Jedno srdce, jedna duše: kapitola 3: Pět portálů

„Jak to bylo dál babi?“ Alisa dychtivě hltala každé mé slovo.
Podívala jsem se na ni přes tlusté, černé obroučky svých brýlí. Děti jakoby na chvíli přestaly dýchat. To mě donutilo k mírnému úsměvu.
„Už jsem moc unavená Aliso,“ snažila jsem se ukončit dnešní dávku svého vyprávění.
„Prosím Nene-obaachan,“ vložil se do toho i menší chlapec sedící nejblíže.
Děti se na mě dívaly tak prosebnými pohledy, že jsem nemohla odmítnout, i když jsem byla sebevíc unavená.
„Dobrá,“ přikývla jsem a své brýle si sundala z těžkých očí.
Celá skupinka se sborově nadechla, jakoby snad chtěli vydržet bez dechu celou dobu, aby snad nevyrušovali.

Společně s Narutem jsme kráčeli pomalým krokem přes město. Mezi námi vládlo podivné ticho, které se mi nepříjemné zabodávalo do ušních bubínků. Chtěla jsem, aby něco řekl, cokoliv. Hlavně, abych nemusela poslouchat hluk kolem sebe, abych si nemusela domýšlet o čem přemýšlí, i když jsem to jen ztěží dokázala uhodnout. Šel s hlavou mírně skloněnou a s divně svraštělým obočím.
„Jsi v pořádku?“ nevydržela jsem to už a zeptala se opatrně.
Okamžitě zvedl hlavu a zmateně na mě pohlédl. „Co-co?“ Zazmatkoval.
„Ptám se, jestli jsi v pořádku.“
„Ah, no-, jo jasně,“ pokusil se o úsměv, ale jeho tvář znovu povadla.
Tiše, skoro neslyšitelně jsem si povzdechla.
„A ty jsi v pořádku?“ zeptal se na oplátku on.
„Proč bych nebyla?“ zajímalo mě okamžitě.
Místo odpovědi jen pokrčil rameny. Znovu se rozhostilo to ticho. Už jsem se nepokoušela navazovat konverzaci a jen uváděla směr, kterým jsme šli.
Budovy kolem nás začaly ztrácet svůj původní luxus a lesk. Naopak jsme se dostávali do čím dál tím víc bídnějších ulic. Některé domy byly počmárané, jiné vypadaly, že se snad brzo rozpadnou. Dokonce i lidé, které jsme potkávali nepatřili mezi jedince, kteří by se chtěli příliš potloukat mezi davy.
„Kde to jsme?“ zajímalo Naruta po několika minutách naší cesty. „Tady někde bydlí ten tvůj známý?“
„Ještě blok odtud.“
Konečně jsme došli k šedém vysoké budově, do které vedly jen jedny jediné dveře. Okna začínala až někde v druhém patře a celý dům vypadal neobydleně.
Přistoupila jsem k tlustým, kovovým dveřím bez kliky a hrubě do nich uhodila. Vydaly jakýsi písklavý zvuk, jako by někdo přejel nehty po tabuli.
Nemuseli jsme čekat dlouho, než se otevřely.
Chlapec, který nám přišel otevřít byl vysoký, štíhlé postavy. Jeho rozcuchaná hříva vlasů mu padala do očí a zakrývala tak i část jeho obdélníkových brýlí. Trochu zašle působící šedé tričko na něm doslova viselo stejně jako vybledlé tepláky. Chvíli se na nás nečitelně díval a když promluvil, jeho hlas byl zřetelný a klidný.
„No nééé,“ protáhl a posunul si brýle na nose. „Nene Bartowski, přímo v téhle díře opět osobně. Už je to nějaký ten pátek“ Jeho tón zněl trochu ironicky, ale ne natolik, aby byl už drzý. „A tohle je-,“ zasekl se když si projel pohledem Naruta. Chvíli váhal než nahlas vyřknul svou myšlenku. „Hele, ten kluk je podezřele podobný na--,“ Než stačil svou dedukci vyřknout nahlas, zastrčila jsem ho do jeho kutlochu a pokynula hlavou, aby nás Naruto následoval.
„Jsem ráda, že tě vidím, Hari,“ započala jsem zdvořilou konverzaci.
On se místo toho opřel o zašedlou, špinavou stěnu a neřekl ani slovo.
Místnost, ve které jsme stáli byla plná všemožných přístrojů, čidel, počítačů. Za tohle vybavení by se nemusel stydět žádný pořádný hecker.
Naruta všechny ty přístroje neskrývaně zaujaly a tak mezi nimi pochodoval a prohlížel si je zblízka.
„Tak co ode mě chceš,“ zajímalo Hariho, ale oči nespouštěl z mého společníka.
„No, jak to říct,“ přemýšlela jsem nahlas.
„To je mi jedno, hlavně se vymáčkni,“ mávnul rukou. „Hele nemohla by si svému…příteli říct, aby nesahal na ty počítače?“
„Naruto?“ otočila jsem se k němu a okamžitě si uvědomila, co jsem právě udělala.
Pomalu jsem otočila hlavu zpět ke svému známému, který na mě civěl jako na blázna s pootevřenou pusou. Poodstoupil ode mě krok a vrhnul se k jednomu ze svých počítačů, který svítil všemožnými barvami a ukazoval různé druhy grafů.
Poodskakoval a zase přiskakoval jako blázen. Pod jeho rukama padaly papíry se složitými čísly, které jsem nebyla schopna rozluštit. Vyměnili jsme si s Narutem podivující pohledy.
Když se na nás Hari po pár okamžicích zase otočil, na jeho tvář se rozlil vítězoslavný pohled.
„Tvůj přítel Naruto je „ten“ Naruto, nepletu se?“ Najednou to bral až s moc podezřelým klidem.
S kamennou tváří jsem přikývla a čekala co dalšího z něj vypadne. Jeho tvář se rozšířila do úsměvu.
„Pojď sem,“ kývnul na mě a otočil se znovu k obrazovce počítače. „Vidíš těchto pět červených teček?“
„Samozřejmě, a co s nima má být?“
„Pokud se nemýlím přišla jsi, abys zjistila jak se tady dostal animovaný hrdina,“ vydedukoval klidně. Překvapilo mě, že i on dokáže uvěřit něčemu jako je animovaná postava, i přesto, že mu stál před nosem.
„Tyhle tečky se objevily zhruba před měsícem,“ pokračoval nevzrušeně.
„Před měsícem?“ vykulila jsem na něj oči.
„Co se stalo před měsícem?“ ozval se Naruto.
„Ale před měsícem začaly ty zmizení,“ nenechala jsem se vyrušovat.
Hari přikývl. „Objevili se na mých grafech a tak jsem je začal sledovat. Občas se stane, že jejich teplota se změní a tak se z červených stanou oranžovými, ale jen na malý okamžik.“
„Co to všechno znamená?“ zkusil to znovu Naruto, i přes svůj prvotní neúspěch.
„Nejdříve se objevily dvě, pak tři a nakonec všech pět. Jsou na různých místech ve městě,“ vysvětloval stále Hari a bodal do mě své sotva viditelné oči schované pod čupřinou vlasů a brýlemi.
„Jak dlouho je tady tvůj přítel?“
„Druhý den.“
„Potkala jsi ho včera v noci?“
„Jak to víš?“ věnovala jsem mu nedůvěřivý pohled.
„Včera večer jedna z těch červích děr změnila barvu.“
Sesunula jsem se na nejbližší židli a podepřela si hlavu dlaněmi. Vlasy mi spadly do obličeje a já jsem se ani neobtěžovala je dát pryč.
„Tak vysvětlí mi to někdo konečně?“ zavrčel Naruto, ale znovu byl ignorován.
„Takže…“
„Těch pět červích děr jsou portály, kterými tady někdo přichází a možná taky odchází. Myslím, že je to i logické vysvětlení proto, jak se tady dostal tvůj přítel.“
„Bezva,“ hlesla jsem. „Pět portálů.“
„Protože jsem tvůj starý známý, budu to neustále sledovat a kdyby se něco změnilo, dám ti vědět,“ zazubil se na mě.
„To je moc milé, odpověděla jsem sarkasticky. „Alexander taky zmizel,“ postavila jsem se ze židle a měla se na odchodu. Hariho ruka vystřelila vpřed a chytla mě za rukáv.
Jeho pohled se změnil. „Promiň Nene, to jsem nevěděl.“
„Právě jsi mi dal naději, že žije,“ odsekla jsem možná trochu vyčítavě. „Pojďme Naruto.“
Nechali jsme ho stál na místě a vyšli do slunečného dne.
Tentokrát jsem to byla já kdo neměl chuť do nesmyslného blábolení.
„Vrátíme se na to místo kde jsme se potkali,“ zamumlala jsem po chvíli.
Naruto vykulil oči. „Proč?“
„Najdeme ten portál, určitě tam někde bude a můžeš se vrátit domů.“
„Ne,“ odsekl pevně.
„Co-cože?“ vyhrkla jsem. „ To sis přece přál. Vrátit se domů.“
„Myslím, že tady ještě nějaký ten čas pobudu,“ založil si ruce za hlavu a zazubil se na mě. „Ještě jsem nevyzkoušel jaký tady máte ramen.“
Zamrkala jsem.
„Naruto…ty-,“
„Jestli je tvůj bratr naživu, najdeme ho.“
A já tomu věřila.