Soud

„Povstaňte,“ vyzval soudce všech sedm mužů a ženu, kteří chvíli předtím vešli do místnosti a posadili se do dřevěné lavice vepředu. Z míst obžaloby byly cítit nenávistné pohledy, od poroty se nedala přehlédnout zvědavost. V řadách diváků se názory lišily – jedni se neostýchali hlasitě bučet na protest, jiní zase nadšeně pískali a skandovali jména svých oblíbenců. Postarší muž v taláru za soudcovským stolcem mohutně zabouchal starobylou dřevěnou palicí do podstavce a v místnosti se okamžitě rozhostilo ticho.
„Zahajuji soudní proces ve věci stát versus teroristická organizace Akatsuki, jejíž členové budou z důvodu propojené spolupráce a zařízení souzeni jakožto celek. Prosím žalobu, aby přednesla svá obvinění,“ řekl pevným a autoritativním hlasem.
„Děkuji, ctihodnosti, prosím o zápis,“ kývnul hlavou muž v tmavém obleku a začal číst připravenou řeč.
„Obžalovaní Nagato, Konan, Deidara, Uchiha Itachi, Kakuzu, Hoshikagi Kisame, Hidan a Zetsu jsou obviněni z trestného činu ublížení na zdraví, omezování svobody, krádeže, pokusu o vraždu, zabití a série vražd 1. stupně. Žaloba pro ně žádá trest smrti,“ pronesl strojeně, poupravil si kravatu a všechny oči v místnosti se stočily na jmenované.

…

„To je špatný, sakra špatný!“ zpanikařeně chodil sem a tam po cele blonďák. Ostatní Akatsuki seděli s hlavou v dlaních, nebo ho nepřítomným pohledem sledovali. Všichni byli ve vazbě a čekali na rozhodnutí poroty, která se právě radila. Za sebou měli dlouhý proces, při kterém vytanuly na povrch nejrůznější prohřešky, ale i závažné trestné činy, jichž se dopustili. Šance na vyváznutí byla nulová. Jejich obhájce – dal-li se tak nazvat – stál zcela jasně proti nim, celý proces byl jen kvůli médiím a křeslo měli víceméně jisté. Nebylo divu, že někteří z jinak bezcitných kriminálníků začínali projevovat strach.
„Co budeme dělat? Musíme něco zkusit! Vždyť oni nás zabijou! Normálně nás popraví jak nějakou lůzu! Co –,“ napůl mumlal, napůl vykřikoval Deidara. Přerušil ho „Šéf“ Nagato, jehož skutečná podoba byla pro všechny ještě nedávno šokem, teď se tím však nikdo ani kouskem mysli nezaobíral.
„Mlč,“ řekl jen, bylo to však stejně platné, jako kdyby pusu nechal zavřenou.
„… ne, to prostě nejde, nemůžou mě zabít jen tak, bez boje, to prostě ne -,“
„Ale jde!“ ozval se tmavovlasý muž v rohu, který si statečně celou dobu zachovával chladnou tvář, teď však onen pomyslný pohár trpělivosti přetekl.
„Působí to sice jako děsivá můra nebo ještě horší genjutsu, ale je to realita! Smiř se s tím, Deidaro, tady nemáme žádnou moc! Nikdo z nás už ani nedokáže nashromáždit chakru, naše taijutsu je pomalejší a neohrabanější a techniky nefungují!“ pěnil Uchiha a pár lidí se na chvíli se zájmem zadívalo do jeho uhlově černých očí – doteď tam totiž vídali jen karmínovou červeň, jeho Sharingan.
„Takže tu prostě chcípneme!?“ nevydržel to už Hidan, který se posledních pár minut až neuvěřitelně ovládal.
„Ano, přesně řečeno. Na zázraky totiž nevěřím,“ utrousil Nagato a zhroutil se podél chladných kovových mříží na zem.
„Ne? V tom případě mi logickým zdůvodněním osvětli, jak jsme se sem dostali,“ odsekl mu ironicky Zetsu. I on, stejně jako Itachi, přišel o jeden ze svých typických znaků; bez zelené rostliny podél hlavy vypadal podivně malý a zranitelný.
„Kdybychom to věděli,“ zapojil se do debaty plačtivý hlas, patřící nejvyššímu z Akatsuki, „už bychom odsud asi dávno zmizeli, Zetsu-san,“ povzdechl si a ani se nenamáhal zvednout hlavu, složenou v namodralých dlaních. Jeho tiché zoufalství jakoby se rozšířilo i na ostatní a nikdo už ani nedutal. Po chvíli si všichni v náhlém záchvatu pospolitosti sedli podél jedné kamenné stěny co nejblíž k sobě. Pudově si přitáhli kolena k bradě a čekali, utopeni ve vlastních myšlenkách, na ortel smrti.

…

„Co na to říkáte? Nechutný případ, že?“
„To nepochybně…“
„Souhlasím s vámi…“
„Kolik že mají na svědomí lidí? Dvacet osm?“
„Dvacet devět, nedával jste snad při přelíčení pozor?!“
„Ale no tak pánové!“
„Příšerné, opravdu, myslím, že rozhodnutí je jasné,“ nesly se místností s dlouhým stolem a řádkou obyčejných dřevěných židlí rozrušené hlasy porotců. Před pár minutami se sem všech dvanáct přemístilo přímo ze soudní síně, aby rozhodli o vině či nevině obžalovaných. Všichni se rychle shodli na hlasování zvednutím ruky. Začalo se. Jedenáct bylo pro „vinen“, jen jeden člověk ruku nezvedl. K onomu muži okolo pětadvacítky se tak okamžitě stočily překvapené i rozčilené pohledy.
„Na co si to hrajete? Chcete snad ty masové vrahy nazvat neviňátky?!“ rozkřikl se na něj brunátný padesátník, hned však byl utišen předsedou poroty.
„Jsme snad civilizovaní lidé a každý má v naší zemi právo na vlastní názor, prosím. Jelikož jste zde ale jediným oponentem,“ obrátil se teď k mladíkovi, co nebyl pro, „mohl by jste nám prosím říci důvod?“
Tmavovlasý a trochu pohublý muž, či v porovnání s jinými v místnosti spíš ještě kluk, si nervózně odkašlal.
„Víte, jak to jen říct… Já… Rozumím jim. Byli – a jsou – zmatení, podráždění a v hloubi duše i vyděšení. Oni totiž… Oni nejsou z našeho světa. Vy jste si snad nevšimli jejich podivného vzhledu? Že jeden z nich je modrý, všichni mají divné barvy vlasů i očí a nelogické chování?! Přišli z úplně jiné světa, neví, že vražda je zločin, tedy, respektive,“ začínal se hoch zakoktávat pod náporem pohledů víc a víc, „ví to, ale v jejich světě se to netrestá, tam se za vraždy pouze mstí, například při zabití rodiny či přítele…,“
„Co to je hergot za kecy?! Spadl si snad z Marsu nebo co? Mluvíš o nich, jako by to byli nějaký ufoni! Že neví, že je vražda zločin? Vůbec by si neměl být v porotě, očividně ti šplouchá na maják!“ zaťukal si na čelo nějaký muž s rozčepýřenými vlasy a zlostně zahlížel na chlapce před sebou.
„Nejsou to žádní ufoni! A to tykání bych si vyprošoval. Snažím se jen říct, že pro ně platí trochu jiné zákony, chápou věci jinak!“ bránil je vehementně černovlásek.
„Podívejte se,“ zkusil to s ním předseda poroty mile, „když opominu absurdnost vašich tvrzení o jejich jiné mentalitě i zvycích, stále musíme brát v potaz základní pravidlo - neznalost neomlouvá. Vraždili v naší zemi – ne tam, kde říkáte vy - a v naší zemi je to trestné. Jednoduchá věc,“ řekl tvrdě a pár lidí mu s přikyvováním zatleskalo. Mladík si bezděčně začal kousat nehty. Věděl, že ty vraždy byly špatné, ale jeho dilema tkvělo v tom, že i přes svůj věk to byl nadšený otaku. Nechápal, jak se zde mohli Akatsuki objevit, navíc s takřka lidskou podobou, ani proč vraždili – nevíc bez technik, jen obyčejnými zbraněmi. Chtěl je však vrátit tam, kam patřili – a samozřejmě ne jako mrtvoly. Porota si mezitím schválila nové hlasování, potěšena mladíkovou nejistotou. Ruce postupně vylétaly nad hlavy majitelů. Číslo sedm, rozklepaný černovlásek, zíral před sebe. Pak, po několika zdánlivě nekonečných vteřinách váhání, ruku také zdvihl. Všichni si oddechli. Dvanáct hlasů pro, nula proti. Obžalovaní byli prohlášení za vinné.
Při odchodu poroty z jednací místnosti se ke smutnému otaku přitočila žena jen o trochu starší, než on.
„Trápíš se kvůli nim. Díky tomu je vidět tvá nevyspělost. Vražda je prostě vražda, ať už je kterýkoli z nich tvou oblíbenou postavou. Záporáci jsou prima, ale jenom na obrazovce. Ve skutečném životě, v realitě, jim nikdo nefandí. Prober se z anime snů a začni žít,“ poradila mu trochu kousavým šepotem, zrychlila krok a při vstupu do soudní síně si mladík stačil díky rozhalenému tričku všimnout tetování na jejím levém rameni. S vykulenýma očima zíral na to, co bylo nepochybně napodobením znaku prokleté pečetě. Pak už ho ozářilo světlo ze soudní síně, které tam prosvítalo vysokými okny. Byl nádherný slunečný den.

…

Kdo z vás to takhle chtěl skončit?
Možná, že jste snili o rádoby hrdinné smrti v boji se silným protivníkem. Možná, že jste chtěli žít věčně. Měli jste své sny, touhy, ba i city. A teď? Jen se na sebe podívejte. Vedou vás na smrt obyčejní slabí lidé. A vy jste tak bezmocní. Z některých jsou trosky. Pár z vás vydolovalo pozůstatky cti a jdete se vztyčenou hlavou. Jiní se marně snažíte zadržet tu neznámou tekutinu, co se vám valí z očí. Vy se ptáte proč? Proč vás soudí neznámí lidé? Proč si to nepřijdou vyřídit „zub za zub“ pozůstalí těch, které jste zabili? Prozradím vám malé tajemství… Tady si lidé pomáhají. Existují zákony. Pomsta není akceptovatelná.
A vražda je nepřijatelná.