Navždy spolu

…
„… a tak jsem ho musel poslat ven a…“ otočil se k muži sedícímu na pohovce.
„Hej! Ty mě vůbec neposloucháš! A zase si čteš tu perverznost?!!“ rozčílil se.
„Hmm? muž se stříbrnými vlasy a páskou přes oko jen nerad zvedl hlavu od své knížky.
„To je teda skvělý! To nemůžeš aspoň jednou tu nechutnost odložit a poslouchat mě?!!“
„Co ti zase vadí?! Vždyť tě poslouchám!“
„A co jsem teda říkal?“
„No…eh…“přemýšlel a škrábal se při tom ve vlasech.
„Vidíš, nevíš!! Nesnáším tu knížku! Už nemůžu vydržet, jak mě kvůli ní pořád ignoruješ! Nesnáším tě!!!!!“
…

Probudil se, srdce mu zběsile bušilo, na čele se mu objevily kapičky potu, zorničky měl rozšířené a přerývaně dýchal. Už zase měl ten sen, spíš noční můru. Od té doby, co se to stalo se mu zdá pořád dokola. Spustil nohy z postele a pomalu vstal. Šel přímo do koupelny. Postavil se k umyvadlu, otočil kohoutkem a pustil studenou vodu. Nastavil sepjaté dlaně proudu čiré tekutiny a nachytal ji tolik, aby si s ní mohl opláchnout zpocený a unavený obličej. Zvedl hlavu a zadíval se do zrcadla. Pozoroval, jak odráží jeho obraz, byl pokřivený, stejně jako jeho duše.

…
Stál v kanceláři hokageho, nevěděl, proč ho sem zavolala, a ani ho to nezajímalo. Měl svých starostí dost.
„Iruko…“ promluvil k němu ženský hlas.
„…Kakashi…je…je mrtvý. Je mi to líto.“ řekla.
„Mrtvý, mrtvý. To není možný. Ne on, to musí být lež!!“ křičel. Z očí se mu hrnuly slzy a celý se třásl. Vyběhl z místnosti, potřeboval na vzduch. Dostal se z budovy a zhluboka dýchal. Hlava se mu točila a dělalo se mu špatně od žaludku. Chtělo se mu zvracet. Myslí mu, jako gong neustále zněla ta dvě krutá slova „je mrtvý“.
Nechtěl to přijmout, nevěřil tomu, vždyť je nejlepší ninja v celé Zemi Ohně. Tohle se stát nemohlo.
…

Rukou si prohrábl tmavě hnědé vlasy, které pak pevně stáhl do typického účesu. Převlékl se a vyšel ze svého bytu. Z bytu, kde spolu dřív bydleli. Teď je tam sám, bez něj. I když to tak moc bolí, nedokáže jejich hnízdo opustit.
Toho osudného dne se všechno změnilo. Celý svět, jako by najednou vybledl. A život bez něj teď ztratil jakýkoli smysl. Chtěl ho zpátky. Každým dnem, hodinou, minutou, každou vteřinou si vyčítal, že se s ním pohádal, než odešel na tu prokletou misi. Kladl si za vinu jeho smrt. Miloval ho a on ho opustil, nemohl jíst, každé sousto, jako by se mu v puse měnilo na popel. Nemohl už ani spát, když zavřel víčka, objevil se ten strašný sen. Ztrácel se před očima, všichni to viděli, snažili se ho povzbudit, ale on je nevnímal. Ve svých myšlenkách se stále vracel k němu, jeho lásce. V srdci nosil žal, bolest, utrpení a výčitky.

…
Stál společně s mnoha ninji i obyčejnými lidmi, oblečený v černém a poslouchal řeč Páté. Slyšel, co říká, ale nevnímal jí, stále nedokázal pochopit proč? Proč zrovna jeho si musel vzít k sobě? Proč si nemohl vybrat jeho místo něj?! Byl to snad trest, za jejich nesmyslné hádky?
Pohřeb už skončil, ale on stále hleděl na žulový náhrobní kámen, na němž stálo vyryto : HATAKE KAKASHI
Jounnin Skryté Listové
Padl v boji, při ochraně vesnice.

Slaná tekutina stékající z jeho tmavě hnědých očí se mísila s kapkami deště.
„ Vidíš, i nebe pro tebe pláče.“ pousmál se a nastavil svou tvář nebeským slzám.
…

Nedokázal snést každodenní samotu, život bez něj byl utrpením. Často vzpomínal na jejich společné chvíle. Na chvíle, kdy byli sami a užívali si přítomnosti jeden druhého. Ale každá myšlenka na něj mu trhala srdce na malé kousky. Už dávno se rozhodl, co udělá, ale teprve dnes v sobě našel odvahu uskutečnit tenhle, pro někoho možná nesmyslný plán. Ale jemu dával naději, naději na lepší život.
Šel pomalými, klidnými kroky na místo, kde s ním trávil volný čas, kde se spolu schovávali před zraky ostatních, kde je nikdo nerušil. Dorazil na malou mítinku obklopenou vysokými duby. Rukou hladil drsnou, popraskanou kůru stromu až jeho prsty narazily na vyrytý symbol. Pečlivě obtáhl ukazováčkem jeho tvary a pak se posadil. Z malé příruční brašny vytáhl kunai a přendával ho z jedné ruky do druhé. Zaklonil hlavu a upřel zrak na modrou oblohu. Zasmál se, pak oběma rukama pevně sevřel rukojeť nože a přiložil si ho k hrudi. Pak zatlačil. Cítil, jak chladná kovová čepel hladce proniká jeho kůží, masem a nakonec i samotným srdcem.
Z koutku úst mu vytékal teplý, lepkavý pramínek krve ale on se usmíval, poprvé od jeho smrti se cítil šťastný. Těžce dýchal, věděl, že už bude brzo konec jeho trápení, a že se s ním konečně zase setká.
„Teď už budeme navždy spolu…“