Jedno srdce, jedna duše: kapitola 1: Bohatá dívka

Autobus se neustále kymácel ze strany na stranu a můj žaludek to odmítal čím dál tím víc. Vedle mě skutečně seděl blonďatý chlapec v oranžovém a s obličejem přilepeným na okenní sklo sledoval míhající ulice a domy. Otočil hlavu s pootevřenými ústy za každým projíždějícím autem a za každou další vymožeností moderní doby.
Město Amara, ve kterém jsem žila bylo menší město obklopené dokola nádhernou krajinou.
Přesto se na toho místo sjíždělo čím dál tím více lidí. Centrum města obohacovaly vysoké, obchodní domy, které v noci zářily světélkujícími žárovkami a trochu špinavé chodníky působily docela zašle.
Stále jsem mlčela se strachem, že se dřív nebo později probudím z toho snu a sedadlo vedle mě bude prázdné. Nic takového se ale stále nedělo.
„Kam to jedeme, Nene?“ otočil ke mně hlavu s mírným úsměvem, který mě dost vykolejil.
Chvíli jsem musela popadat dech z jeho opravdové přítomnosti než jsem mohla v klidu odpovědět.
„Ke mně domů,“ zašeptala jsem a rozhlédla se kolem, jestli nás někdo pozoruje.
Těch pár lidí, kteří seděli s námi v městském, dopravním prostředku po nás chvilkami pokukovalo. Naruta si prohlíželi od hlavy až k patě a kroutili hlavami nad jeho oranžovým kompletem a ochranou čelenkou kolem hlavy.
„Musím tě zbavit toho oblečení,“ sykla jsem na něj.
Vyděšeně se na mě podíval, ale okamžitě jeho výraz vystřídalo překvapení.
„Co je špatného na mém oblečení?“ zamručel uraženě.
„Nápadné.“
„Jasně, já zapomněl na tu tvou pohádku o tom, že jsem postava z animovaného seriálu,“ mávnul nade mnou rukou trochu potěšeně.
Naštvaně jsem našpulila rty. Ani jsem nečekala, že by mi to na poprvé uvěřil, ale věděla jsem, že i v jeho mysli teď kolují různé pochyby.
„Zajímalo by mě, proč o tomhle městě nikdo neví. Nikdy jsem neslyšel o Amaře. Jak daleko jsem asi od Konohy?“ přemýšlel nahlas, ale ve skutečnosti nečekal na mojí odpověď.
Neměla jsem nervy, abych ho zrovna teď přesvědčovala, že se objevil z neznámého a nevysvětlitelného důvodu tady.
„Budeme vystupovat,“ informovala jsem ho místo toho a stihla ještě chytit jeho ochranou čelenku.
„Co to-,“ syknul, ale já ji okamžitě schovala do kapsy školního saka.
„Támhle bydlím,“ ukázala jsem před sebe.
Před námi se objevilo velké sídlo podobné letním zámečkům. Vysoké mramorové sloupy se tyčily nad námi a velký ručně vyřezávaný vchod se skleněnou tabulí tak trochu ztrácel pozornost, která by mu měla být patřičně dopřána. Tři mramorové schody, které k nim vedly byly hladké a naprosto stejnoměrné. Uvnitř to svítilo jasnými, žlutými světly.
„Neřekla jsi mi, že jsi z bohaté rodiny,“ zamumlal Naruto a neustále si prohlížel dům. „Rodiče jsou doma?“
Zastavila jsem se na místě s očima zapíchnutýma do země.
„Rodiče jsou mrtví,“ hlesla jsem.
Náhle se kolem nás rozprostřela o něco napjatější atmosféra než doposud. Cítila jsem, že přímo touží se ptát na spousty otázek, které ho pálí na jazyku, ale sám sebe drží.
„Otec a matka umřeli když mi bylo šest let, zůstala jsem se svým starším bratrem a s naším sluhou, který nás oba vychovával,“ mluvila jsem když jsme kráčeli ke dveřím a doufala, že jsem alespoň na chvíli utišila jeho touho ptát se na mě.
Uprostřed dvojitých dveří viselo decentní klepadlo, se kterým jsem lehce ťukla o dveře.
Ty se jen po pár momentech otevřely. Do nosu nás uhodila nasládlá vůně krbu, který byl v sále, do kterého jsme vstoupili.
„Dobrý večer Nene-sama,“ pozdravil mě postarší muž.
Jeho vlasy byly protkány šedivými nitěmi a vrásky mu v obličeji tvořili hluboké rýhy. I přesto vypadal stále velice vitálně. Pokaždé se na mě upřely jeho kaštanově hnědé oči hřející u srdce.
„Dobrý večer Sousuke,“ pozdravila jsem ho na oplátku. „Tohle je -,“ zaváhala jsem na okamžik jak mám hrdinu z animovaného seriálu představit. „-, můj přítel Naruto. Nějaký čas u nás zůstane.“ Při těchto slovech jsem si připadala jako blázen.
Sousuke se trochu uctivě uklonil a odešel směrem do kuchyně.
„Dám ti něco na sebe. Po mém bratrovy tady zůstalo plno věcí.“ Dala jsem se do chodu směrem k mírně zatočeným schodům, vedoucím do prvního patra a Naruto mě následovat.
Otáčel hlavu po obrazech, visících na vysokých zdech.
„A kde je tvůj bratr?“ zeptal se zvědavě.
„Není doma,“ odsekla jsem trochu drsnějším tónem než jsem měla v úmyslu.
Skutečně nebyl doma. Už dlouhou dobu. Dnes to bylo přesně měsíc co beze stopy zmizel stejně jako dalších pár lidí z města. Všechny zmizení byly stejné a stejně nevysvětlitelné.
Při tom pomyšlení na mého staršího bratra mě bodlo u srdce. Nemotorně jsem otevřela dveře do jeho dřívějšího pokoje a na straně rožnula světlo.
Pokoj byl velký stejně jako většina místností v sídle. Na pravé straně uprostřed byla postel s nebesy s rudým polstrováním. Nechyběla obsáhlá knihovna, kterou by bratr nikdy za nic nevyměnil stejně jako černý, lesklý psací stůl s moderním počítačem. Naproti dveří se tyčily velké prosklené dveře na menší balkón a nalevo od nich vysoké, štíhlé okno. Přešla jsem ke skříní napravo a s trhnutím jí otevřela dokořán. Naskytl se mi pohled na hromady a hromady oblečení od ležérního až po divoké. Natáhla jsem k nim ruku a chtěla se dotknout té jemné látky, kterou nosíval na sobě, ale raději jsem jí stáhla zase zpět.
„Vyber si co chceš. Takhle chodit po městě nemůžeš,“ kývla jsem hlavou na jeho oblečení a rázem na skříň přeplněnou věcmi.
Energicky k ní přiskočil a pohledem projížděl uložené věci. V nepostřehnutelném momentu některé kusy oblečení začaly létat ven, jak se v nich Naruto neohrabaně přehraboval.
Nevědomky jsem pootevřela pusu když si sám pro sebe brblal nadávky na špatný límec nebo ušité rukávy.
Trvalo mu několik minut než si konečně vybral černé riflové kalhoty, bílé tričko a volnou mikinu. K nohám jsem mu ještě hodila černé tenisky, které s přehnaným nadšením přijal.
Provedla jsem ho domem a ukázala mu všechny místnosti. Vtiskla jsem mu do ruky bratrovo pyžamo a nakonec ho zavedla až k posledním neprozkoumaným dveřím.
„Tady budeš spát dokud-,“ zasekla jsem se poškrábala se na své černé hřívě, „-dokud nezjistíme proč jsi tady.“
„Paráda!“ vyjekl a skočil rázem do dveří.
Místnost byla o něco menší než pokoje, které jsme prošli předtím, ale pořád byla stejně prostorná. Balkón byl ale větší než všechny ostatní a okna v pokoji byly dvě. Světla byly rozsvícená jen napůl, takže tam bylo příjemné přítmí. Naruto skočil na postel s nebesy a okamžitě se spokojeně uvelebil.
„Dobrou noc,“ loučila jsem se tiše, ale něco mě nutilo se pousmát.
„Nene,“ zavolal ještě už klidným hlasem.
Vrátila jsem se zpět do dveří a čekala s nadšením, které navenek nebylo vůbec poznat.
„Díky,“ hlesl a otočil se na otočil se se zavrtěním na bok.