Per aspera ad Astra 004: Miluji, nebo nevěřím?

Seděla u dvou postýlek, které stály u okna do dvora. Potichu se nad ně naklonila, byly tam dvě miminka. Chlapec a dívka. Kane a Kaede. Tiše oddechovali a to pro ženu znamenalo, že si může jít odpočinout. Dokud se domem zase nerozlehne jejich křik. Ulehla do postele a zasnila se. Víčka jí přikryly oči a ona klidně usnula. S menším zavrzáním se otevřely dveře. Žena se instinktivně posadila.
„Kdo je to?“ zahučela unaveně.
„Neboj,“ zašeptal její otec. „To jsem jen já,“ Unaveně zase dolehla na postel. „Vezmu je s sebou dolů, ať máš klid,“ mávla rukou a do minuty usnula. Uchopil obě děti do náruče a přenesl je do postýlek v přízemí. Sám se posadil za stůl a četl si. Reina se po hodině probudila ač nerada, ale uslyšela dětský pláč. Sešla dolů a naskytla se jí velmi vtipná scéna. Jiraiya stál bezradně u postýlek a díval se na plačící dítě.
„Já se o to postarám,“ zahuhlala Reina. „Běž si lehnout,“ Přikývl a prošel kolem ní do své ložnice. Zastavil se přede dveřmi.
„Až budeš chtít jít spát, tak pro mě přijď. Já se o ně postarám,“ usmál se vlídně. Reina zavrtěla hlavou.
„Nemůžu tě budit, co kdybys měl nějakou důležitou misi a kvůli mně bys ji nemohl splnit?“
„Ale prosím tě,“ mávl rukou. „Tak dobrou, ráno.“ Usmál se a zmizel za dveřmi ložnice. Uchopila do náruče svého syna.
„Jsi po tatínkovi,“ zašeptala. „Jsi celý on.“ Netušila proč to říká, ale věděla, že je to pravda. „Velcí kluci nepláčou,“ usmála se. Kdyby jí mohl odpovědět, tak by řekl, že on není velký. Jako jeho otec. Vždy si najdou nějakou výmluvu. Poté se podívala na svou dceru. Kaede klidně spala v postýlce.
„Měl bys spinkat,“ zahuhlala na chlapcovu adresu. „A maminka taky,“ Kane jako by to slyšel a uklidnil se. „No vidíš, jak to jde, zlatíčko,“ lehce ho objala a znovu ho uložila do postýlky. Po chvíli usnul. Usmála se a posadila se ke stolu. Zaklonila hlavu a znovu se ozval dětský křik. Jako by křičeli na směnu, pomyslela si rozmrzele. Přišla k postýlce, kde ležela Kaede.
„Copak potřebuješ?“ otázala se jí, sice věděla, že jí neodpoví, ale zkusit to mohla. Objala ji a ucítila ten dobře známý zápach. Povzdechla si a přešla k dětské vaničce uprostřed místnosti. Vykoupala ji, přebalila a znovu uložila do postýlky.
„Tak a snad to bude všechno,“ ušklíbla se. Přešla ke kuchyňské lince a udělala si čaj. Z ledničky vytáhla salát a jala se k brzké snídani.

Itachi stál u brány do Konohy. Vedle něj stála Konan. Nemluvili jen oba hleděli před sebe.
„Myslíš, že tu je?“ zahuhlala Konan nevěřícně. „Nějak to tu nevypadá.“
„Je tu,“ přikývl Itachi. „Určitě,“ dodal, když ho Konan obdarovala nevěřícným pohledem.
„Jak to víš?“ podivila se. Upřímně se zasmál.
„Cítím to,“ odvětil. „Musíme najít dům, kde přebývá její otec. Poté najdeme i ji.“
„Jiraiya,“ zahučela otráveně. Už nikdy nechtěla toho chlapa potkat. „Opravdu je u něj?“
„Asi,“ přikývl nejistě. „Přeci jen je to její otec.“ Ve vesnici byla ještě tma. Bylo kolem čtvrté hodiny, kdy ještě všichni spali, tedy skoro všichni.
„Reinin otec… Jak může být její otec Jiraiya-sama?“ zamračila se. „Vždyť to není možné,“
„Úplně normálně,“ odvětil otráveně. „Jako ty můžeš být dcera tvých rodičů.“
„Ale takhle jsem to nemyslela,“ zavrtěla hlavou. „To ti nikdy neříkala, jak se potkali její rodiče?“
„Nikdy mě to příliš nezajímalo,“ přiznal po chvíli. „Je to důležité? Nibori Akiko a Jiraiya-sama. Oni spolu nějakou dobu žili, pokud si to dobře pamatuji. Když vás trénoval v Deštné.“
„Tohle ti taky Reina řekla?“ ušklíbla se. „Ale to už je jedno,“ mávla rukou.
„Jdeme,“ pobídl jí a vyrazil do nitra vesnice.
„Dobře,“ přikývla a vydala se za ním.

Reina seděla u stolu a hleděla z okna, na hodinách bylo půl šesté. Otevřely se dveře ložnice jejího otce.
„Dobré ráno,“ pozdravila ho a usmála se. „Jak si se vyspal?“
„Málo,“ zabručel nevyspale. „Ale to nevadí, co děti, nezlobily?“ otázal se.
„Brečely na směnu,“ ušklíbla se. „Už jsem si na to zvykla.“
„Běž si lehnout,“ navrhl jí. „Já se o to postarám,“
„To je dobré,“ mávla rukou. „Za chvíli se probudí,“ usmála se. „Vezmu je ven,“
„Dobře, ale až budeš unavená, tak řekni,“ mrkl na ni. „Já se jdu někam podívat,“ zašklebil se. Reina protočila oči v sloup a pokrčila rameny. Uklidila nádobí a v tom okamžiku odbila šestá a děti se s křikem probudily. Usadila je do kočárku, jako každé ráno a vyrazila s nimi ven. Prošla zahradou do nitra vesnice. Zastavila se u hlav Hokage a něco nesrozumitelně zamumlala. Bylo to jako by ji někdo sledoval.
„Kdo je to?“ otočila se zády k hlavám. „Vím že tam jste!“ zavrčela. Muž a žena vystoupili ze stínu.
„Reino,“ zašeptal muž šťastně.
„Kdo jste?“ podivila se. „Já vás neznám.“
„Co se děje Itachi?“ zamračila se Konan. „Já jsem Konan, Re. Pamatuješ si mě?“ Neohrabaně přikývla.
„T-ty jsi strýčkova známá, mluvil o tobě, když jsem byla malá,“ ušklíbla se a poté se znovu otočila na muže. „Ale vás neznám.“ Šel k ní blíž a ona si udiveně zakryla ústa. Poté se prudce otočila a podívala se na děti.
„To nemůže být pravda,“ zaječela. „Běžte pryč!“ Padla na kolena. Rozbolela ji hlava. „Běžte pryč!“
„Nepůjdeme bez tebe,“ oznámil jí muž. V očích se mu zračil onen známý cit, láska. „Vzpomeneš si, my ti pomůžeme,“ usmál se. „Budeme vychovávat naše děti spolu!“
„Naše?“ zamračila se. Takže to byla pravda. „Ty jsi otec mých dětí?“ Přikývl.
„Jmenuji se Uchiha Itachi, a jsem tvůj snoubenec.“ Instinktivně se podívala na pravou ruku, ale nic na ní nebylo jen bílí kroužek na prsteníčku. Otec jí říkal, že tam nosila prsten od něj.
„Lžete mi,“ zašeptala. „Všichni mi lžete, zatraceně,“ zaklela.
„Tvoje děti…Jmenují se Kaede a Kane,“ oznámil jí chraplavým hlasem. „Ta jména…jsme vybrali spolu. Přála sis aby byli po mě.“ Zamyslela se. Opravdu něco takového řekla? Přišel k ní ještě blíž. Políbil ji. Odtrhla se.
„Nechte mě být,“ zakřičela. „Tady je můj domov, má rodina!“ slzy jí stékaly po tvářích.
„My jsme tvá rodina,“ zavrtěla hlavou Konan. „Itachi, Deidara, Kisame, Hidan, Tobi, Zetsu, Sasori, Kakuzu, Pein a já.“
„Já vás neznám, proč bych vám měla věřit?“ otřela si oči. „Běžte pryč, prosím,“ zašeptala.
„Dobře, ale přijdu zase,“ přikývl Itachi. „Miluji tě,“ čekal jestli si vzpomene, jestli mu odpoví, ale nic. Jen tam stála a dívala se na něj. Byla zmatená.
„Sbohem Kane, Kaede.“ Usmál se na své děti. „Tatínek se vrátí.“
„Sbohem, Reino.“ Usmála se lehce Konan a zmizela ve tmě města. Itachi se na ni naposledy otočil a doufal, že ho zastaví. Ozval se tichý hlas, jako by to nemluvila Reina, ale někdo jiný.
„Taky tě miluju.“ Chtěla ho chytit za ruku a on? Nechtěl ji trápit a odešel, ale ne navždy. Ozvalo se slabé zaúpění. Chytila se za hlavu a padla na kolena. Co se to stalo? Kdo to byl a co chtěl? Věděla, že ho zná…Aspoň to tušila, ale už byl pryč. Snad se vrátí.
„Miluji, nebo nevěřím?“ zašeptala do ticha Konohy. V dálce zahlédla dvě červené oči jak ji sledují. Můj drahý, Uchiha Itachi. Znělo jí hlavou. Usmála se. Musí něco zjistit. Najednou jako by se vyměnily dvě stránky její osobnosti a ona se zmateně dívala po okolí. Co se stalo v poslední chvíli? Nevěděla, co dělala.. Jako by jí někdo vymazal vzpomínky na ten okamžik. Jako by to ani nebyla ona. Jediné věděla. Akatsuki se dostali do Konohy. Zrádci. Jejím jediným úkolem teď je zabránit v tom, aby tam přetrvali delší dobu.
„Akatsuki budou poraženi,“ zašeptala.
„O čem to tu mluvíš?“ ozval se za ní nějaký hlas. „Gomennasai, jestli ruším,“ omluvil se Kakashi a přešel k ní.
„Co tu děláš tak ráno?“ podivila se.
„Slyšel jsem křik,“ pokrčil rameny.
„Ah, já už půjdu mám ještě práci,“ usmála se. Vzala kočárek a vydala se k domům klanu Uchiha.