Ask Anyone! 11

Ask Anyone!
aneb Zeptejte se koho chcete...

„Už mě to nebaví,“ vyjeknul Brepta, až se mu naježily všecky chlupy.
Hm?
„Ta...hodina a půl ticha za...ticho.“
Hm.
„Už je to s váma dneska k nevydržení!“
Hm.
„Kami!“
Stačí Lantio, už se přece známe, Brepto.
„Nó konečně, první souvislá věta za celý den,“ sprásknul ruce štěstím Brepta a šel si nalít kafe, to víte, na nervy. „Měli bysme vyrazit na nějakou super akšon šmírovačku, co vy na to! Přijdete si na jiné myšlenky,“ navrhnul nenápadně.
Když...mě to pořád nedá.
Brepta se usadil Lantie na rameni a pozoroval její velmistrovské dílo, respektive prázdný bílý papír, který by se měl brzy oním dílem stát. „Už nad tím sedíte hodiny a porád prd.“
To jsou mi dneska výrazy, Brepto!
„No a ne? Už jste přemýšlela nad tím, že se to prostě a jednoduše nenaučíte?!“
N...n...n...ne?
„Ne-na-u-čí-te!“
JEZT REICHTS, Herr Brepta! Naučila jsem se anglicky, naučila jsem se německy, Kami naučila jsem se i veverácky! Naučím se i japonsky!

A tak jednoho krásného jarního odpoledne, práskla Lantia do stolu, a stalo se.

..:::::ASK ANYONE! 11:::::....:::::ASK ANYONE! 11:::::..

Vítejte u revolučního extra ne-japonského vydaní Ask Anyone. A co že tak najednou extra? Možná se vám to bude zdát nesmyslné, ba dokonce nemyslitelné, ale rozhodla jsem se naučit japonsky. Teď si asi řeknete: No tos teda začala brzo ženská praštěná. Pravdu máte, tedy alespoň z poloviny. Ono bydlet v Japonsku a neumět japonsky, to bych se asi v žurnalistice moc neuplatnila. Nejde totiž o tu část mluvené japonštiny.
Nevím totiž jak je to u vás, ale moje osobní nejhorší časy ve škole byly v první třídě – když jsme se učili psát. To si pamatuju, že jsme měli písanku a každé písmenko jsme museli alespoň dvacetkrát krasopisně opsat do co největší dokonalosti. Byl to horor. Ještě štěstí, že škola vás v dnešní době nic moc nenaučí, takže mi to sice do čtvrté třídy vydrželo, ale od páté už jsem to škrábala jak se mi zachtělo. Dodnes si však pamatuju onen káravý pohled mojí paní učitelky, která mi vždy poctivě vyškrtala všechny ty čmáranice a tahy pod řádkem...
A když k tomu přidám ještě svůj antitalent na výtvarnou výchovu, dostaneme se k jádru problému. Řekněme, že japonské písmo, je nejméně o tři umělecké stupně dovednosti nade mnou.
„Což mi připomíná, že bych možná měl dostávat vyšší plat, když to po vás musím věčně přepisovat .“
Urusai! Veverky byly už odjakživa velice kreativní.
„To bych měl možná zapřemýšlet o změně povolání.“
Nu prosím. Klidně můžeš, jsem zvědavá, kdo tě v této době zaměstná. Jestli si nevšiml, na světě vládne nesnášenlivost. Pomalu ani dyslektiky nechtějí přijímat do jakéhokoliv zaměstnání, natož aby přijali veverku. A ještě k tomu s blechama.
„Moje nabídka stále platí, hn.“
Hej, kdo ti dovolil používat náš počítač?!
„Že bych se dal na cestu Uprchlé shinobi veverky?“ zamyslel se Brepta.
„Akatsuki uniforma by ti určitě slušela.“
Černá a červená nejsou zrovna jeho barvy, a když už jsi to tak nadhodil, tvoje taky ne .
„...“
Jak jsem řekla Brepto, rozhodla jsem se pro nemožné, ovšem nevyhnutelné.
„Utřete si prach na pracovním stole?“
Kde?
„...“
Naučím se psát japonsky.
„Huh?“
„Hn. Tak na to si počkám.“
To klidně můžeš

Lekce první – Hiragana

Ale protože na učení v mém povolání není mnoho času, musím se hold přizpůsobit. Nemohu si přeci dovolit ošidit vás o pikantní bulvární chuťovčičky, kterým je tato rubrika zasvěcená. Ale učení hezky v praxi v terénu nemusí být zase tak nejhorší.

Seznam hledaných bulvár obětí se s každým dílem zmenšuje, v jeho záhlaví však figuruje jméno, které děsí žurnalisty již několik let. Není jím nikdo jiný, než samotný Namikaze Minato, Čtvrtý Hokage.
To je tak, když někdo umře dříve, než se stačí pořádně historicky znemožnit. A nezanechat po sobě ani paměti a vzpomínky, sbírku, kterou povinně vydávají všichni Kage v důchodu? To je tedy opravdu drzost u takové páky, jakou Minato rozhodně byl.
Jakmile se však něco zdá naprosto nemožné, ba až nesplnitelné, taková Mišn Impasíbl, je to pro mě a Breptu jako dělané. A tak začal hon na Minatka.

Museli jsme si s Breptou ale nejdříve ujasnit pár informací o této kapacitě. Vzali jsme to tedy přes Ichiraku, nadlábli se ramenem a šli to pod Lípu mlátičku vyležet.
Namikaze Minato, už to jméno zní na míle daleko. Ono né nadarmo se říkalo, že byl Minato přímo „nadzvukový“. Se svým žlutým bleskem se portoval do končin někdy i jemu neznámých (jeho neposlušný žák Kakashi měl tendenci zapomínat zrovna „ten“ kunai kupříkladu na záchodech, v horkých pramenech, přinejhorším dokonce i v pánských sprchách, kde si s ním pak dotyční ze srandy házeli) a Žlutý blesk se mu přezdívalo snad i pro jeho rozevlátou zářivou blond image.
Kromě další stovky cool jutsu, které tento shinobi kádr zvládal a zničil s nimi bezpočet nepřátel, si Minato nabrnknul i pravděpodobně nejlepší holku tehdejší doby, něco jako byla Nefertiti v Egyptě, byla jí i Uzumaki Kushina. Byl to panečku páreček. Ale jejich osud už všichni známe. Tedy alespoň si to myslíme. Minato nám umřel při pečetění Kyuubiho, Kushina se vypařila neznámo kam.

To nás ale nikdy nezastavilo, takže jsme s Breptou ochotni podniknout jakékoliv kroky k tomu, udělat rozhovor právě s Minatem.
„Ale jak si představujete, že to jako uděláte?“
Mám takový nápad...eh...co to je Brepto?
„Jste se chtěla učit japonsky ne? Tak co to je hm?“
Máš štěstí, tohle sem se zrovna učila. „Ka“ jako Kakashi.
„Hmmm. Máte štěstí.“
Nejlepší je přidělit každou slabiku ke jménu. Líp se mi to pak pamatuje.
„Jsem zvědav jaký vylepšovák si pak vymyslíte na psaní...“

Jé nazdar Naruto, jaká náhodička, viď?
„Zase ty?“ mávnul rukou Naruto a nezaujatě pokračoval dál.
Kde je ten Itachi, když ho člověk potřebuje...Hele Naruto, víš co mi teď řekla Tsunade?
„Hm? Ne.“
Že prý stanovila svého nástupce.
„Vážně?!“ rozzářily se mu očíčka jak vánočnímu stromečku.
Jo, prý že lepšího nástupce než Shikamara si vybrat nemohla...
„Supéé...eeh...Shikamaru?“
No ano. A ten mi zase řekl, že jakmile se stane Hokagem on, tak první co udělá bude, že vyšle veškeré shinobi týmy, aby našly a nejlépe se okamžitě i zbavily Sasunkáče.
„Nani?!“
Jó a Sasuke mi zase volal, že prý plánuje svatbu s Hinatou. Chce to asi nandat Itachimu, který si dal takovou práci s vyzabíjením klanu a on si teď dovolí ho znovu obnovit...
„HUH?!“
A Hinata jen mezi řečí prohodila, že Sakura teď randí s Kibou, ale tak ona taky randí s každým...
To už jako motivace naprosto stačilo, a tak místo Naruta se před námi v celé parádě zjevila devítiocasá liška Kyuubi. Zatímco kolemjdoucí se rozprchli na všechny strany, nastala všeobecná panika a rabování, my s Breptou jen tasili foťák a diktafon a vzhůru...řekla sem vzhůru...tak ale...
„Hn.“
Máš štěstí, že sem dneska zapomněla tu paličku na maso, jinak by ti přistála na palici. Ještě jedno Hn a plesknu tě naším super upgradovaným fotoaparátem.
„H...ehm.“
No proto. Tak se pusť do díla.
A tak Itachi nahodil Mangekyou sharingan, šoupnul tam nějaké genjutsu a šup expresem na exkurzi k vězení se super ostrahou Kyuubi-Alcatraz. Síla temné strany Uchihů je mocná Brepto, ale nenech se zlákat.
„Co to sem zase leze,“ zavrčel Kyuubi ve své luxusní „cele“ a civěl na nás jako liška z rána. „Další Uchiha? Vy snad nikdy nevymřete chátro!“
Ale Kyuu-chan, zklidni hormon. My si dem jenom popovídat.
„To je morče?“ ukázal Kyuubi na Breptu a mlsně se olíznul.
To je těžce agresivní a nebezpečný veverák, který by ti nakopal tvůj liščí ocas, kdybych mu šoupla šálek kafe.
„Nezájem. Naruto, už konečně zruš tu pečeť, ať je nějaká sranda.“
Jó, Naruto, zruš tu pečeť.
„Ještě ho v tom povzbuzujte, to ste padlí na hlavu?“ objevil se kde nic tu nic Čtvrtý Hokage a náladu měl očividně...dobrou.
„Huh,“ nechápal Naruto.
„Zdarec synku, jak jde život“ mrknul na něj Minato a naopak zuřivé očko mrsknul po nás. „A co vy tady chcete.“
„Já nic,“ klidil se stranou, pln respektu, Itachi.
„A vy?!“ obrátil svůj hněv na nás.
My sme novináři a jdeme s vámi udělat rozhovor.
„To je...všechno?“ nechápal Minato. „A to ste kvůli takové prkotině museli budit Kyuubiho? Já vás asi zaškrtím, dattebayo!“
Á Brepto piš si, Naruto je opravdu syn svého otce.
„Vážně?“ vykřikli překvapeně oba najednou.
Jedno dattebayo větší jak druhý...No nebudeme vás tu Minatko zdržovat, Brepto nahoď rychlý kvíz.
„Tákže, Minatko,“ usadil se dotyčnému na rameni. „Oblíbená barva?“
„Achjo...červená.“
„Oblíbený film?“
„Godzila.“
„Oblíbený nepřítel?“
„Uchiha...Fugaku!“
„Dobrá volba,“ uznal Itachi, sedíc v rohu a...lakujíc si nehty?
„Víte, jste taková...jak to jen říct šefko...“
Intermystificiózní?
„Ano, intermystificiózní postava v dějinách Konohy. Skoro nic se o vás neví.“
„A z vašich novinářských mozků vyplivnete jen tyhle tři chabé dotazy?“
Jste mrtvý, co víc si může čtenář přát o vás vědět.
„Nechtějí snad slyšet příběh o mé hrdinské smrti a mých hrdinských činech v mém krátkém životě a taky...“
Huš! Nemusejí taky vědět všechno.
„No, to je taky fakt...“
Ovšem mě osobně zajímá ještě jedna věc, protože sem děsná rejpalka a zvědavec. Kam se poděla Uzumaki Kushina?
To se Minato jen šibalsky pousmál. „Bys chtěla vědět, co? Tůdle!“ vypláznul na nás jazyk. „Počkej si na mangu, zvědavče. Naruto, měj se a nedělej mi ostudu!“ zamáchal ještě rukama, udělal pár pečetí a byl zase ten tam.
Zatracený Minato! Však já si počkám...
„Návštěvní hodiny skončily,“ řekl nezaujatě Itachi a v tu chvíli jsme byli zase zpět na náměstí s ještě jedním velice zmateným blonďákem naproti nám.
Mi-na-to...čekuj to Brepto.
„Jó, slušně naškrábaný...“
URUSAI!

Lekce 2. – Katakana

Když už jsme dnešní vydání zasvětili velkým osobnostem shinobi světa, nemůžeme si s Breptou dovolit vynechat osobnost vskutku velkých rozměrů...obrazně řečeno. Nejedná se o nikoho jiného, než právě o velkého, žabího, úchylného a opilého Sannina Jiraiyu.
Až do této chvíle nás Ero-senin bavil pouze svým nezdařeným randěním s Lejdy Tsuande a svéráznou propagací svých Icha Icha knih (nepříliš zdařilou mohu-li podotknout, viz. kopec popela uprostřed náměstí v Konoze). Je tedy načase, aby se nám ukázal v celé své kráse.
Jak už ovšem mohl zjistit Naruto a také mnozí novináři, přimět Jiraiyu k rozhovoru je v některých případech naprosto nemožné. No, ještě že nejsme žádná Béčka, viď Brepto, narodili jsme se připraveni s foťákem v ruce.
Zamířili jsme tedy na jedno jediné místo, které zaručovalo Jiraiyovu přítomnost na dobrých devětadevadesát procent – místní Horké prameny.
Nenápadně jsme prokličkovali spletitými uličkami a vydali se...co to je za čmáranice Brepto?
„To je prosím, Katakana, šéfko.“
Huh?
„No, to je vlastně Hiragana-trochu-jinak.“
Nani?!
„Katakanou se píší třeba cizí a převzatá slova, potom taky...“
NANI?! To jim, ó Jashine, nestačí mít jedno písmo?! Vždyť to už dělá dobrých...sto znaků!
„Devadesát dva...“
Chceš to dotáhnout na MENSA veverku? Jestli jo, tak máš padáka.
„To nic nemění na faktu, že bez Katakany si ani neškrtnete...teda pardon, vy škrtáte v jednom kuse.“
Mlč a dej to sem...takové klikihaky...to je snad za trest tohle...
„Tak zatímco se bude šéfka utápět ve svém japonském žalu, já půjdu vyšmejdit toho Jirayíka. Nemusel jsem ani chodit moc daleko. U první dřevěné stěny dělící ulici od dámských lázní seděl dotyčný Sannin, ve stěně vydloubnutá díra, v ruce dalekohled a na tváří perverťácký úšklebek.“
„Hehééé, hmmmm, hůůůůů,...“
„Ehm ehm, Ero-senin?!“
„NANI?! Ah...to seš jenom ty Brepto. Jdeš se přidat, hm? Hehe,“ usmíval se Jirayia, očividně v dobré náladě (očividně = vedle batohu spatřeny lahve saké, beznadějně prázdné...ehm né že bych to kontroloval).
„Blázníš?! Jsem ve službě...navíc pokud tam nemáš nějaké sexy veverčičce, tak mě to vůbec nezajímá.“
„Už seš hold beznadějný případ. Nu pověz, kde máš tu šílenou ženskou?“
„Někde tu bezdušně chodí a učí se číst.“
„Takže je tu bezpečno, uf. Tak jak jde život, Breptule?“ změnil téma Jiraiya a opět se aktivně věnoval své šmírovací činnosti.
„Bych se měl ptát spíš já vás, no ne?“
„Pravda...zrovna jsem v jedné zajímavé části své nové knihy,“ začal líčit zapáleně Jiraiya.
„Icha Icha?“
„Samozřejmě. Kromě toho, že to bude opět těžce akční, romantické a strhující, s tímto vydáním posílám Tsunade jasnou zprávu!“
„Skončili jsme...jasná...zpráva?“
„Ale blbost! Sme ještě ani nezačali,“ zamračil se na mě. „Ne. Tou zprávou je...že chci, aby byla Icha Icha...zavedena jako POVINNÁ četba na všech Shinobi Akademiích!“ pronesl dramaticky, asi jako prezident při novoročním projevu.
„No tak to hodně štěstí...být tebou, vezmu si helmu...a chrániče. Takže říkáš, že s Tsunade zatím nic nového?“
„Ale jo furt, včera jsem jí napsal zamilovanou baladu. Byla fakt dobrá, každá druhá by zakřičela „KYAAA“ a vrhla se mi okolo krku, ale to bych nesměl udělat tu blbost a jít jí to o půl třetí ráno zazpívat s banjem pod okno.“
„Heh, no to se jí nedivím, že ti porád dává kopačky.“
„S takovou budu moct jít za chvíli hrát fotbal...,“ řekl, zklamaně vytahujíc asi sto párů kopaček ze svého batůžku.
„Já to myslel jen...no a co Akatsuki? Nějaké hot info?“
„Když o tom tak mluvíš, tak vlastně jo. Vypadá to, že něco chystají, mám z toho špatný pocit. A Orouch se taky na něco chystá,“ zamyslel se těžce a s dramatickým výdechem se odmlčel.
„Asi hon na Sasunkáče ne?“
„Tak to vypadá, že se tu budou nahánět navzájem. Itachi prý plánuje hon na králíky, za ním si to určitě poběží Sasuke, za ním Orouch, za ním Naruto, za Narutem nenápadně Hinata, za Hinatou...to nemůžu prásknout. Každopádně se máme na co těšit,“ usmál se šibalsky Jiraiyík.
„Tomu říkám předpověď, jste spolehlivější než kdejaká meteorická stanice.“
A jako na potvoru jim před nosem proletěl meteorit, který jako na potvoru strhnul onu již tak chatrnou dřevěnou zeď, která jak na potvoru spadla přímo do vířivky, kde v tu dobu, jako na potvoru, seděla a relaxovala Tsunade a její ženský spolek aka Shizune, Sakura a Tonton.
„Kůdla, tak tenhle metík rozhodně v předpovědi nebyl, budu si stěžovat a apelovat na astronomické vybav...“

To už ale Breptu chňapnul za ocas Jiraiya, nahodili osmdesátku a prchali jako o život. Jak sami vidíte, vytáhnout z Jiraiyi nějakou souvislou informaci není jednoduchá záležitost. Ale to saké lecčemus pomáhá.
Tak a mám po učení, tos to s tím meteoritem fakt neudržel?
„Ne, hn. Mám zápočet z Nových technik už za týden, musím se učit.“
Si to nech na večery, to hlásili meteorickou bouři.
„H...m.“
Za trest mě budeš učit japonsky, Ita-chan .
„Ani mě nenapadne, pche.“
Haló? To je Sasuke? Nazdár chlape hele nebudeš věřit kdo zrovna stojí vedle mě, no fakticky je tu...
„Fajn, fajn...budu tě učit japonsky...“
A taky mi zaplatíš ten ohořelý mobil.
„Hn.“
No vidíš, ani to nebolelo...zas tak moc. Tak koukej, Hiraganu i Katakanu umím dobře.
„Takže za tři?“
Mám tu ještě náhradní mobil, jen abys věděl...
„Subarašii desu. Takže teď můžeš začít s Kanji.“
A to je co zas?
„To je písmo. Složité a pro slabé povahy naprosto nemožné naučení. Na rozdíl od Hiragany a Katakany, které zobrazovaly pouze slabiky a základní samohlásky, Kanji už mají svůj vlastní samostatný význam. Pozitivní na tom ale je, že pokud bys z toho učení tisíců znaků měla depku, nosím s sebou pořád dostatečné množství kunaiů...“
...
N...na...na...NANDÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ~

おわり

..:::::ASK ANYONE! 11:::::....:::::ASK ANYONE! 11:::::..

Heh, už to tak vypadá, že se z AA stane měsíčník Já tu múzu jednu prašivou jednoho krásného dne asi zaškrtím...
Tak po měsíci jsem tu opět s Ask Anyone, tentokráte jsem zavzpomínala na své několikaměsíční zápasy s japonskou abecedou To je tak, když mě, naprostého antitalenta na psaní (škrábe jak cip, no to byste museli vidět) posadíte před japonštinu
Takže snad se líbilo a trochu snad i pobavilo, a...

Příště (snad ne zase za měsíc ): Ask Anyone 12 - Volíš, volím, volíme aneb volby už i v Konoze

PS: Za jakékoliv připomínky, otázečky nebo návrhy budu samozřejmě vděčná x)

Podepsána Lantia a v šuplíku spící Brepta