Papačka12 aneb A někdo, kdo tě rád nemá...

Tak jsme s Shikamarem zase jednou byli ve městě. Okolo lítaly děti a hrály si na různé schovky a honěné, maminky si povídaly o těhotenství a všude svítilo slunko. Byl hezký den, ale kromě mých přátel a lidí s dobrou náladou, tu byli i lidé, kteří dobrou náladu nemají a tak jí kazí těm druhým.
„Ale, ale! Přibelhala se k nám rostlinka! Kde máš květináč?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Stál tam blonďatý, pihatý kluk s kšilem do strany. Žvýkal a hlasitě při tom mlaskal. Nebyl vysoký, byl dokone nižší než já, ale rozhodně to byl typ, co chce mermomocí naštvat každého, kdo vyčuhuje z davu. Byla jsem pro něj skvělý terč, protože jsem rozhodně z davu vyčuhovala a byla příliš stydlivá a nehádavá, než abych mu odporovala. Otočil si kšilt na druhou stranu a plivnul na zem.
„Co děláš ve městě? Tohle místo je pro ty, co jsou jako já! Měla bys jít pryč nebo-“
„Nebo co?“ řekl Černý nahlas. Kluk se na chvilku zarazil a zakoukal se do mého pravého oka.
„P-povolám si svoje kámoše!“ křikl kluk a snažil se nedat na sově znát strach. Černý udělal krok k němu a chvíli ho pražil pohledem. Za chvíli kluk ustoupil o krok zpátky.
„Jsi slabý...“ řekl Černý strašidelně. Kluk se rozběhl pryč a cestou křičel, že má silný kámoše a že mě dostanou.
„Díky!“ řekla jsem, ale nevšímal si mě. Potom řišel Shikamaru a on zmizel...

Další den jsem hrála s Černým šachy.
„Garde,“ řekl a posunul věží. Podrbala jsem se vlasech.
„Černý, pohybuješ mými figurkami...“
„DRŽ HUBU! JÁ SI MŮŽU DĚLAT CO CHCI!“ zařval, až jsem spadla ze židle.
„Dobře, dobře, když myslíš...“ řekla jsem a znovu se posadila. Černý otočil šachovnici a vyměnil barvy. Zase...
„Ty Černý, jak to děláš, že vždycky vyhraješ?“ zeptala jsem se naštvaně. Zvedl ke mně oči. Chvíli se na mě upřeně díval a potom mi jednu vrazil. Přepadla jsem i s židlí a držela si roseklý koutek.
„Pestaň s tím, nemám to rád,“ řekl chladně. Potom se zle usmál.
„Dneska tě naučím, jak pracovat s tvojí sílou. Pojď ven...“