v tom, abych šel s tebou do Konohy – sakra, vždyť společně válčíme už dvacet let. A tenhle důvod má hluboký černý oči a a dlouhý černý vlasy a staral se o mě celou tu dobu, kdy jsem nebyl schopnej se pohnout a krmil mě, když jsem neměl sílu se sám najíst. Takže...“
Přestal mluvit.
Ono se člověku těžko mluví, když na něj lehne stodvacetikilový medvěd a vrazí mu palec do žeber.
„Jo tak pán si našel ženskou jo? A pán musel dělat tajemnýho, abych to z něj musel páčit, jo?“
Ted sebou začal mrskat. Podařilo se mu otočit tak, aby mě dokázal kopnout kolenem pod žebra a s radostí to udělal.
„Jo. Máš něco proti?“ Uvolnil si ruku a zabodl mi zpevněné prsty do velmi citlivého bodu na předloktí, přesně jako při výuce bojových umění.
Jau! Ruka mi zmrtvěla skoro až k lokti – Ted dokázal praštit s účinností teleskopického obušku.
Zkroutil jsem mu jeho čerstvě uvolněnou ruku za záda, opět jej převalil na břicho, posadil se mu na záda a stiskl zboku jeho hrudní koš mezi koleny.
Ještě chvíli se pokoušel osvobodit, ale pak toho nechal.
Slezl jsem z něj a posadil se do trávy vedle něj.
Posadil se vedle mě.
„Promiň. Víš sám, že tě beru skoro jako bráchu, ale teď...“
„... teď tě to táhne na obě strany,“ doplnil jsem ho, „nemám pravdu?“
Místo odpovědi se na mě usmál. „Doufal jsem, že to pochopíš.“
„Jasně že pochopím, nejsem úplnej blb. Hele, Tede, nemůžu říct, že by mě to nemrzelo, ale chápu to. Na druhou stranu předpokládám, že budeš chtít zůstat vojákem i nadále, takže když si projdeš výcvikem a zapojíš se do misí, tak se uvidíme docela často. Budu rád nejen já, ale i Pátá Hokage.“
Ted povytáhl obočí. „To je kdo?“
„Velitelka základny. Ženská. Pěkná. Velký prsa, léčitelka, obrovská síla, a překvapivě chytrá. Bude šťastná, že má k dispozici dalšího vojáka s imunitou na genjutsu!“
Můj spolubojovník se vesele zašklebil. Pak opět zvážněl, jakoby si na něco vzpomněl.
„Jo, něco mě napadá. Zaprvé – my jsme vycvičeni v boji na dálku, ne na blízko. Takže pro nás by bylo ideální, kdybychom získali nějaké zbraně na dálku.“
„To mi došlo. Napadlo tě, jaké zbraně?“
„Jo, napadlo. Nech se překvapit. Ale hrozně rád bych si promluvil s těmi výzkumníky z Konohy – pokud mají nějakou formu vojenské organizace, mají i něco jako inženýry na vývoj zbraní. A zadruhé – už se těším na ten výcvik.“ Podíval se na mě. „Nevím, jestli sis toho všimnul, ale porazil jsi mě docela snadno – a to máme stejný výcvik. A víš sám, že obvykle je boj mezi námi o hodně vyrovnanější. Takže ten efekt výcviku v Konoze bude docela znát.“
„To bude,“ přitakal jsem. „Ale nikdy nebudeme jako oni.“
„Proč myslíš?“
„Protože oni trénují na fyzickou sílu a rychlost. Dokázali ji dovést tak daleko za hranice lidských možností, že se mi tomu nechtělo věřit. Naproti tomu jsme my trénovali přes dvacet let...“
„... primárně na vytrvalost a odolnost,“ doplnil mě Ted.
„Správně. A to je naše nevýhoda a zároveň výhoda!“

* * *

Cesta mezi rýžovými poli pomalu končila a měnila se v lesní stezku, což bylo v odpoledním slunci velmi příjemné, i přesto, že polední žár již polevil.
Lee s Anko šli kousek před námi, já s Tedem jsme se drželi pozadu.
„Hele, tak mě napadá, všímal sis, jak Lee bojoval? Jakým stylem?“
Ted kývl. „Jo. Taky ti jeho styl připadal jako zbytečné plýtvání silou?“
„Jsem rád, že se to nezdálo jen mě,“ zasmál jsem se. „Je to dobrej kluk, docela mu to v boji jde. Ale mohl by z něj být bojovník, který dokáže většinu nepřátel sejmout na jednu ránu, včetně těch opravdu silných. Ale k tomu by potřeboval alespoň krátký kurs, který by mu osvětlil něco, na co zjevně na jejich Akademii zapomněli – anebo, jak ho znám já, na to zapomněl jeho sensei. Ten kurs by se mu hodil taky.“
„Chm. A myslíš, že od tebe bude chtít něco vysvětlovat? Myslíš, že to od tebe vezme? Od někoho, kdo není ninja?“
Usmál jsem se. „Jo, vezme. A vím, jak to udělat. Tady mají studenti se svými sensei velmi blízký vztah, takže když přesvědčíme jednoho, půjde do toho i ten druhý.“
„Jo, zajímavej nápad. A koho budeš přesvědčovat jako prvního? Žáka, nebo učitele?“
„Žáka. Protože vím, kde má slabé místo.“
„Skvělý.“

* * *

„Sabreman Dave,“ řekla unaveně Pátá Hokage. Hromady papírů na jejím stole měnily polohu, ale ne množství. V boji zblízka dokázala Tsunade porazit naprostou většinu ninjů široko daleko, ale na tomhle bitevním poli jen stěží remízovala.
„Jsem ráda, že se váš přítel rozhodl také připojit k ninjům Konohy – další ninja s imunitou na genjutsu, který je zároveň cvičený v boji bez použití chakry se nám hodí. Výcvik nastoupí na vlastní žádost pozítří. S přestávkou na žně se počítá.“
Ted uznale povytáhl obočí, protože o přestávce na žně se nezmiňoval. Potom kývl. „Děkuji. Ale mám k vám prosbu. Jak určitě víte, náš výcvik se týkal boje na dálku se zbraněmi, které už nemáme a v tomto světě je nemůžeme získat. Mám několik nápadů, jak by se tato situace mohla alespoň částečně změnit. Mohl bych si pohovořit přímo s vedoucím výzkumníkem vaší sekce vývoje zbraní?“
Tsunade se na něj ostře podívala. Vsedě za stolem se trochu nahrbila, takže se mi sice naskytl krásný pohled do jejího výstřihu, ale výraz její tváře „pokud odpovíš špatně, budeš vyhlazen“ mi bránil v plném vychutnání si tohoto pohledu.
„Jak víte o naší...“
Ted se bezstarostně zasmál. „Jste vojenská skupina. Každá větší vojenská skupina, co jsem kdy poznal, měla svůj vlastní vývoj zbraní, který reflektuje bojový styl jejích vojáků a terénu, ve kterém bojují. A jelikož určitě chcete, abychom byli v boji co nejplatnější, umožníte nám to.“
Její oči jej dál propalovaly.
„A proč myslíte, že vám to dovolím?“
„Protože by to udělal každý rozumný velitel, který se stará o své vojáky. Spokojený voják, který má zbraně, se kterými se cítí dobře, je v boji lepší.“
Ostříží rysy v Tsunadině tváři povolily. Ale dřív, než jsem mohl opět zaostřit na její dekolt, opřela se zpět do opěradla židle. Ach jo. Škoda.
Uvolněně se usmála. „Skvělý postřeh. Ano, můžete se s ním sejít. Ještě dnes vám vzkážu datum a čas, přeci jen je to poněkud zaneprázdněný člověk a navíc je tak trošku... ehm... zvláštní. Ještě něco?“
„Já bych ještě něco měl,“ přihlásil jsem se. „Všímal jsem si stylu boje Rock Leeho. Já i tady Ted máme pocit, že víme, co jeho stylu chybí. Proto jsem chtěl požádat, jestli bych mohl dostat možnost s Leem probrat některé aspekty – a pokud by souhlasil, tak bych vás chtěl požádat o možnost využití konzultace vaší žákyně Haruno Sakury.“
Tsunade se sice trochu zamračila při zmínce o Sakuře, ale kývla. „Dobrá, ale vysvětlete mi, o co jde. A přiznám se, zajímal by mě i váš motiv – proč se tak zajímáte o Rock Leeho.“
„To je jednoduché. Rock Lee sice má v sobě chakru, ale neumí ji ovládat. Tím pádem je na tom asi jako já, takže k němu cítím sympatie. A co se týče důvodu, proč potřebuji Sakuru – věc se má asi takhle...“
Chvíli jsem mluvil já.
Potom mluvil Ted.
A pak ještě znovu já, ale už to nebylo nutné.
Ve tváři Tsunade se objevil úsměv. Příjemný, hřejivý úsměv. Únava jako by z ní spadla, protože se jí náš nápad líbil, a hlavně – uvědomila si, že máme pravdu. Celá ta věc ji potěšila i proto, že měla Leeho docela ráda. Slyšel jsem, jak kdysi dokázala jednou riskantní operací napravit jeho ošklivé zranění způsobující praktickou invaliditu tak, že mohl pokračovat ve své profesní dráze.
„To je ale opravdu výborný nápad, pane Sabremane. Opravdu výborný. Jste nejen bystrý pozorovatel, ale i dobrý psycholog. Máte moje uznání.“
Potěšeně jsem se usmál. „Děkuji. To je vše.“
„Není zač. Odchod!“