Mír bolí

Možná, že i noc má svůj konec. Ukáže své poslední hvězdy a ustoupí do povzdálí, aby mohla přenechat vládu svému vlídnějšímu bratrovi, dni. Není však doceněna. Když dovede lidi k dalšímu dni, nikdo se za ní neohlédne a v duchu jí nepoděkuje. Je oslněn. Oslněn světlem nového dne a nové naděje. Nedokáže už vnímat nic jiného než radost, nevzpomíná si, jaké to bylo v utrpení. Nevzpomíná si, kdo všechno musel zamřít, aby mu to jeho štěstí pojistil.

„Dědečku!“ Černovlasá dívka běží po ztemnělé louce a s úsměvem na tváři se přibližuje ke starému muži. Ten vypadá, jako by ji vůbec nevnímal. Oči měl upřené na měsíc a myšlenkami se potuloval někde v daleké minulosti.
„Dědečku, konečně se mi to podařilo,“ vypískla na něj dívenka radostně. Až teď si muž všiml, že u něj jeho vnučka stojí. Otočil se k ní a vlídnýma očima se na ni usmál.
„Copak, Lin,“ zeptal se jí se zájmem.
„Podažilo se mi aktivovat Sharingan,“ oznámila mu se zářícím pohledem.
„Vidíš, jak jsi šikovná.“
Kdyby to on tak ještě dokázal. Radovat se z toho, co dokáže on, nebo ostatní.
„Proč jsi tak smutný, dědečku,“ zeptalo se děvčátko skleslým hlasem. „Já jsem si myslela, že ti udělám radost.“
„Vždyť já mám radost. Jsem na tebe opravdu pyšný. Vezmu tě na jedno místo, chtěla bys?“
„Ano, ano,“ zatleskala nadšeně Lin a chytla se svého dědečka za ruku.
Jak vyrostla. Určitě z ní jednou bude skvělá kunoichi a dostane šanci chrínit, co je jí nejbližší. Určitě ji využije lépe, než tehdy já.
„Kam vlastně jdeme,“ zeptala se po chvíli cesty.
„Uvidíš,“ odpověděl jí tajemným hlasem. „Chci tě zavést na místo, které pro mě kdysi hodně znamenalo.“ Lin už se nevyptávala. Pustila dědečka a rozběhla se z kopce. Muž za ní se jenom pousmál a dál se taky do mírného běhu. Jak mu tohle chybělo. Za chvíli už tam znovu bude. Vlastně je to už pod tímhle kopcem.
Lin už na něj čekala dole.
„Tak už jsme tady.“
„Tady to je,“ podivila se. „Vždyť tu nic není. Jen pár spadlých ohořelých stromů a nějaký náhrobek!“
„Víš Lin, někdy něco nepatrného může mít obrovskou symboliku. Tak velikou, jakou si možná ani nedovedeš představit.“
„A jakou symboliku má pro tebe tohle místo,“ upřela na něj Lin své černé oči.
„Kdysi mi tady zepřeli v náruči mí dva nejlepší kamarádi,“ odpověděl jí s přivřenýma očima. Lin se na něj dívala v očekávání.
„A proč zemřeli, dědečku?“
„Z rozmaru vesnice. Náš tříčlenný tým dostal misi, zničit Akatsuki. O nich jsem ti taky vyprávěl.“ Muž se na chvíli odmlčel. Ikdyž to bylo už víc jak čtyřicet let vzpomínky byly stále živé. Když však uviděl obliček své vnučky, plný očekávání, pustil se znovu do vyprávění.
„Byla to nebezpečná mise. Měli jsme je zničit za každou cenu, abychom zjednali mír. Ale byli jsme taky docela dobří ninjové. Tak jsem vyrazili. A přesně tady jsme se střetli s nepřítelem.
Docela dlouho jsme s nimi drželi krok. Měli přesilu, ale my taky nebyli úplně slabí. Jenu chvíli to dokonce vypadalo, že vyhrajeme. A nakonec už proti nám zústal stát jen Pein. Ale i ten stačil na to, aby mé dva kamarády vážně zranil. Já jsem sice Peina nakonec porazil, ale jim jsem život už vrátit nedokázal.“ Starý muž cítil, jak mu po tváři stéká slza. Než si ji ale stihl setřít, ucítil na své tváři teplou dlaň. Zdvihl oči a viděl svoji vnučku, jak se mu dívá do očí a tvář ji taky zdobí dvě slzy.
„To mě moc mrzí,“ zašeptala.
„Ale nejhorší bylo to, co přišlo potom. Když jsem přišel do vesnice, všichni už věděli, že je po Akatsuki. Ve vesnici se konaly obrovské oslavy. Oblohu prozařovali ohňostroji, saké teklo proudem. Ale nikdo se nestaral o mou bolest, že jsem ztratil své nejbližší kamarády. Nikdo se nestaral o to, že kvůli tom jejich míru zemřeli dva úžasní lidé.“
„Tak proto jsi odešel z Konohy,“ zeptala se Lin.
„Ano,“ usmál se konečně. „A nelituju toho. Poznal jsem jiný život a taky tvoji babičku.“ Lin se pousmála.
„Slíbíš mi něco,“ zeptal se jí muž.
„Cokoliv.“
„Vždycky si važ míru. Pamatuj na to, že za tvoje štěstí obvykle někdo musí zaplatit vysokou cenu.“
„Slibuju dědečku,“ odpověděla mu Lin vážně. A teď už pojď domů, maminka už na nás určitě čeká s večeří.“ rozverně se zasmála a vyběhla zpět do kopce. Muž se pousmál a naposledy se otočil k náhrobku.
„Nikdy nezapomenu, Naruto, Sakuro!“