死の天使

Seděla jsem u potoka, byl teplý letní den, navzdory tomu, že slunce celý den pražilo, jsem byla bledá a moje kůže na dotyk studená, ostatně to tak bylo pořád. Do čisté průzračné vody dopadla kapka krve, ihned se ve vodě rozplynula. Otočila jsem hlavu dozadu. Křídla s černými perutěmi se schovávaly za mými zády. Cítila jsem, jak mi po tváři teče teplá tekutina a do vody dopadla další rudá kapka. Říkalo se o mně, že sem bez citů, nezranitelná a, že nedokážu nic jiného než zabíjet. Kdysi to možná byla pravda, kdysi…až do té noci, kdy sem potkala jeho. On se mně jako jeden z mála nebál dokonce mně i sám přivolal, čekal na mně, moc době veděl, jak vysokou cenu musí zaplatit…

Cítila jsem, jak někdo povedl zakázanou techniku, s jejíž pomocí mě přivolá. Bez váhání jsem vstoupila do bílého světla s obrovskou touho zabíjet. Objevila jsem se na mýtině. Stál ke mně zády. Byl to mladý blonďátý shinobi s bílým pláštěm, na kterém bylo napsáno „Yondaime Hokage“. Ozvalo se řev, otočila jsem se za zdrojem, spatřila jsem obrovskou lišku svázanou nějakou technikou Čtvrtého. Jmenovanný ode mě poodešel a něco tiše šeptal. Přistoupila jsem k němu. V jeho náručí jsem spatřila novorozence, jakoby z oka vypadl Yondaimemu. Podívala jsem se do těch nebesky modrých očí. Tehdy jsem to pocítila poprvé. Zvedl se vítr a čechral mé dlouhé černé vlasy. Pocítila jsem lítost, nad uzlíčkem, bude do něj zapečetěna obrovská síla a lidi ho budou nenávidět. Lidi se bojí všeho, co je odlišné, tak tomu bylo a zůstane. Nejvíce mně, ale bolelo to, že mu zabiju otce. Poprvé jsem si za svůj život připadala hrozně. Život? Dá se to tak vůbec nazvat?…
Beze slova sme došli ke Kyuubimu. Pravou ruku jsem natáhla k lišce, levou rukou jsme společně s blonďákem dělali pečetě. Moje pravá ruka začala pohlcovat lišku, když už z ní nic nezbylo, s obrovským pocitem špatnosti sem pravou ruku položila na bříško dítěte. Vtlačovala jsem do jeho malého tělíčka zlověstnou čakru, drobeček v náručí Čtvrtého řval bolestí. Tehdy sem poprvé na tváři ucítila teplou tekutinu, rudá kapka dopadla na zem. Následovali ji další. Yondaime na tom byl podobně, ale on na rozdíl ode mě ronil slzy, z mích očí stékala krev. Pode mnou se utvořila kaluž životodárné tekutiny. Malý uzlíček už měl v sobě všechnu liščí čakru. Dohromady s Hokagem jsme opět začali dělat pečetě. Na bříšku se objevila pečeť následně měl na obou tvářích tři čárky. Hokage se na mně podíval, nejspíš si teprve teď všiml, že brečim. Jeho pohled byl plný překvapení, ale i obav o svého syna. Věděl, jak vysokou cenu musí zaplatit. Chtěl něco říct, ale pohybem ruky jsem ho zastavila, aby se mohl rozloučit se svým synem. S rudými slzami v očích sem se k němu otočila zády. Tiše promlouval na dítě. Po chvíli ke mně přišel.
„Děkuji.“ Řekl smutně. Podívala jsem se mu do očí. Nikdo mi nikdy nepoděkoval. Zaregistroval můj vyjevený pohled.
„Většina lidí ti asi neděkuje, ale já mám za co. Slýchal jsem o tobě spoustu příběhů, ale teď vím, že ani jeden z nich není pravdivý. Můžu mít jednu otázku?“optal se jako by nic. Pouze sem přikývla.
„Prosím, řekni mi, jaký bude?“podíval se na novorozence ve svém náručí. Podívala jsem se na uzlíček možná, že úplně poprvé jsem se usmála, nyní jsem znala jeho osud. Osud?…
„Bude hodně hyperaktivní, díky Kyuubi bude obyvateli nechtěný, ale on to překoná a jentak nikdo ho neporazí. Jeho tvrdohlavost ho dostane z nejednoho problému.“ Odmlčela jsem se a podívala jsem se do očí Čtvrtého, „dodělá tvojí techniku a předčí všechny předchozí Hokagy. On je opravdu vyvolený, dokáže měnit lidi, stačil mi jediný pohled a opět mám city. Bude si chtít sám řídit svůj osud.“
„Děkuji ti, dej na něj pozor. Už je čas…“poprosil mně. Pouze jsem přikývla. Položila jsem ruku na jeho hruď, na místo, kde leží srdce. Začala jsem mu vytahovat duši. Cítila jsem obrovskou bolest. Tu noc jsem se začala nenávidět. Po tvářích mi tekly rudé slzy, podívala jsme se mu do očí. Povzbudivě se na mně usmál.
„Ještě něco, on najde odpověď na tvou otázku.“vrátila jsem mu úsměv. Překvapeně se na mně podíval, nejspíš nevěděl, jakou otázku myslím.
„Otázku, ohledně míru…“
Pochopil, zvedl ruku a otřel mi z tváře krev, naposledy se usmál a padl na kolena. Rychle jsem chňapla po dítěti a s krví v očích jsem sledovala jak hokage umíral. Podívala jsme se na uzlíček ve svém náručí. Chytil pramen mých vlasů a hrál si s nimi. Ucítila jsem, jak se někdo blíží. Položila jsem drobečka Yondaimemu do náručí. Poslední pohled a vzlétla jsem do temné noci. Stejně temné jako moje duše…

Něco mně tu noc změnilo, možná to byly jeho nebesky modré oči plné pochopení a vypadaly jako by znaly odpověď na každou otázku světa.
Zoufale jsem toužila znát odpověď na jednu otázku.
Proč zrovna já?…
Zavzpomínala jsem na nemluvně. Nepočítala jsme roky, které od té noci uběhly. Chtěla jsem vědět, jestli je stejný nebo aspoň podobný jemu a jestli je takový, jak jsem řekla Čtvrtému. Vedle mě se objevilo bílé světlo. Neochotně jsem vstala a vstoupila jsem do bílé záře. Objevila jsem se uvnitř něčeho, co vypadalo jako budova z papíru. Porozhlédla jsme se okolo. Spatřila jsem blonďaté vlasy trčící do všech stran, stejně jako kdysi. Před ním stála modrovsláska s pláštěm Akatsuki a za ní byl Nagato. Jak jsem Akatsuki a Nagata nesnášela. V návalu vzteku jsem roztáhla křídla.
„Jak už jsem řekl, oba bojujem za svoji spravedlnost, když mě zabiješ, docílíš obnovení konohy, ale nenastolíš mír.“promluvil Nagato.
„Možná…“ povzdychl si blonďáček.
„Odpověz na moji otázku, Jak chceš mít mír, když všechny zisky konohy pocházejí z vypleňování malých zemí?“
„Na každou otázku existuje odpověď.“ Řekl pevným hlasem jinchuurriki.
Vzpomněla jsem si na jeho slova.
„Děkuji, dej na něj pozor…“
Po mně chtěl, abych dala pozor na jeho jediného syna…po mně…po anděly smrti…
„Tak už odpověz.“ Zamračil se Nagato.
„Pokud se všichni lidé navzájem pochopí a nebudou moctichtivý, pak nastane mír.“ Odpověděl můj chráněnec. Nagatovi se údivem rozšířily oči, následně se začal smát.
„To se ti nikdy nepodáří.“ Řekl s úšklebkem. Blonďákovi v ruce začala rotovat čakra, za chvíli se ozval skřípot. S rotující čakrou v ruce se rozběhl na Nagata, Trefil ho. V rychlosti světla jsem jsem roztáhla křídla a vzlétla jsem do vzduchu, zarazila jsem se něco bylo jinak. Připadalo mi, jakoby se zastavil čas. Jinchuuriiky trefil Nagata, ale stále byl ve vzduchu. Bez váhání jsem k němu přilétla a odnesla jsem ho pryč. Ale čas se nezastavil na dlouho, následoval obrovský výbuch. Chránila jsem ho svým vlastním tělem. Nastal klid, vstala jsem. Místo oné budovy s papíru tam zel obrovský kráter.
„K-Kdo si?“ zíral na mně blonďák. Cítila jsem na své tváři krev.
„Ty jsi zraněná?“ zvedl se ze země. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Přišel ke mně.
„Já jsem anděl smrti.“ Podívala jsem se mu do očí. Zaskočila jsem ho, věděl, co se tehdy stalo, veděl, že to já jsem mu zabila otce.
„Al-“zarazil se, „Proč si mně zachráníla, když si anděl smrti?“
„Slíbila jsem to tvému otci…“ povzdychla jsem si, „Tvůj otec věděl do čeho jde, když mně přivolal. Byl první kdo mi poděkoval, proto jsem mu prozradila tvůj možný osud, jsem ráda, že jsem tě vylíčila, takového jaký opravdu jsi. Změnil jsi me, tu noc jsem se začala nenávidět.“ Na zem dopadaly rudé kapky. Stejně jak to tehdy udělal jeho otec i on mi setřel z tváře krev.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ vzpomínala jsem.
„Hmm…“
„Proč zrovna já musím byýt anděl smrti?! Co si ve mně tehdy změnil?!“zeptala jsem se ho s pláčem. Obejmul mně, poprvé jsem cítila lidské teplo.
„Lidé mi často říkají, že jsem je změnil, ale já nikdy nevím jak.“ Zašeptal. Brečela jsem v jeho náručí. Potřebovala jsem ze sebe dostat ty roky utrpení.
„Tím musíš zůstat asi napořád, co?“ pohladil mně ve vlasech. Probleska mi vzpomínka, jak si jako novorozenec hrál s pramenem mých vlasů. Přikývla jsem na jeho otázku.
„Děkuji.“ Špitla jsem po chvíli.
„Nemáš za co.“ Povzbudivě se na mně usmál.
„Ale mám, nejenomže si mně změnil, ale taky si mi ukázal, že ve všem zlém je něco dobrého. A když se nevzdáme svých snů a budem na nich pilně dřít, tak jich dosáhneme.“poodstoupila jsem od něj a usmála jsem se, „Teď budeš celý od krve.“ Dodala jsem.
„To nevadí.“ Stále se na mně usmíval. Naposledy jsem se podívala do těch nebesky modrých očí a zmizela jsem. A co bylo dál? Teďkon tady stojím na momunemtu Yondaimeho a sleduji, jak se mému chráněnci, chci říct Narutovi, plní jeho sen-Pátá ho právě jmenovala Šestým. Svůj slib jsem splnila, teď už je to všechno na něm. Ale jedno je jisté, já se můžu snažit sebe víc, stejně se můj sen nidky nesplní, chci zemřít. Ale kdo říkal nikdy? Třeba jednou…