Jedna Kronika...Jeden Osud: Díl 8 - Písečná má problém

Začalo se pomalu stmívat a tak se Hiro s Nano zastavili na menším plácku v lese.
„Dojdu pro dřevo,“ nabídla se dívka.
„Ok, já připravim něco k snědku.“ Kývl Hiro a začal skládat na zem klacíky proti sobě, na ohýnek.
Dívka přikývla a zmizela někde mezi stromy.
Když už toho nasbírala dost, vrátila se zpátky na mýtinu. Mezitím už se celkem setmělo. Hiro rozdělal oheň a Nano se posadila k němu. Zadívala se plápolajících plamínků co si spolu hrály a olizovaly polínka ze dřeva.
„Tak co si dáš? Máme tu…“ řekl Hiro a sáhl do báglu.
„Konzervi.“ zašklebil se.
„A nebo…“ řekl a vzhlédl.
najednou prudce vytasil dva kunaie a vrhl je do koruny stromů.
Před ně dopadli dva holuby.
„Opečený holoubátka.“ Zazubil se.
„Šašku,“ usmála se na něj.
Když už byli holoubátka opečeny skoro do zlatova, tak se do nich s chutí pustili.
„Bylo to dobrý …“ prohodila Nano, když dojedli.
Hiro se pousmál a kývl.
Trochu posmutněl a zadíval se do země.
„Děje se něco?“ Všimla si jeho výrazu.
„Nic…jenom mě napadlo, že jediní, kdo jsou podle mě schopní zničit takhle Písečnou jak jsi říkala, jsou Akatsuki…“ řekl Hiro.
„Jo viděla jsem kousek jejich pláště …“ Nano se zadívala na oblohu. Ani si to neuvědomila a přemýšlela nahlas :
„Jestli je to pravda a napadnou jí … bude tam i ta osoba, kterou jsme viděli nést neznámého muže na zádech?“ptala se sama sebe.
„Nevím…všiml jsem si, že většinou chodí ve dvojicích…takže tam můžou být a i nemusejí.“ Řekl Hiro.
„Nezajímáš se o něj nějak moc…?“ podíval se na Nano.
Nano sebou trhla …
/to nemělo bejt nahlas … jak z toho ven …/
„Ehm … co si říkal?“ snažila se zamaskovat, že to neslyšela.
„…Nic…“ zamračil se lehce Hiro a nasměroval pohled zpátky do ohně.
Jak tam tak seděli, Nano se z toho koukání do ohně klížily oči. Nevědomky je zavřela …
Za chvíli začala klimbat.
Hiro se pousmál, pomalu k ní přešel a položil jí na zem.
Přikryl jí svojí vestou a sedl si zpátky na své místo u ohně.
Vrhl po ní letmý pohled.
Dávej si pozor, do koho se zamiluješ… Proběhlo mu hlavou a natáhl se.
Založil si ruce za hlavou a sledoval hvězdy, dokud neusnul i on.

´Postava zahalená v Akatsuki plášti, stála několik metrů od dívky … Nano se zahleděla do tyrkysově modrých očích. Byly tak krásné … tajemné … sál z nich příjemný pocit až to dívku donutilo popojít o kousek v před. Postava zmizela a objevila se deset metrů od dívky. Počkej! Natáhla dívka ruku, když znova zmizela. Opět se objevila před ní tentokrát to bylo jen 5 metrů. Pohlédla znovu do očí, ale pomalu se z nich to krásné vytrácelo …. Osoba opět zmizela a objevila se těsně před Nano. Teď ty oči byli jiné. Pohlédla do nich a dívka se vyděsila. Viděla v nich zlo …´ Nano se prudce posadila celá zpocená a udýchaná. Hleděla do ještě doutnajícího ohně.
Hiro ležel na druhé straně ohniště a spal, blížilo se svítání.
Nano se na něj podívala a pak zjistila, že na sobě má jeho vestu.
/Musela jsem usnout…/ pomyslela si. Uhasila oheň vodou a došla až k němu. Klekla si ke spícímu Hirovi s obličejem skoro u jeho a promluvila : „Vstávej … musíme vyrazit.“
Hiro pootevřel oči zahleděl se do těch Naniných.
Trochu zrudnul, když zjistil jak je blízko.
„D-dobrý ráno.“ Řekl a pokusil se o úsměv.
„Dobrý šípková růženko,“ zářivě se na něj uculila. Postavila se a přehodila si přes sebe plášť.
„Díky,“ řekla když mu podávala jeho vestu.
„Nemáš zač. Ještě bys mi umrzla.“ Zazubil se na ní Hiro a oblékl si vestu.
Nano chytla lehce růžovou barvu.
„Mohl jsi mě přikrýt pláštěm.“
„No vidiš…to je taky pravda.“ Pousmál se Hiro.
„Fajn, jdeme?“ mrkla na něj.
„Ok!“ mrkl na ní a zadupl lehce kouřící zbytky po ohni.

Vlna písku se vrhla na Sakira s Rogenem.
„Ehm…Sakirou?“ řekl Rogen, sáhl si za záda a sevřel rukojeť jeho meče.
Sakirou se jenom zamračil.
Vlna zakryla celou oblast na hradbách a přelila se přes ně na poušť.
„Chytré … chránit vesnici, no uvidíme, jak dlouho vydržíš …“ Rogenova ústa se zkřivila do úsměvu. Vytáhl svou katanu a připravil se na boj. Sakirou nebyl pozadu …
„Řekl jsem, že to zařídím…“ řekl Sakirou, zatím co se snesli na ostrůvku písku a zbytek písčité vlny se kolem nich přelíval, jako by byli v nějaké kouli, na zem.
„Fajn,“ postavil se normálně, ale zbraň si ponechal venku. Opřel si jí o rameno.

Gaara se mezitím snesl za nimi.
Zadíval se do písčité spouště před vesnicí.
Zvedl ruku s roztaženou dlaní.
„Pouštní Císařský pohřeb!!“ pronesl a po písku se rozjela tlaková vlna.
Gaara ho chvíli sledoval a čekal.
Najednou se z písku zvedla obrovská exploze.
Gaara si zakryl oči a se zatnutými zuby se zadíval před sebe.
Před ním se ve vzduchu vznášel Sakirou na stejném písčitém ostrůvku jako on.
„Teď já…“ řekl hrobově a zvedl ruce nad hlavu.
Za ním se zvedla obrovská písečná vlna.
Sakirou máchl rukama dopředu a vlna se vrhla na Gaaru.
Gaara to sledoval s rozšířenýma očima.
„Cože???!!!“

Zářící slunce chytalo rudou barvu. Nano si skousla ret.
/To je špatný … určitě jsem měla pravdu…/ zrychlila ještě víc.
„Budeme cestovat i přes noc?“ prohodila směrem dozadu celkem nahlas, jelikož Hiro trochu zaostával.
„Můžeme. Co se stalo?“ dorovnal s ní krok.
„Prostě musíme přidat …“ odtrhla pohled od slunce a zase si skousla spodní ret.Zrychlila ještě víc.

Písek opadl a Sakirou zjistil, že na místě Gaary se ve vzduchu vznáší písečná koule a nad ní nějaké oko.
„Takže tak.“ Řekl a sedl si do křesla, které se za ním vytvořilo.
„Nechceš radši vylézt ven a podívat se smrti do očí?“ zavolal směrem ke kouli.

Sakra co je to za týpka?? Dokáže používat písek silněji jak já!! Přemýšlel otřeseně Gaara.
„Takže nechceš…dobře!“ zamračil se Sakirou a napřáhl se před sebou rukou.
Stiskl dlaň v pěst.
Gaarova ochranná koule se smrskla.

„Nemůžeme čekat … musíme to urychlit,“ řekla trochu zadýchaně Nano. Podívala se na Hira a snažila se něco vymyslet.
„Jak daleko od písečné tak můžeme být?“ optala se ho náhle.
„Asi…10 kilometrů.“ Řekl Hiro.
/Mám nebo nemám … spotřebuje to celkem dost chakry … ale když použiji Tokaapao a tak na půlku, měla bych být v pohodě…/
„Budu to muset risknout … uděláš pro mě něco?“ pohlédla na mladíka vedle sebe.
„Co?“ otázal se Hiro vážně.
„Až ti řeknu, chytneš mě rychle a pevně za ruku…“
„Aha…chceš použít tuhle techniku?? Ale to žere dost chakry ne?“ řekl Hiro.
„V podstatě ano … jenže u mě ani ne… akorát kdybych škobrtla nebo něco tak mě chyť prosím ať někam nezahučím,“ snažila se odlehčit situaci.
„Heh. Jasně!“ pousmál se Hiro.
„Super … připrav se.“
Trochu zpomalila, soustředila se a rychlostí udělala nějaké pečetě. Poté vzplála chakrou Tokaapao.
„Teď!!!“ vykřikla.
Hiro jí pevně chytl za levou ruku a oba zmizeli.
Stačili zachytit, jak se s nimi točí okolí. Poté se zjevili zase v lese, který byl ale řidší než ten před tím. Nano stála pevně na nohou. Chakra zmizela.
„V pohodě?“ zeptala se Hira a podívala se na něj.
„Jo.“ Kývl a podíval se před ně.
„Už tam budeme!“ zamračil se a oba přidali.

Písek z Gaarovy písečné koule opadl.
Ve vzduchu zůstal vyset Gaara, stojící na písečném ostrůvku.
Těžce dýchal a z vlasů a pusy mu tekla krev.

„Ještě tady? Zajímavý…“ řekl lhostejně Sakirou a postavil se.
Najednou se ostrůvek pod Gaarou rozplynul.
Co-?! Vytřeštil oči Gaara a začal padat k zemi.
Najednou se nad ním objevila písečná vlna a připlácla ho k zemi.
Písek se odplazil pryč a na zemi zůstal ležet Gaara.
Měl popraskaný celý písečný štít na sobě a pomalu se začal zvedat.
Zvedl ruce a za ním se objevila stejná písečná vlna a vrhla se na Sakira, který se mezitím snesl k zemi.
Těsně před vlnou zvedl Sakirou ruce a trhl s nimi do stran, písek se rozpůlil a rozletěl pryč.
Potom Sakirou vrazil jednu ruku před sebe a zpod Gaary vystřelil písečný sloup a zasáhl ho tvrdě do brady.
Gaara odletěl.
Najednou se Sakirou objevil nad ním s napřaženou pěstí za hlavou.
Máchl a zarazil mu jí tvrdě do břicha.
Gaara vyprskl krev a vletěl do písku pod ním.

„Jdeme…“ zavolal Sakirou přes rameno na Rogena.
„Pěkná práce,“ uznal Rogen a otočil se směrem k odchodu.
„Já ho nepotáhnu!! Na to zapomeň!! Pojď si ho vzít, když ses tu hezky koukal!!“ řekl přísně Sakirou.
„To sem snad nějakej tahač?“ zabrblal si pro sebe Rogen a přehodil si Gaaru přes záda.
Dvojice vyrazila pryč.